Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Tofana di Rozes aneb Vojna na Itálii 22. 8. – 26. 8. 2003

FOTKY

O prodlouženém víkendu 22.–26. srpna 2003 se konal sportovně-historický zájezd do Dolomit v okolí Cortiny d’Ampezzo, jehož cílem bylo především zdolání via ferraty G. Lipella na Tofanu di Rozes a dalších zajištěných cest. Důležitou součástí programu bylo také poučení se o bojích na frontě v Dolomitech za první světové války.

K původní jogurťácké sestavě slaměných manželů Macíka a Buriho se postupně vetřela i manželka Dáša, svědek Buldok a bratři z mokré čtvrti Hobra a David, čímž akce konečně získala na zajímavosti.

Z Prahy jsme vyjeli v pátek odpoledne, vyzvedli Buldoka v Příbrami a bez významných událostí dojeli kolem půlnoci do údolí před jezerem Misurina, kde jsme u jedné nepřehrazené boční cesty ulehli ke spánku. Ráno nás znalec místních poměrů Buri (přečetl si mnoho dolomitských deníků z internetu) vzbudil velmi brzy, už v sedm hodin, a to kvůli zdejším odpoledním bouřkám, které turistům připoutaným k železnému jištění na ferratách zajišťují velkou, leč nemilou zábavu. Nakonec vstáváme sami a dobrovolně, lákáni především okolními velikány, osvětlenými ranním sluncem.

Na dnešek je plánována rozcvička, a to via ferrata Ivano Dibona, údajně nejkrásnější cesta vedoucí po hřebeni masivu Cristallo. Rozcvička to má být jednak sportovní, jednak technická, neboť si teprve musíme ujasnit způsob uvázání se (nebo zavázání se?) do ferratových setů. Vycházíme ze sedla Passo Tre Croci, odkud vede cesta č. 203 k chatě Rif. Són Fórcia (40 min.), což je dolní stanice lanovky na Rif. G. Lorenzi (jízdné vzhůru stojí 9,20 €). Odtud začíná zajištěná cesta, což se mj. pozná i podle množství příslušně oblečených a vybavených postaviček, šplhajících od stanice nalevo (Dibona) napravo (Monte Cristallo). Jednotnou sestavu turistů narušila pouze skupinka starých jeptišek s holemi, které zřejmě omylem vystoupily, místo aby plynule lanovkou pokračovaly zpět do údolí. Po asi půlhodinovém extempore se nám díky vzpomínkám na naše dávné horolezecké výkony či pokusy přece jen daří pochopit systém ferratových setů a úspěšně se zašněrováváme. Začátek Dibony tvoří několik žebříčků, lávek a visutý mostík. Cesta je ovšem velmi snadná, šplháme po ní jako kamzíci a brzdí nás pouze hrozny turistů, jistících se na každičkém úseku. Ferrata od horní stanice lanovky více méně sleduje hřeben Cristalla a vcelku stále klesá, na což doplácejí především naše netrénovaná kolena. Asi po hodině až dvou cesty končí jištění a dál se pokračuje již po pěší stezičce. Protože nejsme vybaveni druhým doprovodným vozem, čeká nás po sestupu do údolí ještě zpáteční cesta k Passo Tre Croci (cesta č. 203), zpestřená koupáním v krásném jezírku pod dolní stanicí lanovky. Jezírko bylo založeno uměle, je krásné, šutrované, modré a lemují jej cedulky s jakýmsi italským nápisem, kterému nerozumíme. Voda ale naštěstí ani po těch největších špínách nezměnila barvu, tak jsme snad nic špatného neudělali.

Po návratu k autu přejíždíme do Cortiny, kde po zkušebním okruhu městem kupujeme v obchoďáku víno na večer a poté odjíždíme směrem k Passo Falzarego. Je po osmé večer a zabydlujeme se na parkovišti asi 4 km pod sedlem. U stolečků vaříme večeři a popíjíme. K spánku se ukládáme kousek mimo parkoviště, ukryti mezi stromy na druhé straně silnice. U auta a v něm zůstávají pouze Buldok a Hobra.

Ráno se budíme zase v sedm, na parkoviště přijíždějí čiperní turisté, a my odjíždíme jako tradičně poslední na Falzarego. Z místní informační budky voláme prostřednictvím paní informátorky na Rif. C. Giussani, abychom si rezervovali nocleh na dnešní noc. Původně jsem tam sice volala už z Prahy, ale domluva německy nějak vázla, tak jsem to raději svěřila italské mluvčí. Vše klaplo, do 18.30 se máme hlásit na boudě. Vyrážíme tedy vzhůru po cestě č. 402 na rozcestí Forcela Travenanzes a odtud pod Castelletto k nástupu ferraty G. Lipella. Po převlečení do výstroje vstupujeme asi v 11.30 hod. do 500 m dlouhého tunelu, jenž vysekali Italové, aby se konečně dostali na zoubek Rakušanům, ovládajícím z Castelletta strategické okolí. Tunel je parádní, hlavní jeho výhodou je, že je v něm tma a nevidíme tedy do závratné díry pod sebou. Na konci tunelu začíná po chvíli chůze po skalní polici vlastní ferrata Lipella, která traverzuje celou severozápadní stěnu Tofany až k polici Tre Dita, kde se odděluje pěší “sestupovka” k Rif. Giussani od dalšího ferratového výstupu, vedoucího pod vrchol Tofany di Rozes (na něj se jde již opět pěší cestou). Pro mne osobně je Lipella první zkušeností s opravdovým ferratovým lezením, tedy nikoliv ferratovým chozením, jak to na jednodušších cestách bývá. Celkem vtíravý pocit, že se nalézám kdesi uprostřed skalní stěny v závratné výšce spolu s délkou ferraty způsobil, že jsem na polici Tre Dita už dost unavená, proto se rozhoduji pokračovat raději přímo k Rif. Giussani. Další úsek ferraty má být totiž ještě těžší než úvod a navíc už je 16 hod. Buri jde se mnou, ostatní pokračují vzhůru.

Za ostrohem se nám ukazuje chata a po půl páté jsme u ní. Osvěžujeme se pivkem a kafem, domlouváme ubytování a večeři a užíváme si zapadajícího slunce. (Cena ubytování 16,50 €, snídaně 6 €, víno 6 €, klobása s bramborem 7 €, polévka asi 4 €. Původně to sice vypadalo, že je možná pouze paušální polopenze za 40 €, ale naštěstí jsme vše platili jednotlivě a tedy levněji.) Kolem půl šesté se náhle u chaty zjevuje i Buldok. Vrcholový team totiž vyrazil mulím tempem, aby došel za světla, až minul odbočku stoupající vzhůru k vrcholu. Po skalní polici došli až bůh ví kam, kde již bylo jasné, že tudy ferrata nevede. Vrátili se tedy zpátky a v 17 hod. stáli znovu pod horní částí ferraty. Tady to Buldok vzdává a jde k chatě stejnou cestou jako my. Pomocí vysílaček se v domluvených časových intervalech domlouváme s chlapci na vrcholu, máváme si (od chaty je na vrchol a hřeben vidět) a upřesňujeme dobu jejich návratu. Mezitím večeříme a popíjíme prvních pár objednaných litrů vína. Asi ve 20.45 hod. slavně doráží i naše vrcholová skupinka: podle jejich vyprávění jsem skutečně ráda, že jsem si horní část Lipelly odpustila. David se snaží nalézt příhodné místo k noclehu venku, Hobra a Macík se posilňují polévkou a všichni dohromady dáváme ještě několik litrů, až se obávám o průběh zítřejšího programu. David nakonec bere za vděk ubytováním v pokoji, protože kolem začaly lítat blesky jeden za druhým. Večer si ještě čteme z chytré knížky o frontě v Dolomitech, ale jak se mi tak zdá, situaci na Castellettu, posunům fronty a otázkám “kdo kdy odkud s kým a kam” nikdo pořádně nerozumí. Já tedy určitě ne – navíc když pak vidím holé pláně skály zjizvený v reálu.

Ráno sestupujeme k snídani kolem 7.30 a shledáváme, že venku je stále zamračeno a na ferratu Olivieri na Tofanu di Mezzo nikdo nemá morálku. Rozhodujeme se tedy pro variantu brod, tedy přesun zpět přes Forcela Travenanzes na Lagazuoi a sestup tamním tunelem s dalším poučením o průběhu bojů. Pochod do údolí Travenanzes po cestě č. 403 si Macík, David a Hobra zpestřují sestupem po ferratě Scala del Minighel, tvořené třemi úseky železných šprušlí, které překonávají kolmý skalní stupeň nad dnem údolí. Přestávka na jídlo nás čeká u “zákopů a bunkrů prvního či druhého suťového kužele pod Castellettem” (řečeno slovy chytré knihy), což je opět záminkou pro nekonečnou debatu o bojové strategii a taktice. Ale pryč od dobývání Castelletta, teď nás čeká dobývání Lagazuoi. Cestou po hřebínku si čteme naučné tabule a prohlížíme stanoviště rakouské linie, držící vrchol Kleiner Lagazuoi. V restauraci na vrcholu se to neobejde bez pivka a čaje (a procházky na poněkud vzdálený Kleiner Lagazuoi). Následuje sestup tunelem, v němž je rovněž umístěno několik naučných tabulí. Na dolním konci tunelu ještě následuje odbočka po skalní terase Cengia Martini, na níž měli svá stanoviště Italové, dobývající Lagazuoi. Já se zastavuji asi v půlce a dál už nejdu. Už mám válečného dobývání i lození po skalách plné zuby.

Kolem osmé hodiny jsme na parkovišti na Falzaregu a sjíždíme na naše oblíbené místečko s lavičkami. Vaříme, popíjíme zbytky vína a plánujeme zítřejší ferratu, která by měla být kratší, abychom stihli příjezd do Čech v nějakou rozumnou hodinu.

Ráno se tedy ukazuje, že dnes nás čeká ferrata Strobel na Pomagagnonu. Ve strmém nástupu k ferratě rozhýbáváme svá ztuhlá těla, převlékáme se do úvazů a pak už jen šplháme a šplháme. Mému vtíravému pocitu kolmé stěny s výhledem na zmenšující se fotbalové hřiště zabraňují husté trsy kleče, což vítám a cestu si pěkně užívám. O to hůře je na tom Buldok, který nechce jít poslední a vzdorovitě leze jako šnek. Na vrcholku se naopak David chlubí, že cestou ani jednou nepoužil k postupu umělého jištění (až na jištění), kromě jednoho ušlápnutí na skobu z důvodu srážky s okolostoupajícími turisty. Vůbec je tu lidí jako mraků, tedy nikoliv jen zde, ale na všech ferratách – inu srpen. Ale mohlo by to být ještě horší. Sestup vede suťoviskem a později úzkým suťovým žlebem, v němž se dá pohybovat skluzem, takže postupujeme velmi rychle.

Po návratu k autu, zaparkovanému u hospody, následuje návštěva hospody a pak ještě očistná koupel v ledové říčce. No a kolem 16 hod. tradá domů, kam jsme dorazili, jak je naším zvykem o půlnoci.

© Dáša

-nahoru-