Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Paštikáři na cestách, Slovinsko 8. 8. – 24. 8. 1997

FOTKY

Úvod - Odjezd - Lehká turistika korytem potoka - Pod Prisojnikem
Koče pri Izviru Soče - Suha Tržaška koča - Pól - Triglav - Na známých místech
Zajížďka k Bohinjskemu jezeru - Ze servisu k jeskyni přes sklep až k moři
Pláž u Umagu - Konečně pořádná dovolená - Oběd z mořských mrch
Plečnik - Po makadanech - Miklovec - Haderlap - Práce osvobozuje
Závěrečná pitka - Bitva u Kobaridu


Úvod

Vážený čtenáři, dovol mi na úvod malou rekapitulaci. Jak jistě víš, jezdíme rok co rok na společnou polární výpravu a rok co rok se na ní opakují některé klíčové body. Startujeme od Pavla, opovrhujeme hodinou srazu a odjezdu, vyrábíme trička a jiné upomínkové předměty, dostáváme ovocný koláč, děláme zmatky na ulici pří ukládání věcí do aut apod. I letos bylo v tomto schématu jen opravdu málo změn.

-nahoru-

Odjezd
(Dave)

Místo obvyklých Profesionálů vyplňujeme čas čekání na odjezd počítačem a gamesami. Pavel se jmenuje oficiálním přidělovačem tukaních bodů. Karel již bezkonkurenčně vede: na sraz přišel s pětihodinovým zpožděním, neb údajně nemohl sehnat protektory. Ale přesto ve tři hodiny konečně polepíme naložená auta nálepkami z Dášiny dílny "Tukans on the road", zapneme vysílačky, vyzvedneme ode mě z domečku petrolejku a hurá na dálnici.
Nálada je pochopitelně výborná, jen Karel zlobí, protože má nové rádio a chce si ho pořádně užít. Založí do něj kazetu s agresivním názvem Tornádo Lou se stejným zanícením jako anarchista vkládá doutnák do právě dokončené bomby a s fanatickým výrazem vytočí hlasitost na doraz. Ani úpěnlivé prosby nemají na Karla žádný vliv. Cesta sama ubíhá poněkud pomalu. Zastavujeme ve Velešíně, podle Karla je zde levný podnik s rychlou obsluhou. Ukazuje se, že má pravdu: jsou rychlí, ceny jsou přiměřené a navíc máme téměř pro sebe tři číšníky s chováním něco mezi grandhotelem a informačním centrem.
Z hospody míříme přímo na hranice, kde vezmeme poslední český benzín. Přes hranice nám to jde hladce: Karel dobře ví, že levé přední světlo je dost unavené a pro jistotu jede na parkovačky, rovněž sjeté gumy se snaží skrývat ve stínech pod vozem. Je 21 hod., když staneme na rakouské půdě a uvažujeme, jak dlouho pojedeme. Vychází to tak do tří do rána za volantem, ale řidičů je dost.
Vyrážíme polykat další kilometry, míjíme Freistadt, Linz, odbočujeme na Graz, střídáme řidiče - v Borůvce se jím stávám já. Ale po 15 minutách jízdy si matně vybavuji, že můj řidičák zůstal ve šrajtofli na stole vedle počítače. Po třetí hodině ráno, nedaleko místa, kde jsme spali posledně při cestě na tento konec Evropy, se rozhoduje, jestli zastavíme nebo jedem dál, ale už je to jen 100 km, tak proč ne, jedeme dál. V pět projedeme opuštěnou italskou celnici a o chvilku později i další hranici se Slovinskem. Mlha, která nás otravovala od Klagenfurtu, se zvedá a vidíme první horské štíty. Na Karla jdou mrákoty. Ale Hobra je neoblomný, tady bude naše první horská trasa. Pravda, náš horský vůdce má jisté problémy s navigací, nutí nás věřit, že sedlo Vršič leží v jakémsi údolí vlevo, prý tam ukazovala cedule, ale nakonec se trefíme tam, kde si myslíme, že jsme na mapě a Kranjskou Gorou přitom projíždíme jen dvakrát.
I místo na spaní objevíme, krásnou náplavku u řeky, snadno přístupnou a přitom skrytou od silnice. A tak nic neprotahujeme, dáme si šlaftruňk a alou do pelíšků.

-nahoru-

Lehká turistika korytem potoka
(Karel)

Kolik je vlastně hodin? Aha, 11.45, to je jako po flámu. Ostatní už živě debatují, asi taky budu muset přiznat, že jsem vzhůru. Po vystoupení ze spacáků hledáme ztraceného Dava, ten už ale mezitím pilně píše deník a pozoruje turisty. Takže i nám začíná klasický ranní ruch. Jen je všechno jaksi pomalejší. Navíc tu pořád kolem běhá spousta lidí, my si všichni nějak přerovnáváme věci, já nejvíc - mám je totiž asi na šestnácti místech po autě.
K snídani mlsáme špek a čaj. Budlík se sice ošklíbá, že špek zná jen proto, že se z něj dělají škvarky, ale nakonec ochutná taky. Hobra mezi tím vším chaosem vymýšlí trasu. Původně měl totiž na první den něco lehčího, šestihodinovku s převýšením 1600 m. Problém s námi a časem pak řeší tak, že dojdeme jen k vodopádu a vrátíme se, čímž to bude jen 2 x 600 m na 2 x 2 hodiny. Uvidíme, třeba se Hobra jako Chief Commander osvědčí. I když Dáše se prý v noci zdálo, že Hobra vymýšlel samé šílenosti a za to byl svržen a jelo se domů(!?) Ano, v kolektivu oblíben. (Hobra)
Po dlouhém ránu posouváme auta na parkoviště, které už zdaleka není tak prázdné jako v šest ráno. Jsou tu asi tři další Češi (z cca 30 aut). Je to trochu jako s Náčou v Jinolicích, start výletu ve 14 hod. Ještě že nás čeká dle průvodce jen lehká krátká cesta korytem potoka Mala Pišnica. Lidí je tu všude celkem dost, to se ale všechno mění po odbočení do našeho údolí. Tam krom jakéhosi chlapce s psíkem není ani noha. Cesta je na začátku široká, okolo téměř vyschlé řeky, opravdu moc příjemná procházka na úvod. Postupně se údolí zužuje, střídavě přeskakujeme z jednoho břehu potoka na druhý, je to moc fajn, jen škoda, že jsem před odjezdem nenastudoval místní geologii. Ale jak říká Pavel, stejně je tu všude jen vápenec.
První komplikace nastává, když potok "houstne" a my musíme kousek nastoupat. David si libuje, že je to konečně trochu exponované místo, akorát že mě tam napršelo z vodopádku na záda a stupy ne úplně drží. Zde se Dave na chvíli utrhl dopředu, pak do vysílačky tvrdí, že dál "je to lehký". No, lehkou cestu si představuji asi jako výlet na koupaliště, tady je ale voda (v potoce) studená a neklidná. Dál pokračujeme zase obdobně, ale na druhém břehu potoka. Při jeho překonávání jsem si ke všem strastem lehce namočil botu. Navíc za zatáčkou vyvstávají nové obzory, takže iluze, že údolí už skončí a bude vytoužený obrátkový vodopád, se v tuto chvíli definitivně vytrácí.
Budiž, ještě chvíli se necháme mulami vláčet, snad to ale nebude dlouho trvat. Ale zítra pojedeme k moři. Aspoň to s Pavlem stále hlasitěji prosazujeme. No, teď vyšplháme zase kus nad potok, tam už začíná les, hned je pauzička, už totiž zase skoro nemůžu. Buldok následně hledá nové cesty, chvilkami se nám ztrácí. My ostatní pak dojdeme k potůčku padajícímu z úbočí, plníme lahve a David přichází s myšlenkou, že sejít dolů je možné i potokem. Nakonec takhle to zkouším jenom já, ostatní jdou vedle mnohem méně jistou a rozhodně delší cestou lesem. Dopadlo to pochopitelně tak, že jsem zůstal viset nad asi jedenapůlmetrovým problémem a ostatní se mi odspodu smějí. Takže jsem to nakonec obešel jako ostatní, pak sejdeme zase k Pišnici, ta nás vítá hukotem vodopádu, nemůže to tedy už k němu být daleko.
Dotrmácíme se tam s Burim, který mě předtím dostal radami dolů, ale vodopád podle ostatních ještě ani zdaleka není ten, který chceme. U tohohle je lano, některý cvoci to asi nahoru i lezou. My se vyšplháme nahoru jinudy, nahoře po přepočítání zjistíme, že David chybí. Hobra pak tvrdí, že se mu najednou ztratil. Zkoušíme ho přivolat i pískáním, posléze přes vysílačky zjistíme, že (u něj dost nezvykle) není mnohem výš a dál než my, ale zcela naopak. Nastala totiž tůňka. Koupačka? Nakonec se koupe stejně jenom Buldok a přitom provokuje svým ručníkem špinavým od klokanů.
Tak a stačilo a teď to celé zpátky, pro jistotu pořád potokem. V jednu chvíli to už ale potokem nešlo, takže jsme to museli obcházet horem. Zase jsme se drápali nahoru, zcela nestabilní stupy a chyty či sypající se suť už nás rozhodně nedokázaly překvapit. V jednu chvíli jsem však já chtěl jít zarostlým svahem, ale celý zbytek výpravy pojal ideu, že po skalkách je to mnohem bezpečnější. Pochopitelně to skončilo tak, že všichni totálně vyklepáni z náročné lezby jen zírali, jak Buldok vysoko nahoře na "pobřežní skalce" sedí jako na koni, protože David už mezitím stihl zjistit, že lezeme vlastně na takovou dost ostrohrannou věžku. Krom těch dvou dobrodruhů se tedy zbytek výpravy raději vrátil (silně drolící se a klouzající cestou) na moji původní "mechovou variantu", která už byla v pohodě.
Z celé polárky mi neutkvělo nic tak, jako právě tento výlet. Nenáročná procházka údolím Malé Pišnice se v SPCHS stala opravdovým pojmem. Vzpomenu si na sebe, jak jsem se pracně vydrápal nahoru v domnění, že na druhé straně v pohodě seběhnu dolů, jenže tam byl sráz rovnou do vody. Tak jsem tam seděl obkročmo na vrcholku ostrohu, na obě strany 15 m dolů a nebylo mi vůbec dobře. A kde se stala chyba? Možná bylo málo vody a náš vodopád jsme přehlédli a zašli příliš daleko nebo spíš pohodlnou stezku podél potoka někdy strhla divoká voda. Nicméně v druhém vydání "50 nejkrásnějších cest Julských Alp" od Freytag & Berndt tento výlet již neuvádějí. (Buld)
Tady je pěkně vidět, jak byl prozíravý nápad nebo možná lenost, ale prostě to, že v psaní deníku se střídá David s Karlem. Kdyby tento den psal David, věřím, že by to rozhodně nebylo tak napínavé (a dlouhé). I po tolika letech si z Karlikova strhujícího popisu vybavuji některá velmi nepříjemná místečka a své nemilé pocity. (Buri)

Jsme na místě našeho už jednou vyzkoušeného noclehu a je to pro dnešek už opravdu konec, takže relaxace, vaření, dnes dost důležitá "hygiena" lidí, oděvů i obuvi, a přestože existovala myšlenka udělat oheň, síly nejsou a jde se spát. Ještě těsně před spaním Johnie Walker, protože ač jsme ještě dostatečně nestrávili dnešní cestu vybranou údajně Pavlem, už se plánuje zítřejší, Hobrou vymyšlený relaxační výlet s 2 x 1700 m převýšením. To zas budou sny.

-nahoru-

Pod Prisojnikem
(Dave)

Tak jak jsem včera vyhrožoval, probudil jsem všechny v 7 hod. Nemělo to na nikoho požadovaný účinek, až Hobra se po chvilce aktivoval a tak posloužil za příklad. To zvedlo Buldoka a ostatní. Odjezd v 8 se nepodařil, ale v 8.35 sedíme v autech. Ale nejedeme na Vršič, Karel prosadí nákup benzínu. Vracíme se kousek zpět k pumpě, když se Hobra vytasí s teorií, že u řeky při praní kalhot nechal klíče a peněženku. Dostává tukana, jedeme zpět, ale nikde nic, marně pobíhá po štěrkopískových náplavech sem a tam. Až ho napadne zalovit v kapse batohu a zjistí, že jeho podvědomí je mnohem pečlivější než on sám a oba hledané předměty pečlivě uklidilo.
Pak už stoupáme vzhůru, zatáčka za zatáčkou, většinou za jedna. Ve 1226 metrech u koči Na gózdu zastavujeme na preventivní zastávku a při náhodném pohledu do Borůvčina motoru zjistím, že tu má Karel odšroubovaný šroub! Karlovi se blýská na tukana, a tak než vychladne motor, jdeme se podívat, proč mu nefunguje větrák na chladiči, třeba těch tukanů bude víc. Smrt větráku má jméno termostat, a tak hledáme náhradní řešení, které nabídne další borůvčí novinka. Kromě rádia si Karel namontoval ještě lampičku, jejíž vypínač je nyní vkusně zamontován pod palubní deskou. Pak se vracím zpět k motoru, pokračuji v ohledání a nacházím další díry po již vypadlých šroubech. Žádám tedy po Karlovi jejich náhradu a on skutečně nějaké přinese. Jsou však jen tři - od tanku, od hodinek a vrut. Je to holt šprýmař, ale i já rozumím žertu, bude to o tukana víc. Ale nejhezčí na celé příhodě je Dášina spontánní reakce na vzniklé komplikace. Když zjistila nutnost přestávky, bystře usoudila na zdržení a s náznakem triumfu poznamenala: "Tak budem spravovat! Auto je auto!" a vzala si knížku s sebou na sluníčko. Nicméně oprava proběhla úspěšně a už po jedenácté hodině jsme pokračovali vzhůru a Karel si chruje, jak mu to hezky chladí.
Nahoře nás čeká překvapení: sedlo je zasekaný autama, jen s obtížemi hledáme místo k zastavení, neřkuli k parkování. A do všeho toho pojíždění a vyhýbání pobíhá jakýsi človíček, který chce 12 DM parkovného, a o kousek dál pobíhá strýček skrblík Buldok, správce autokasy, který hledá konec zóny placeného stání. A jako vyvrcholení se zjistí, že je proražená láhev s lihem a Karel ji bystře vyhodí z auta, bohužel otevřenou, takže čtvrt litru lihu na vaření je v pytli. Mamlas.
S obtížemi a zmatky se zabalíme a hurá - hory, první letošní. Plán je poněkud otevřený, uvidíme až podle situace, kterou cestou se dáme. Záhy se ukazuje, že ferratou (Jeseniška pot) to nebude. Dáše se protáčejí panenky už když se na lano, co běží někam za roh, dívá a Karel se stává poněkud zkratkovitým. Jeho soustavné, jednoznačné, až policejní NE nedává žádnou naději na úspěch. Pavel nadhodí možnost rozdělení výpravy a já po ní skočím jako po špeku. Spolu s Hobřejem se začneme soukat do úvazů. Není to jednoduché a rozhodně ne podle příruček, kde je výslovně napsáno, že novou výstroj si má každý odzkoušet doma a ne až pod ferratou. Koná se poslední fotografie na rozloučenou a pak si jdeme každý po svých. Naše ferrata končí po 50 metrech a dále pokračuje chodecký terén. Chrujeme si s Hobrou, jak je tu krásně a hlídáme čas na pravidelné relace po půl hodinách. V průvodci popsané atrakce jako "parádně úzký komín" či "kolmá stěna" nás inspirují k fotografování, ale ačkoli je cesta popsána jako velmi těžká, nemáme s jejím zvládnutím žádné problémy. No já se trochu zadýchal. (Hobra)
Na Velkém okně Prisojniku - patrně největším alpském skalním okně - se rozhodujeme, zda zdolat vrchol či nikoliv. Karel se ustanoví, že si odpočal a že tedy ano, a tak už jen spolu s Buldokem sfoukneme jedno mírně aranžované foto ve ferratě a můžeme jít. Cesta je to sice příkrá, ale v rostlé skále, nikoli v suti, a tak to jde docela dobře. Jen když Karel přejde odbočku se značkou velkou jako prase, nastanou drobné zmatky, ale i to se vyřeší a stále pokračujeme vzhůru. Až když dojdeme na druhý předvrchol, výlet končí - Karlovi dochází magy. Vyklepán z přechodu úzkým hřebínkem prohlašuje, že dál nejde, že na nás tady počká. Jenže máme beztak málo času a kromě toho se blíží bouřka - je dán povel k návratu. I dalekohled, co jsme s ním hledali nápis SPCHS z naší návštěvy z před tří let, jsem již uklidil a všichni jsou už na odchodu, když na protější vrcholek vyleze kamzík a producíruje se tam, jak na barvotiskovém kalendáři.
Pak už nic nebrání v sestupu, který je sice pomalý, ale alespoň plynulý. Bouřka nás, bohům chvála, obešla a je nádherný podvečer s úžasným světlem, takže fotografové se předhánějí o lepší záběr sestupu a ostatní se kochají okolní krajinou. Jedinou obtíží je, pan kolega Karel promine, pan kolega Karel. Monotónně opakuje "K moři! K moři!" a prokládá to poznámkami, většinou peprnými, na naši adresu. K autu ani nedošel, zapadnul do kadibudky a až úsměv či spíš vysmívání projíždějících Slovinek mu dodalo sil či alespoň tolik hrdosti, aby s námi pokračoval dále. To už byla auta převezena, voda nabrána a zítřejší program seškrtán. Jalovec padl za vlast, neboť 2 x 1100 metrů převýšení schvalovacím procesem prostě projít nemohlo. Ano, v kolektivu velmi oblíben. (Hobra)
A tak jedeme dolů do Trenty najít místo na spaní a opět si užíváme zatáček. Karel vstupem do auta získal ztracenou duševní rovnováhu a bravurně kroutí volantem s jistou grácií. Jak stále ztrácíme další a další metry výšky a vzdalujeme se od nenáviděných vrcholů, stoupá u Karla nejen ladnost a plynulost pohybů, ale i sebevědomí. Stále odvážněji se tiskne tu ke srázu, tu ke skalní stěně, až náhle Borůvka tiše zakašle a zhasne, elegantně přišpendlena zadním kolem k obrubníku. Inu něco o pýše a džbánu.
Najít v Trentě spací flek není jen tak. Je tu pár kempů, to ano, ale tam pochopitelně nemíříme, a protože už je tma, vybírá se nám nějaká vhodná opuštěná loučka jen stěží. Až Buldok s Dášou najdou nocleh u nějakého pána, celou stodolu jim nabídl. Prý není nadšený, ale když tam nebudeme rozdělávat oheň, máme dveře otevřené. Samozřejmě přijímáme, místo je to pohodlné a nebudeme muset stavět stany. Dole u aut se rozložíme s vařiči a v klidu a pohodě vaříme večeři.

-nahoru-

Koče pri Izviru Soče
(Dave)

Ráno jsme vstali sice poměrně brzo, ale majitel už dávno běhal po dvoře. Nechtěli jsme otravovat, a tak jsme jen naházeli věci do auta a sjeli k řece. Při nasedání říkám, ať dá Buldok našemu domácímu nějaký drobný obolus tak 10 DM, ale ten, z pevného přesvědčení, že peníze kazí člověka, to ihned rezolutně odmítá. Sem už taky nesmíme.
Na odpočívadle u Soči posnídáme a vykoupeme se. Toto malebné místečko se nám stalo takovým base campem - to znamená, že tu zabíráme co nejvíce místa, haggisíme, jíme, topíme vlky a podobně si tu užíváme. Ostatní turisté mají smůlu, chováme se tu dost domácky. A to nejméně po tři dny. (Buri) Následně probereme výstup na Triglav. Hobrův plán je poněkud upraven úměrně Dášiným a Karlovým možnostem, a tak máme dnes odpočinkový den s návštěvou izviru Soči a procházkou dle Suheho potoka. Jedeme tam autem, ale pěší cesta po silnici by za moc nestála, a tak je to rozumnější. Izvir Soče je přesně takový, jak jsme si ho představovali, to jest slavný, krásný, snadno dostupný a obležený lidmi. Doslova je tu hlava na hlavě. Učiníme pokus počkat zde na lepší sluníčko pro focení, ale to na nás kašle a zaleze za mrak tak obrovský, že je to jednoznačný pokyn k odchodu.
Následující výlet podél potoka je pohodovou procházkou, kterou si zpestřujeme nahlížením do průvodce a poznámkami na jeho autora - většinou dost ostrými. Samotný vodopád je až za dvěma lezacíma stěnkama, které sice nejsou těžké, ale rozhodně mokré a oklouzané. Bohužel jsme tu pozdě, a tak to vypadá, že z průvodcem slibovaného koupání nic nebude. Ale nakonec přece, neboť na zpáteční cestě se zastavujeme u dalšího vodopádu, který by snad měl být tím, co je vyobrazen v průvodci, a Pavel tvrdí, že se tu okoupe. Ale stejně jako lže náš Marek Podhorský, který tímto získává tukana za napsání průvodce o místě, kde v životě nebyl, tak i Buri je jen měkoň a mluvka, a mě nezbude než se v té studené vodě cachtat sám.
Cestou zpátky Buldok navrhne slovní fotbal a má velký úspěch, jen Hobřej se, jako již tradičně, zařadí na střídačku. Ostatní hrají celou cestu zpět a i dál po celou dobu vaření. Původní plán, že uvaříme, zabalíme a kousek popojedeme k východišti zítřejšího výstupu, se rychle rozsypal. Je tu příliš krásně, a tak setrváme až do soumraku. Teprve až když sluníčko definitivně zmizí, nakopeme věci do aut a jedeme hledat spací místo, protože tady to nejde, jsme v parku. Dole u křižovatky čekají policajti, kdo ví, možná i na nás. Nocleh nacházíme na úvozové cestě kdesi nad hotelem.

-nahoru-

Suha Tržaška koča
(Dave)

Vstávání je časné, už v 6.30, abychom nevzbudili něčí nežádoucí pozornost, a jedeme na to samé místo jako včera posnídat a zabalit batohy. O půl desáté je vše připraveno a parkujeme auta u turistického centra v Trentě. Znovu nabereme vodu, rozloučíme se s auty a jdeme. Pro zajímavost uvádím Buldokovu ochotu vzít s sebou do hory navíc pětilitrový kanystr s vodou a moje odmítnutí, proč by se s tím tahal. (Buri) Po úspěchu ze včerejška opět zaměstnáváme mysl vymýšlením opisu slov a cesta rychle ubíhá.
U začátku Koryt je první pauza a likvidujeme první láhev s vodou. Dál po cestě stavíme vždy asi po 350 výškových metrech. Popijeme, pojíme a zas dál. O půl páté jsme na chatě. Je obložená lidmi, kteří si zevnitř nosí lachouty a citronádu. Jdu se zeptat na vodu, ale slečna mě vyhodí, mají jen balenou. Sdělím to ostatním a nikoho ta zpráva nenadchne. Předpokládáme, že na Domu Planika voda bude, protože mapa tam prorokuje sněhové pole. Hobra stanoví dobu přechodu na dvě hodiny a na to Pavel oznámí, že s Dášou končí tady. Rozzuří mě to k nepříčetnosti, protože vodu potřebujeme všichni, ale oni si prý tu svou koupí. Řvu na Pavla, jestli si uvědomuje, kolik ta voda bude stát a kolik by jí tak asi potřebovali, a to i třeba jen pro ně dva. Směje se, jestli jsem se ptal, kolik stojí, když se s tím tak oháním. Jdu se tedy podívat, nakolik je můj odhad správný a 550 tolarů, tj. 6 DM, je snad už dostatečným argumentem.
Kdyby tento den psal Karel, dozvěděli byste se o velmi náročném výstupu s převýšením 1500 m. Já osobně si pohled odspodu na strmé serpentiny a čouhající střechu koči kdesi daleko vysoko budu pamatovat stále. David k boudě dorazil s minimálně půlhodinovým předstihem a stačil načichnout „nepřátelskou“ atmosférou místa. Takže když jsme se s Dášou dopotáceli z posledních sil do plánovaného cíle dnešního dne a těšili se na zasloužený odpočinek, David na nás již z dálky halekal, že tu není voda a že musíme jít dál. Samozřejmě ve mně vzkypěla krev bez ohledu na objektivní skutečnosti. Po krátkém vychladnutí, kdy David zjistil cenu balené vody, pokračujeme v ostré diskusi o další cestě na Dom Planika, kde by bůhvíproč voda být měla (zítra jsme měli zjistit, že není). Při rozpouštění sněhu ještě vedu s Davidem psychosociální debatu o potřebách a cílech naší skupinky, kterou záhy ukončuju posláním Davida kamsi. (Buri)
Po další výměně, kdy se vše stabilizuje na křehkém příměří, zjistíme, že i zde jsou sněhová pole, Hobra má dezinfekční tablety, a tak jdeme rozpouštět sníh. Z části na slunci, zbytek na vařičích rozmrazujeme něco přes 12 litrů, plníme lahve a vaříme polívku a čaj. Buldok s Dášou se jdou zeptat na spaní a dostává se jim velmi nelibého přijetí. V chatě můžeme spát v pokoji za 25 DM nebo v jídelně za 2 DM, ale to jen když budou plné všechny pokoje, což nejsou. Nebo si můžeme lehnout zadarmo kamkoliv alespoň 10 metrů od chaty. Tím padá náš vybraný flek, je moc blízko. A tak se jdeme s Buldokem podívat za sedlo a najdeme plac pro jeden stan, a to i s ohrádkou, a druhý, který je sice trochu sporný, ale spát se tu dá.

-nahoru-

Pól - Triglav
(Dave)

Rozednění, nebo spíš již hodina před, je pro místní horaly signálem k nástupu do cesty. A protože na jedné z nich máme postavený stan, nemůžeme ani my příliš otálet. Již v půl sedmé jsme na nohou, ale různé nutné operace jako vaření, sušení věcí či snídání nás zdrží do 9 hod. To je konečně čas dát věci do koči a dobýt Triglav.
Vše jde hladce, najdeme slavné opuštěné kasino z první světové války (kasárna Morbegna), trefíme se na jednu z ferrat na vrcholovou pyramidu, úspěšně čelíme větru i zimě. Ale nic netrvá věčně, ani krásy přírody a hor zvláště. Vybrali jsme si směr do toho nejhlubšího sakralesa a ona je tu restaurace. Na nejvyšší hoře Slovinska je na samém vrcholu 2864 m nad hladinou Středozemního moře umístěn stánek s pivem a pohledy. Stánek, kde vás bleskem vyfotí na polaroid s rozkošným panoramatem hor na pozadí nebo vám prodají tričko či čepici s vyobrazením dobytého vrcholu. A kolem pobíhají potenciální kupci, zuřivě se zapisují do knihy návštěv, razítkují si právě zakoupené pohledy, vyplácejí se vzájemně speciálně k tomu určeným provazem v jakémsi nám neznámém rituálu, pravděpodobně nějakou variantu na „určitě se sem vrátíš“ nebo „budeš mít v životě štěstí, když tě teď tímhle někdo pořadně přetáhne“. A do toho všeho nakráčíme my, se svýma vlastníma tričkama, rituálem, focením a razítkováním. Tady se David ještě vztekal, když někdo na vrcholku hory vytáhnul mobil, jaká je to komerce, ale nakonec to byl on sám, kdo si mobil z naší společnosti pořídil jako první. A uběhlo jen pár let a na výletě na Sněžku řeší po mobilu problém spadlého serveru a je mu téměř líto, že nemá připojení k Internetu, že by to spravil na dálku. (Buld)
Kupodivu se nezdržíme dlouho a sestupujeme dlouhým hřebenem po další ferratě. Jdu první, tak rychle, že minu odbočku a slezu k jiné chatě. Asi 20 minut tu okouním a čekám na ostatní, ale pak mi to dojde, že tam musela být ještě jedna cesta a rychle to oběhnu na ten správný Dom Planika. Už se na mě čeká, a tak hned pokračujeme dál. Zpět na Dolič a k chatě pro batohy. Když dorazí ostatní, nic neprotahujeme, přebalíme, trochu pojíme a pryč, dolů je to pěkný kousek, a když to chceme jít jinudy než včera, musíme přelézt přes další sedlo – Čez Hribarice. Cesta do něj je hnusná, samá suť, a do našich vyprahlých těl pere slunko, ale přesto nás to s Hobrou neotráví natolik, abychom se nerozhodli vybouchat ještě Kanjavec. Ostatní jdou přímo na Zašavsku koču a my se drápem na další vrchol. Jde to rychle a stojí to za to. Vidíme Triglav, celý masív a další hřebeny a hory, které oba známe jen z mapy a plánování. Myslím, že jen tímto způsobem, v osamění či v malé společnosti má návštěva hor smysl, jen tehdy, když si člověk na vrcholu může procítit jejich velikost, vlastní námahu a sebezapření a všeobjímající ticho. Tato a jiné podobné myšlenky mi táhnou hlavou, když sestupujeme dolů a jako by mě sama příroda chtěla v této náladě a názorech utvrdit, mine nás stádo 23 kamzíků téměř na dosah ruky. Ač neradi, musíme jít dál, dolů k jezeru a pak na koču za ostatními. Ti už na nás čekají a asi tu budeme i spát. Voda tu je, sice kousek cesty, ale je, a tak si sedneme za chatu, pomalu vaříme a v klidu vychutnáváme západ slunce v horách. Tady žije Jack, a tak se rozlévá pohoda stejně rychle, jako klesá hladina v lahvi.

-nahoru-

Na známých místech
(Karel)

Noc je studená až mrazivá, ráno všichni hudráme, že jsme se moc nevyspali. Nicméně když už okolo nás začíná strašit i kluk od chaty a spouští jakási čerpadla těsně vedle Buriho, prohlašujeme, že už je ráno a vstáváme. Je 7.15. Jsme nezvykle rychlí, k odchodu se zavelí už těsně před devátou. A jdeme dolů, dolů a dolů. Prvních pár metrů jdeme ještě i s houfem ovcí, pak už nám zpříjemňuje sestup jen slovní fotbal (a jiné podobné veselé hry) a výhledy tu a výhledy tam. Úmorný sestup končí okolo půl jedné. A i Dáša (na konci s dost velkým sebezapřením) došla. Ono dole nás aspoň čekaly nějaké perspektivy. Třeba – dojeli jsme na oblíbené parkoviště, vykoupali jsme se a přebalili. A po tom všem hurá pryč. Dolů za výměnou peněz a prostě dolů.
Do Bovce jsme dorazili celkem bezpečně, poštu jsme našli rychle, i jsme si přečetli směnárenské kurzy, částečně i ceny známek na pohledy. (Až dosud totiž nemáme ani tolar místní měny.) Ale osoba za přepážkou pracuje jako zpomalenej film, takže se usnášíme, že čekat nemáme čas a jedeme až do Kobaridu. Tam dorážíme těsně před třetí. Peníze se vyměnit podaří (kurs 100 ATS = 1145 SIT).
A teď do muzea – jdeme jen já, Dave a Buri. Tak pověst nelhala, muzeum je super, spousta fotek, reliktů i plastických map. Dokonce zhlédneme i jakousi videoprojekci, pravda v němčině. Únava z hor je hodně znát, tma promítacího sálu uvádí do kómatu Pavla, já už skoro ani nemůžu chodit. Na závěr expozice se dohadujeme, kdo vlastně bitvu o Kobarid vyhrál – shodneme se, že Italové a mizíme pryč.
U aut už na nás čekají lahváče, chleba a ovoce, nasedáme a hurá na slap Boka. Tam slavně dojedeme, ale když mi na místě řeknou, že je to do kopce... A když ani Buráci nejdou, raději regeneruji v autě, píšu deník, konzumuji ovoce a staré cajdáky z kazet. Ve chvíli, kdy všichni vrcholníci pózují na hraně vodopádu, mávají tričky a lecčím podobným, David hlásí první kapky z nebe. Pak se všechno děje dost rychle, dešťová provazovitá clona se blíží výrazně rychleji než dobyvatelská grupa.
Pravda, nakonec ustoupím i ze své zásady, že nic zmoklého do auta nepustím. No ale je 19.45 a máme před sebou 80 km k Bohinjskému jezeru. Nakonec u Brodu za Bohinjskou Bystricou najdeme pěknou loučku k přespání. Je sice skoro u silnice, ale málo frekventované a navíc jsme trochu ukryti. Vaříme polévku, dopíjíme Uniony a Hobra už je z nás tak vyřízený, že jde radši spát, než by se nás musel koukat.

-nahoru-

Bitva u Kobaridu
(Buri)

Když v roce 1914 začala 1. světová válka, byla sice Itálie členem Trojspolku (s Německem a Rakousko-Uherskem), ale její pozice byla neutrální. A zatímco italští diplomaté čile jednali s oběma znepřátelenými stranami a zvažovali, ke komu se přidat, generální štáb se intenzivně připravoval na budoucí válku proti habsburské monarchii. 23. května 1915 Itálie vyhlásila válku svému dosavadnímu spojenci Rakousku-Uhersku: hlavním motivem byly případné velké územní zisky (jižní Tyroly, Terst). Vyhlášení války vedlo ke vzniku nové jihozápadní, tzv. italské fronty. Místem hlavních bitev se stalo okolí řeky Soči, protože ostatní části této fronty se nacházely ve vysokých, špatně přístupných horách, nevhodných pro velké ofenzívy.
Povodí Soči mělo mimořádný strategický význam: italský úspěch by se prakticky rovnal konci války. Mezi červnem 1915 a zářím 1917 zde Italové provedli řadu útoků. Celkem jedenáct bitev jim však vyneslo jen nepatrné územní zisky (pás území o šířce 10–11 km), přičemž je stálo přes milion mužů (200 000 padlých). Ve prospěch Itálie, pro kterou to byla jediná fronta, přitom hovořila obrovská přesila: na nejdůležitějších směrech útoku činila deset mužů na jednoho, ale místy až 15 na 1. Z italské strany bylo na 100kilometrový úsek sočské fronty za dva roky nasazeno na 3 milióny mužů, naproti tomu Rakousko-Uhersko si muselo vypomáhat stahováním vojsk z východní fronty. Itálie na tom byla lépe i materiálně, neboť získávala výzbroj z domácích továren i od spojenců – Francie a Velké Británie.
Největší škody v rakouskouherské armádě způsobilo italské dělostřelectvo. Stálá obrana Rakousko-Uherska byla postavena na kulometné palbě – nižší početní stavy byly kompenzovány vyšší palebnou silou. I u Rakouska-Uherska hrálo velmi důležitou roli dělostřelectvo. Z vojenské taktiky se zde objevují prvky, známé i na ostatních evropských bojištích – zákopová válka, používání plynu, dělostřelecké přípravy trvající i několik dnů, úderné jednotky likvidující ohniska odporu v nepřátelských zákopech, zteče a protizteče. Na straně Rakouska-Uherska sehráli v bojích o Soču nezanedbatelnou roli čeští vojáci. V roce 1917 byly pro svou spolehlivost, bojovou vyspělost i umění taktiky na obtížné úseky nasazovány české prapory.
12. září skončila jedenáctá sočská bitva, jejíž oboustranně problematický výsledek stál Italy i Rakušany dosud největší ztráty. Touto bitvou skončil více než dvouletý zápas v povodí Soči, sestávající z nekonečných dní neustálého napětí a života pod neutuchající dělostřeleckou palbou. Vojáci obou armád si na počátku tohoto období ani v nejčernějším snu nedovedli představit, co je na Soči čeká. Po prvních zkušenostech přestali myslet na vítězství či porážku a upínali se k jedinému – přežití. Tento prostý pocit je nutil k velkým výkonům v boji, ale později přivedl též k poznání, že i na druhé straně fronty jsou lidé, sdílející stejné myšlenky a pocity.
Rakouskouherské velení, vědomo si přesily nepřítele a neudržitelnosti vlastních pozic, připravovalo již od roku 1916 vlastní ofenzívu. Nicméně až o rok později se situace na ostatních frontách vyvinula tak, aby umožnila její uskutečnění. Britové nedosáhli žádných výraznějších úspěchů, Rusové byli na ústupu, a tak Německo konečně vyslyšelo rakouské žádosti o vyslání posil. Plán předpokládal útok přes Soču z malého rakouského předmostí v prostoru Tolmina. Po narušení italské fronty se vojska centrálních mocností sice musela probít na hřebeny hor, ale pak bylo možno v prostoru mezi Tolminem a Bovcem proniknout do týlu italských vojsk na Soči. Jedna rakouská či německá divize přitom útočila na úseku fronty širokém pouze přes půl kilometru. Na kilometr fronty se podařilo soustředit na 260 hlavní dělostřelectva. Hlavní úder měla provést německá 14. armáda, tvořená sedmi německými a třemi rakouskými divizemi, ze severu podporovaná rakouskou 10. armádou a z jihu 2. a 1. armádou. Italové samozřejmě o chystaném útoku věděli, ale díky klamným manévrům a špatnému počasí se podařilo utajit přesný směr útoku.
24. října ve 2 hodiny ráno zahájilo rakousko-německé dělostřelectvo prudkou palbu. V klíčových bodech ofenzívy, v okolí Tolmina a Kobaridu byl nasazen i bojový plyn fosgen, který utlumil odvetnou palbu Italů, kteří měli nefunkční plynové masky. V sedm ráno za deště a mlhy začal útok. Nejtěžší průlom nastal v chabě střeženém sektoru Kobaridu. Německá 12. divize prorazila italskou linii, obsadila Kobarid a vnikla do týlu italských vojsk na hoře Krnu. Večer již Němci obsazují osadu Creda západně od Kobaridu. Současně 22. rakousko-uherská střelecká divize útočí údolím Soči a večer dosahuje Žagy a vrchu Stol. Dobytím těchto pozic se během několika hodin zhroutí silně opevněné obranné pásmo, které italské velení považovalo za naprosto nedobytné. Italský odpor se hroutí jako domek z karet. Situaci zhoršuje i nedostatek bojové morálky italských vojáků, jejichž celé jednotky se vzdávají nebo ustupují bez rozkazu.
Po nočním odpočinku pokračovali útočníci v sestupu z hor do doliny. Měli před sebou těžké boje na Rombonu, kde se italští horští myslivci tvrdě bránili. Museli však postupně opustit Čuklu a horskou skupinu s Kaninem v čele. Německo-rakouská vojska postupně dobyla Matajur, Kuk, Livek a Mrzli vrh. Italský ústup se změnil v porážku, jednotky byly stále slabší.
26. října směřoval hlavní nápor 14. armády jihozápadně. Rakušané dobyli Brešský Jalovec, díky čemuž měli furlandskou dolinu jako na dlani; odtud následovala druhá a třetí fáze útoku přes Tagliamento. Úzkým koridorem Rakušané hnali italské jednotky až k velké přírodní překážce – řece Piavě, kde se zastavili 9. listopadu 1917. Zde oba nepřátelé setrvali v podstatě až do podepsání příměří 4. 11. 1918 mezi již neexistujícím Rakousko-Uherskem a Dohodou.
V celkovém měřítku první světové války znamenal Kobarid pro Italy drtivou porážku. Za pouhé dva týdny je rakouská a německá vojska donutila ustoupit o 80 kilometrů a zničila nebo ukořistila 3000 děl a značné množství vojenského materiálu. Italové ztratili dle vlastních údajů na 400 000 mužů, z nichž pouze 10 000 padlo, ale 100 000 bylo raněno.
Důvody italské porážky jsou nasnadě. Úspěch slavila nová taktika německých vojsk, spočívající v momentu překvapení a masivním plynovém a dělostřeleckém útoku na nepřátelské dělostřelectvo a velitelská a kontrolní stanoviště. Důležité bylo rovněž použití průniku, při němž pěchota neútočí v řadě, ale po jednotlivých rychlých jednotkách, které soustřeďují svůj útok na krátký úsek, kde získají početní převahu, prolomí řady, dostanou se do týlu a pokračují v obchvatu. Ani toto by však zřejmě nepřineslo úspěch, kdyby v italských řadách neveleli nekompetentní velitelé. Vrchní italský velitel Cadorna lpěl na zastaralé doktríně zákopové války a nebyl přístupný moderním metodám boje. Taktéž by ho při italské velké početní přesile ani nenapadlo, že Rakušané mohou vůbec zaútočit, natož s takovouto silou. Na vině byla i obrovská demoralizace italských vojsk, vyčerpaných jedenácti předchozími neúspěšnými útoky.
Bitva u Kobaridu byla druhou největší a jednou z nejúspěšnějších útočných operací 1. světové války. Podobný ohlas měla jen bitva u Verdunu. Novou taktikou bleskové války se stala předobrazem pozdějšího „blitzkriegu“, uplatňovaného německými vojáky za 2. světové války.
Bitvy se zúčastnily i některé známé osobnosti: z Čechů jmenujme c. a k. dělostřelce malíře Josefa Váchala, který tu přišel o křesťanskou víru, a fotografa Josefa Sudka, který tu přišel o ruku. Z jejich spojenců lze připomenout mladého ambiciózního nadporučíka Erwina Rommela, pozdější „Lišku pouště“, který si zde mimořádně vedl, když se mu podařilo za jediný den zajmout na 150 důstojníků, 9000 vojáků a získat 150 děl. Byl za to ohodnocen nejvyšším německým vyznamenáním za statečnost – tzv. Modrým Maxem. Jako zdravotnický dobrovolník se na italské straně vyskytoval i mladičký Ernest Hemingway, který zanechal své dojmy v románu Sbohem, armádo. Na italské frontě bojoval Benito Mussolini.

-nahoru-

Zajížďka k Bohinjskemu jezeru
(Karel)

Probuzení vůbec nebylo příjemné – dva policajti na nás hulákají, že ležíme na soukromém pozemku a že buď 15 000 SIT rovnou, nebo 30 000 SIT na strážnici. Po určitých obstrukcích sleví na 10 000 anebo 120 DEM, které už tedy radši zaplatíme. Znamená to zároveň, že už teď, tj. v 6.30, se musíme spakovat a odjet. Přesouváme se tedy ke koče nad Bohinjské jezero. Tam teprve nastávají i klasické ranní procedury, před desátou opět nevyrážíme. Navíc se dělíme na tři skupiny, Pavel s Dášou jdou na procházku okolo jezera, my s Buldokem a Hobrou startujeme nahoru do kopců a David? Zůstává, že se prý podívá na částečně stávkující světlo, dopíše deník a vůbec, že je znechucen a že se mu nikam nechce.
Naše skupinka tedy odchází s tradiční vidinou stoupání, stoupání a stoupání s následným klesáním, klesáním a klesáním. Stoupání je dost úmorné, nakonec ale Črnoho jezera (cca 1200 m) dosahujeme. Bohužel je pěkně, a tak je celé obsypáno spoustou lidí. Brzy tedy bez vykoupání pokračujeme, další cesta je moc pěkná, lesem s mírným stoupáním, jsou tu i modré květinky a bílé skály. Nakonec dobýváme 1700 m i koču pri Triglavskych jezerach, tam doléváme z kohoutku vodu a vracíme se stejnou cestou. Před vytouženou čtvrtou hodinou jsme u aut. Pavel s Dášou jsou údajně mírně opožděni. Vše má nějaké problémy, jen auto se tváří po Davidově zásahu celkem čtyřkolé.
Abych popsal náš půlden: šli jsme kol jezera, až jsme si vyhlédli vhodný plácek (tzn. bez lidí, se snadným přístupem do vody), ošplíchli se, vybalili karimámy a vytuhli na několik hodin. A protože jsme při tom zaspali, na plánovaný sraz se zbytkem výpravy jsme přišli trochu pozdě. Ale jezero jsme přesto zpola přeci jen obešli – takovej Mácháč. (Buri)
Ne vše je ale tak jednoduché. Borůvce svítí dobíjení, teploměr ani palivoměr se vůbec netváří, jako by se jich běžící motor nějak týkal. Takže u Bohinjského jezera zastavujeme na parkovišti, bereme do ruky chytrou knížku a přemýšlíme, proč se děje zrovna tohle. Ubíhají další desítky minut, nakonec to rozsekne bouřka, která se kvapem blíží. Zkusíme dojet dolů do Bohinjské Bystrice k někomu místnímu se škodovkou.
Hurá na adresu Polje 1 a k našemu potencionálnímu spasiteli. Nejdřív otevřou dveře děti, po deseti minutách se jim podaří najít tatínka, a ten nám dává jedinou šanci, dojet až téměř do Lublaně, kde má být autoservis na škodovky. Dobře tedy, zkusíme se tam dopravit. V servisu pán pochopí a hned se s námi někam žene. Není to ale pan opravář, jen jeho bratr. Ten pravý bydlí v sousedním domě a je ochoten přiměřeně pozdní denní době: tvrdí, že mají ale zrovna dovolenou, navíc jsou tři dny svátky, pátek večer a vůbec, ale že se pokusí někoho sehnat. Nejdřív mu ale ukazujeme, co nám přístrojovka vyvádí, on se tváří, že něco takového ještě nikdy neviděl. Elektrikář doma není, domlouváme, že zítra v 7.30 to zkusíme znovu. Ptáme se i na spaní, pan Čerešak tvrdí, že když nechceme kemp, tak ať si najdeme cokoliv, sem nikdy policie nepřijde.

-nahoru-

Ze servisu k jeskyni přes sklep až k moři
(Karel)

Vstáváme opět před sedmou, abychom mohli být v půl osmé u pana Čerešaka. Při náhodném otočení klíčem však (to vše už na dvoře u Čerešaků) zjišťuji zajímavý fakt – všechno funguje tak, jak má. Mr. Opravář už mezitím vychází a káže, abychom jeli za ním. Cestou tedy uvažujeme, jak vysvětlíme nastalou situaci. Ale než něco vymyslíme, už jsme na místě u pana elektrikáře. Ten je hned ochoten pomoci. Seznamujeme ho se skutečností, že všechno funguje, on totéž ověří voltmetrem a 200 SIT za odměnu odmítá. Vracíme se tedy k našim. Ti než se vzpamatují k životu, dáme se do úklidu v Borůvce, už to bylo fakt potřeba.
Před Ljubljanou ještě stavíme na poště change money a Dáša telefonuje domů. Výměna proběhla úspěšně, hurá do Lublaně do supermarketu. Jen pro chleba, ale – mají tam ovoce, sýr, pivo, víno a leccos jiného, já tam nechávám 1400 SIT. Po dlouhém nákupu a mlsání v 11.30 nakonec přece jen odjíždíme. Dálnice je pěkně zaplněná, my míříme – podobně jako snad každé české auto, které vidíme – na Postojnou jamu.
Všude je tu lidí naprosto neskutečně, vstup studentský za 950 SIT, tedy cca 10 DM. 13.30 je náš čas prohlídky. Vecpeme se s ostatními dovnitř, štíplístek opravdu nemá čas zkontrolovat, zda jsme či nejsme studenti, nastupujeme do vláčků, už se vezeme do hlubin. Jeskyně má skutečně bombastické rozměry, údajně je s 20 km délky jedna z nejdelších v Evropě, v USA prý mají ale jednu 260mílovou. Jeskyně je nejen dlouhá, ale i veliká, vešlo se tam i výstupní nádraží vláčku a seřadiště výprav podle jazyka prohlídky. Výklad není příliš obsáhlý, ve stylu: „Teď jsme nejvýš, tamhle jsme byli před chvílí, jmenovalo se to Černá místnost.“ Komerčnosti jeskyně nasadí korunu stánky se suvenýry umístěné v posledním dómu (betonové podlahy jsou samozřejmostí) a umělý slap na podzemní řece. Takže rychle pryč a hurá na Predjamski grad.
Ten je asi 10 km odtud a je tam podstatně méně lidí; prohlídku absolvujeme jen my dva s Hobrou. David s Buldokem si aspoň projdou kus jeskyně. Je přesně 16 hodin, takže vchod do jeskyně bereme úprkem, ani si málem nevezmeme nabízené čelovky. Oproti Postojné jamě jsou tady úplně jiné zážitky, má to úplně jinou a příjemnější atmosféru. Mají tady 120 000 netopýrů, 400 let starý podpis, vstup do 10 km dlouhého podzemí za 3000 SIT a velkou tmu. Je tu pěkně.
Po třičtvrtěhodině prohlídka končí a my s Hobrou razíme do hradu. Ten je postaven jako orlí hnízdo pod a na skále. Prohlídka je individuální, probíhá podle moc pěkně napsaného českého textu, který jsme dostali u pokladny. V kuchyni jsem obdivoval hlubokou studnu, pak jsem si v návodu k použití hradu ale přečetl, že to je díra do maštale. Cinknul jsem si na zvon i zkusil kleknout u zpovědnice, zkrátka užíval jsem si všech radostí, které hrad skýtal. I z místa, kde se na příchozí lila žhavá smůla, jsem si plivnul. Naprosto spokojen z hradu odcházím a vyrážíme směr vinařská oblast Vipava. Tam je ale jen velké vinařské centrum, spíš střední fabrika, s otevřenou luxusní restaurací. Nicméně číšník nám velmi ochotně dává adresu na vinaře v sousední vesnici. Vinaře jsme našli, víno měl, i nám byl ochoten prodat.
Teď je ale tři čtvrtě na osm, bouřka na krku a co dál? Zkusíme dojet k moři? Další noční přesun? Uvidíme, kam dojedeme do půl desáté, pak se rozhodneme dál. V půl desáté už jsme v Koperu. Za chvíli nás vítá Umag, hledáme ztracenou pláž z doby před třemi lety. Ale všechno je jinak: pláž tam je, ale se závorou a cedulí vstup 35 kun, jen 7–21 hod., no camp. Nakonec vjíždíme do lesa u místa, kde jsme stáli a zabydlujeme se na celkem šikovné mýtince.

-nahoru-

Pláž u Umagu
(Dave)

Ráno, ještě než umyjeme nádobí, začne krápat, a tak si sedneme do aut, že počkáme, až to přejde. Posloucháme kazety, hraji s Buldokem magic a venku zatím prší a prší. Ostatní to už nemůžou vydržet a že pojedeme pryč, někam na pizzu nebo mořský potvory, a tak ačkoli nám dvěma to nevadí, musíme to sbalit, jen co se udělá trochu slušně.
Vyjedeme na silnici, ale tu někoho napadne zajet na tu „naši“ pláž, a protože nám nikdo nebrání a nechce žádný peníze, zůstaneme tam s tím, že na jídlo do restaurace půjdeme zítra večer. Den pak rovnoměrně rozdělíme mezi koupání, lovení návnady a ryb, magic, čtení knih a dopíjení vína. Počasí sice nic moc, ale zato tu není prakticky ani noha. Večer se vracíme na stejné místo. To už jsme po večeři, na pláži nám Dáša uvařila gulášek, konzervičku s rýží. Bylo to moc dobré a nezkazil nám to ani vrchní skaut v trabantu, co nám přijel sdělit, že je půl osmé a v půl a pět má být tahle pláž prázdná. Chvilku jsme to protahovali, ale tohle místečko už známe a vína taky ještě trochu zbylo, takže žádný problém.

-nahoru-

Konečně pořádná dovolená
(Dave)

Ráno bylo časné, už ve dvě jsme byli probuzeni tichým šuměním deště a přinuceni postavit stany. Druhé vstávání bylo o dost později a mnohem pomalejší, a když jsme se konečně vybatolili, prosadil Buldok změnu: jedeme víc k jihu na nějakou pláž, kde se neplatí. Vybereme si jednu odbočku, co vede k moři a parkujeme v rákosí na pobřeží. Místa je tu málo a voda taky není zvlášť čistá, ale nejsou tu lidi a to je nejdůležitější. Rozložíme vaření, bude čočka – vtom se přihrne takovej přičmoudlej hajzlík a chce za každý auto 5 DM. Docela nás zprudí a všichni se jednomyslně šprajcujeme dávat mu za tenhle 4 metry široký kamenitý úhor jakékoli peníze, ale když hrozí policií, dostane dohromady 6 DM a musí mu to stačit.
Pojíme a dáme se do pokeru. Po hře se jdeme vykoupat a následuje magic ve třech. Hobra zatím uvaří polívku, chceme přece jít do té restaurace, a tak se musíme předem pořádně nažrat. Pojíme, pobalíme a jedem shánět hospodu. To by samo o sobě bylo snadné, ale my chceme pěknou, s mořskýma potvorama a k tomu téměř zadarmo, a to už je problém. V Portoroži je už definitivně jasné, že v takto pozdní hodinu – je po 22 hodině – už nenajdeme nic, co by vyhovělo našim nárokům a operativně měníme plán: nebude dnešní večeře, ale zítřejší oběd. Pojedeme si lehnout někam ke Koperu a ráno se vrátíme, nasnídáme se v sámošce, projdeme si město, najdeme podnik dle našich představ, poobědváme a hurá dál do jeskyní.

-nahoru-

Oběd z mořských mrch
(Dave)

Vstávání je na nás poměrně časné, už asi v 8 hod. Jinak jsme den začali tak, jak jsme včerejší skončili, to jest o hladu, snídání jsme odložili až k supermarketu. Nakonec dojedeme až do samotného centra Koperu, na pobřežní nivelaci. Je tu pěkně, parkujeme až u samotného kraje s výhledem na klidnou hladinu a Itálii v lehkém ranním oparu. Kolem létají racci a Dáša první zaznamenává v jejich hejnu jednoho přerostlého, co se o něm nakonec dohodneme jako o kormoránovi (později je zjištěno, že to byl jakýsi kulík, ale ono je to beztak jedno). Chvilku nás baví ho pozorovat, ale hlad nakonec zvítězí a jdeme vyplenit márket. Klasické potraviny, chleba a něco na to, seženeme snadno a vracíme se zpět k molu. Pták je tu ještě a opruzuje kolem a loudí. Jsme jako skála a ač vyráží srdceryvný pískot, že by se i kámen ustrnul, s námi to ani nehne. V následné siestě trávíme čas pozorováním okolních turistů. Ti zase tráví svůj čas s oním ptákem a nutí mu různé více či méně stravitelné předměty, jako rajče, tkaničky do bot nebo vlastní lýtko a prsty. Hobřej se nakonec zvedne i s foťákem, že udělá nějaký pěkný snímek ptáka v plné parádě. Tím zavdá příčinu k veselým průpovídkám, jak se asi ta fotka bude jmenovat. Padají hlášky jako „velký chlapec a jeho pták“, „chlapec hrající si s ptákem“ a podobně.
Nakonec začíná prohlídka města a výběr restaurantu. Bloudíme uličkami, obhlížíme výlohy a vystavená menu. Je to docela pěkné město, i když pro zmlsaného turistu by mohly být uličky rázovitější a pro nemajetného paštikáře ceny nižší. Nicméně jsme se nedali odradit, zeptali se místního pošťáka ...ó, jak jsme rafinovaní (Dáša)... a máme hospodu, která nám vyhovuje, jak jen to jde. Ale ta pravá ostuda teprve začíná. Je totiž třeba si objednat. Na tabuli je sice řada položek, ale kdo má pro všechny bohy vědět, co je co a jestli je to vůbec ryba? Hobřej se vytasí se slovníčkem, ale pouze mermomocí prosazuje to, co tam má napsáno a ignoruje to, co skutečně mají. Servírka nám taky nepomůže, chápe víc italsky než slovinsky. Po vyloučení světových jazyků řeším situaci názorným výkladem „ruce-nohy“. Ryba? To či to? Tak tohle chceme! Díky. Úspěch je nakonec částečný. Kalamáry pro Karla a štika pro Buldoka jsou správné, ale specialita kuchyně není s rybami, i když jsou v tom čtyři druhy masa. Škoda. To se musí stát mě? Já, který se už od Náchoda těším na čerstvé mořské potvory, objednám si směs od Středozemního moře a oni mi přinesou skopový s šílenou krávou a vepřem. (Hobra)
Ale obecně lze říci, že přes určité potíže není výsledek tak zlý. A totéž platí i pro závěrečnou prohlídku města. U aut jen přebalíme, dáme poslední koupačku v moři, přilepíme Karlovi zrcátko a mizíme pryč. Patříme totiž do Ljublaně a po cestě ještě máme co dělat.
Tak předně jeskyně, tentokrát Škocjanská. Ta je opravdu krásná a nebál bych se tvrdit, že je i hezčí než její slavnější kolegyně Postojna. Konkrétně mi utkvěl můstek v Khazad-dúm na velkou propastí se sifónem. Ještě před jamou byla krátká exkurze v obci Hrastovlje, kde se nachází opevněný románský kostel s vyobrazenými kostlivci na dlažbě. (Buri)
Dále pak lipicáni, překvapivě v Lipici, kteří se ukázali být omylem (chybí paštikářské vstupné a prostředí je na nás poněkud exponované) a nakonec drobná zastávka u pravděpodobně propadlé jeskyně, obřího závrtu, který je i lezeckým terénem. Následuje druhá návštěva vinaře pana Milana Hriba. Pan vinař si nás pamatuje jen matně, ale víno dá, i koštovat smíme znovu a docela si popovídáme.
V Ljublani se stavujeme na nádraží (ještě netušíme, že Plečnikově) ověřit, zda má Buldok ráno čím odjet a pak už rychle pryč, prohlídka bude zítra, až vypakujeme našeho vojáka. To pryč je podle plánu jen kousek za předměstím, ale na místě se ukazuje, že je tu příliš mnoho domů, polí a podobně, a tak vhodnou cestu a louku stále ne a ne najít. Nakonec vezmeme první, co je a jen se optáme místních, zda mají něco proti. Nemají a to je dobře, protože vstáváme v pět!

-nahoru-

Plečnik
(Karel)

Opravdu plus minus v půl šesté vyrážíme, asi ten Buldočí vlak stihneme. Cesta do Lublaně má určitá úskalí, jako jsou mlha, zatáčky, protijedoucí autobus, závory, ve městě pak i semafory a jízdní pruhy. Závory.
Na nádraží přicházíme v 6.10, doktůrek ještě kupuje i pohled, on je dokonce schopen i normálně chodit a komunikovat. Vlak má přívlastek „Zelený“, k Buldokovu odjezdu na vojnu má opravdu název dosti přiléhavý. Zkontrolovali jsme, zda skutečně nastoupil a odjíždíme na sídliště kamsi mezi paneláky s jakousi zelení, kde můžeme vydržet příští dvě hodiny. Tam jíme, nakupujeme, podřimujeme, u popelnic si čistíme zuby (!) a vedeme chytré řeči. S Davidem svorně tvrdíme, že pojedeme domů, nebo aspoň na Kranj, Hobra tvrdí, že jako CH. C. má pět hlasů a tedy nás přehlasuje. Budiž. Nicméně následně řeč dojde na film Jízda, nemůžeme se shodnout na jméně hlavní představitelky, když dojdeme na jméno Geislerová, Hobra pochopitelně tvrdí, že to on přece říkal od začátku. Bohužel jeho pět hlasů zřejmě nemá ty správné zesilovače k projevení.
Těsně před devátou se zvedáme a přejíždíme blíže k centru. První z města vidíme sochu hulákajícího člověka, který vypadá trochu jako Gottwald: opravdu nezávidíme místním tento výhled. Jako první pamětihodnost – a hned z Plečnikovy dílny – se nám staví do cesty stolní fotbálek za 50 SIT na hru. Pochopitelně jsme s Davidem Buráky porazili, i když jen 3:2 na zápasy.
Všechny opravdu významné pamětihodnosti města jsou spjaty se jménem Josip Plečnik. Aspoň Hobra to tak bere. My ostatní jsme si všimli i dalších budovatelských soch a františkánského kostela. U tohoto kostela je jakési Trojmostí (Plečnikovo), Hobra si ho jde vyfotit. My ostatní, jak už jsme důrazně dopředu hlásili, míříme do kostela. Tam je zrovna bohoslužba, ale i žebračka, to vše má za následek urychlení prohlídky a opuštění chrámu. Hobru hledáme tam, co jsme ho ztratili, pochopitelně zcela neúspěšně. Když rezignujeme na jeho hledání, jdeme si do trhu (Plečnikova) koupit meloun. Už se těšíme, jak si na něm u hradu pochutnáme, když potkáme hromotluka, nápadně připomínajícího Hobřeje. Tento se k nám ale vůbec nezná a na otázku: „Půjdeš s námi, Hobro?“ odpovídá rezolutním: „NE!“ Když tutéž či velmi podobnou osobu potkáváme za okamžik znovu, osoba se zřejmě rozhodla, že už nás vytrestala dost a uvolí se k nám přidat. U hradu (Plečnikova) ale rezolutně odmítá dát si s námi meloun, to si ještě nezasloužíme – nevadí, stejně by se nám to na pět dílů dělilo hůř než na čtyři. Hrad je celý nově obnovený a obnovovaný, právě na něm probíhá výstava „Josip Plečnik v Praze“, vytvořená na základě loňské výstavy u nás. Vlají tady dvě vlajky, slovinská a česká, píšeme pohledy, Hobra fotí, David sere.
Idylku odpískáme ve 12.30 hod., vracíme se jinou a delší cestou. Procházka je příjemná, jen Hobra stále vymýšlí, co z Plečnika ještě nevyfotil. Takže ač to máme k autům odtud docela blízko, s Hobrou se vracíme ke kostelu. Nedaleko totiž stojí přesně dle plánu most s (ač malými, přesto Plečnikovými) draky. Konečně se vydáváme zpět k autům. Už jen koupit zmrzlinu, samolepku na auto a najednou si Hobra vzpomene, že ještě jednoho Plečnika neviděl. To už ne, Hobro, resp. jo, ale autem a máš na to deset minut. Po 21 minutách se Hobra skutečně vrací, už jen hodit těsně před příjezdem poštovního vozu pohledy, naposledy nakoupit v supermarketu a konečně pryč od Plečnika. Průběh celého pobytu v Lublani nám ztrpčoval i David nesouvislými a nepochopitelnými výkřiky: Na Kranj! Na Kranj! Zatím se nám nepodařilo zjistit, proč volal právě to. (Buri)
Pryč, a to na koupačku do Bledu. Nebo asi ne, cestou stále prší, takže změna! Jedeme rovnou do hor, stejně to je k jezeru zajížďka. Podle Chief Commandera je v našem cíli (Jezersku) také koupačka – ale jen název městečka nás přesvědčí, že mu ještě zkusíme věřit. Už kousek za Kranjí tušíme, že to vysoko v mlze není mrak, ale hřeben. Silnice nenápadně nabírá na výšce, jsme v 500 m, začínají staré vojenské bunkry a hle – Jezersko. Ukazatele hlásí 800 m. Stoupáme ještě výš, hledáme odbočku a kocháme se přírodními krásami. Už je cedule 990 m, začíná větší stoupání. Najednou Hobra pochopí, že už směřujeme do Rakous a velí k otočení. Škoda, k domovu by bylo zase o hranice blíž. Teď se ale vracíme k jezeru, nacházíme ideální tábořiště, za které se (i přes vyznačené ceníky) zřejmě neplatí. Je ještě světlo, konečně došlo i na čtení deníku a smažení sóji a poprvé taky ohýnek. A navíc, dofotil jsem konečně film a chci si založit nový. A ono to nejde. A motůrek stále vrčí, přetáčí sem a tam, film tam není, nakonec to všichni vzdáváme a já už fotit nebudu. Jestli to není pro všechny lepší.

-nahoru-

Po makadanech
(Karel)

Víno fungovalo, ani nevím, jak jsem se dostal do spacáku. Probudil jsem se v autě už v sedm a do růžovoučka vyhajanej. Všichni ještě spí, já se pro dnešek rozhoduji, že budu aktivní. Takže dlouze dopisuji resty v deníku, jdu si vyčistit zuby, dokonce se i umýt.
Postupně se probouzejí i ostatní, čeká nás dvoudenní puťák na Grintavec, který je bohužel zcela v mracích. Ranní procedury tak dnes nabývají rekordní délky. Opravdu se nadšené pohledy k holým vrcholkům á la Triglav nemnoží. Nakonec v 10.30 David vysloví, že se to jít nedá, že není počasí a morál. Že půjdeme na Grintavec, ale poloviční a na druhé straně. Když Hobra konečně pochopil, že to není žert a že se naopak všem tato idea náramně zamlouvá, pokoušejí se o něj mrákoty. Zkazili jsme mu totiž celou dovolenou a tím to u něj definitivně prohráli.
Najednou funguje všechno o mnoho rychleji, Hobra vymýšlí náhradní program, jedeme do Logarské doliny a na Sněžnou jamu pod Raduhou. Najedeme spoustu kilometrů, vyblemcáme spoustu benzínu, ale vůbec nám to nevadí. Nebude šutr šutr, kámen kámen, budou výhledy, les, voda. V 11.15 odjezd, jedeme z vršku, vracíme se skoro až do Kranje. Následně David vymýšlí zkratky, které jsou sice delší, zato ale méně pohodlné. Vidíme určitě to, co nikdo další z turistů, silničky jsou úzké, ale sjízdné. Krajinka je tu pěkná, ve Stahovici se opět vracíme na hlavní, před Črnivcem odbočujeme opět doleva. A tady přestává platit, že co je na mapě žluté, je asfaltové. Cesta naštěstí není tak špatná, stoupáme na sedlo Volovljek do 1029 m. Klesáme až do údolí, cestou se ještě naposledy na prašné cestě (místní říkají makadam) fotíme.
Jedeme tedy dál hurá dolů, v jednu chvíli Panda vysílá otázku, zda jsme viděli ten pěkný mlýn. Shodně s Davidem tvrdíme, že ne, jen Hobra, že on samozřejmě ano. Po rychlé dohodě otáčíme, nicméně Hobru zatím ještě za trest nevysazujeme. Kolem mlýna chvíli oblézáme, točíme kolo mlýnské, očišťujeme náhon od kmene, snažíme se dostat dovnitř, nedaří se. Pak prcháme dále k jamě. Asfalt není, začátek je navíc dost do kopce. Občas se objeví mezi lesy stavení či mýtinka. Kolem jede autobusík zpola zaplněný dřevem, zjišťujeme polohu, následně navigátor David rozhoduje, že ještě chvíli pojedeme.
Za jednou z dalších usedlostí se usnášíme, že tady by to šlo. Tedy odstavit vozy, abychom mohli dojít na jamu. Ale bouřka nás nemíjí, po dešti si dáme partičku kvarteta (dokonce i Hobru jsme zmanipulovali ke hře), Pavel je opět kanárem. Pak se přece jen donutíme k akci, hurá nahoru. Drtíme slovní fotbal, a když končí cesta, David určí sever a my mu naivně věříme. Překvapivě se trefíme až k jamě, ale ono je tu parkoviště. I stánek se suvenýry, obraciště pro autobusy a cedule, že jama je otevřená do pěti. Je 17.15, tak to aspoň zkusíme okouknout. Vstupné je 900 SIT, studentské (jen s kartičkou) za 600 SIT, obsluhuje to tady mladá dvojice z jeskyňářského klubu. Dnes už nás dovnitř nepustí, ale ptají se, zda přijdeme ráno. Po debatě s průvodci dojdeme k závěru, že jo, ale jen když nás tam pustí za marky.
Tak, teď už jen vrátit se k autům a aby to nebylo tak fádní, jinou cestou. Než David najde ten největší sráz s tou nejmokřejší cestou (tj. to nejvhodnější k sestupu), Pavel objeví bezprizorní kartón Fanty, bereme ho s sebou, ještě se bude určitě hodit. Sestup je úděsný, nikdo nezůstane suchý ani bez fyzické újmy, je vidět, že David už je horský vůdce jak má být. Ve statku, u kterého parkujeme, se dovolíme na nocleh a kupuje mléko. Stavíme stany, popíjíme Fanty a mléko, já si čistím batoh od vylitého šampónu a snažíme se přesvědčit Davida, že se z pracně nasbíraných hub určitě otráví. Alkohol došel, takže ani spaní v autě (navíc obráceně než včera) už není tak pohodlné, ještě že už jsme na cestě domů.

-nahoru-

Miklovec - Haderlap
(Dave)

A víte, že když jsem včera ty houby jedl, tak jsem měl z těch jejich řečí podvědomí tak napružené, že jsem si málem vsugeroval, že je mi špatně? Ale včas jsem to zpozoroval a ovládl se. Samotné ráno probíhalo poměrně rychle, jeskyně volá, dokonce ani stany jsme nesušili. Cesta tam je zase samá šotolina. Cestou se nám podaří předjet i pány jámaře, co si šli pěkně v klidu procházkou do práce. Do jeskyně jdeme jen jako pánská jízda. Bereme si čelovky, nejteplejší oblečení, marky z autokasy a hurá pod zem. Pan jámař nám přiznal studentskou slevu, žádá po nás 26 DM, ale my nejsme jen studenti, ale i paštikáři a tak máme jen 24 a sto tolarů. Nakonec to projde, rozcvičí nám karbidky a jdeme.
Sněžná jama se to jmenuje podle sněhu, který museli při objevování v roce 1981 odházet, a ne proto, že by uvnitř byl sníh, jak tvrdí Buri. Naopak je tu led, sice jen troška, ale je. Dál už je to jako každá jiná jama, stalaktity, stalahnáty, délka 1400 metrů, stáří miliony let, kosti jeskynní medvědice... Zvláštností jsou tzv. měkké krápníky, které kromě tenké, tvarohovité vnější vrstvy obsahují jenom vodu. Vrcholem prohlídky je pohárek místní pálenky rakije v Jídelním sále (jmenuje se tak proto, že si tam šťastní objevitelé dali sváču po dobře vykonaném díle) a pak otočit a vrávoravě stejnou cestou zpět. Podtrženo sečteno, celkový dojem alespoň pro mě řádově lepší než celá Postojná.
Od jamy vede naše sightseeing zpět dolů do údolí a do Logarské doliny. Cestu po šotolině už bereme jako samozřejmost, ta nás nezaskočí, ale budka výběrčího daní u vjezdu do doliny nám vyrazí dech. Považujeme to svorně za drzost a vydírání, a tak parkujeme opodál a jdeme si dolinu prohlédnout po svých. A neprohloupíme, jet sem autem je svým způsobem osobní ztráta, protože dolina je nádherná a nás tu napadají samé krásné myšlenky, jako smažáček, dám si sedm piv a jednu zelenou, do Prahy, do Podolí, do lékárny a přineste demoralizační pařez. Hobříka jsme opět zklamali, ale alespoň jsme se snažili, to se musí přiznat. Vrchol tedy zůstal prozatím nedobyt, prostě na sám konec doliny to už nestíháme, a tak otáčíme a hrajeme veselou hru se slovy. Cesta zpět uběhne rychle a ani pak to příliš nezdržujeme, jen nabereme vodu a definitivně obracíme k domovu.
Je to stále ještě po těch mizerných cestách přes okolní úžasné hory, takže řidiči i navigátor z toho mají plné ruce práce, ale my ostatní můžeme v klidu vychutnávat fantastické výhledy na štíty kolem nás. A jako vyvrcholení celé této fantastické cesty se na jednom takovém místě jako z pohádkové knížky rozhodneme spát. Je tu čerstvě posíknutá loučka a pan majitel nejen že nic nenamítá, ale přímo pookřeje, že nám jí může nabídnout. A tak když si projdeme celou tuto polárku a vynecháme koči pod Triglavem a blbý policajty, mají nás tu lidi rádi a jsou moc hodní.

-nahoru-

Práce osvobozuje
(Buri)

Ráno se budíme do přenádherné krajiny zalité sluncem a ranní mlhou. Čeká nás už jenom cesta domů. A protože chceme stihnout nějaké to pivo v Čechách, chvátáme. Kvapně sušíme, halabala balíme a po makadanech míříme k hranici. Pak následuje na dlouhou dobu asfalt, asfalt, pětka, pětka. Až u Linze Davida při pohledu do mapy a na hodinky (je půl čtvrté) napadá, že bychom mohli udělat exkurzi do nedalekého koncentračního tábora Mauthausen. A tak na vlastní oči vidíme, co známe pouze z filmů, učebnic a historických knih – bránu s nápisem Arbeit macht frei!, ubytovací budky s palandami, buzerplac i plynové komory se „sprchami“. To je pro mě poslední kapka a velmi sklíčený odcházím s Dášou z tohoto hnusného místa. Zanedlouho nás následuje Karel a pak při čekání na Davida s Hobrou hrajeme kvarteto z auta do auta.
V osm hodin jsme ve Dvořišti, odtud do Rychnova nad Malší, kde nás dle Karlika čeká vysněná večeře a pivo. Nebylo to tak žhavé – pivo bylo zkyslý, smažák nevedli, pouze párek, hospodský byl nějaký příliš družný a nocleh nám taky nedoporučili. Po částečném občerstvení, jak to jen při vypočítaných nedostatcích šlo, jedem hledat spaní za ves do lesa a končíme v úvozové cestě poté, co Pandou narazím nádrží na vystouplej šutrák. Neusíná se moc dobře.

-nahoru-

Závěrečná pitka
(Buri)

Probuzení také není moc radostné. Otázka dne zní – dojedeme domů? Protože ani Karlik si není příliš jist stavem svého vozu, teď to pro změnu je něco s kolem. Takže nejdřív pod Pandici, ale není nic vidět, naštěstí ani cítit. Vyjíždíme na hlavní, postupně všichni lezem pod auto a Pandina nádrž se zdá skutečně neporušená. Borůvka vyžaduje podrobnější péči, a tak si na přilehlé čtyřproudovce zřizujeme testovací autodrom. Nejdříve Karel jako řidič, ostatní pozorují šmajdání kola, pak David jako řidič, Karel pozoruje, pak David řidič a Karel spolujezdec – no vyblbli jsme se a nic nezjistili, takže jedem.
Dovolenou si chceme užít až do posledního dne, vyrážíme tedy nejprve na Hlubokou do zámku. Po prohlídce zase do Bernartic, jestli se tam nenalézá Martina s Kubou. Nacházíme pouze jejího otce, tak alespoň dáme koupačku v rybníku. Pak už si vzpomínám jenom na tankování v Motole. Při jízdě Košířemi nás opustil náš milovaný Chief Commander, jak je u rodiny Hosnédlů zvykem – beze slova rozloučení, a tím zřejmě ukončil VIII. polární výpravu SPCHS.
My ostatní jsme si dopřáli ještě menší epilog. Dorážíme do Kroftovy ulice, odkud jsme startovali. Já si vynáším batoh domů a vracím se k autům, kde David již otevřel ráno zakoupenou láhev Napoleona, a zapíjíme ukončenou polárku. Nekončíme však po jednom panáku: rozhořívá se prudká debata, jaká polárka vlastně byla, jak se osvědčil Hobřík jako Náčelník, rozebíráme konflikt u Tržaškej koči. Mezitím se mezi nás vmísí i odpadlík Buldok, kterému jsme přivezli nějaké víno a které si přišel vyzvednout. To už sedíme na kufru Pandy a okolo na chodníku a obyvatelé Kroftovy ulice mají za chvíli pocit, že byli v Julkách taky.
Na jednu Davidovu myšlenku reaguji křikem: „Jsem Ježíš! Jsem Ježíš! Přineste hřebíky!“ a večer graduje (alespoň pro mě). Poslední, co si pamatuju, je, že říkám Davidovi, ať otevře i tu druhou flašku. Prý byly nějaké problémy s pejskaři a s jedním obyvatelem spodního patra v blízkém domě. Ani nevím, kdo mě odvedl domů, nebo jestli jsem se odpotácel sám. Druhý den mi bylo velmi špatně, takže když mě viděli v práci, dostal jsem ještě jeden den dovolené. Byla to taková pěkná tečka za tou naší polárkou.

© Dave, Karel, Buri

-nahoru-