Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Bylo nás jedenáct, Slovensko 21. 7. – 30. 7. 1995

FOTKY

Praha - Čachtice a Beckov - Suľov - Malý Rozsutec
Strečno, Grúň, Chleb a Kriváň - Strečno a Zázrivá
Puťák I. - Puťák II. - Velký Rozsutec - Bánov II.
Čachtice - Beckov - Orava


Praha

Náš výlet na Slovensko začal televizním promítáním u Burešů. Macík ve tři volal, že se právě vrátili z nákupu, ať se pro ně někdo staví. Zcela správně to Pavel odmítl, a tak jsme začali ne odjezdem ve čtyři, ale Profesionálama na videu. Stihli jsme dva díly, když se v pět dovalili Macíci. Pak jsme učinili pokus o rychlý až akční odjezd. Neprošlo to. Pavel někam založil klíče od Pandy. Pak jsme se nemohli dohodnout, kdo do kterého auta, potom jsem vysvětloval vysílačky - prostě v 17.45 jako na koni jsme vyjeli. Do páteční špičky jsme vlítli jako štika do rybníka: Veverka jednou opět odmítla zařadit jakoukoli rychlost, Macík odvedl Jájinu z objezdu někam do polí a Pavel jako hlavní koordinátor toho se dvěma vysílačkama moc nezkoordinoval.
První oraz byl na pumpě na třetím kilometru. Pak až za Humpolec klid, pohoda, v kopci 70, dolů 130, jelo se mi bezvadně. Taky řídilo celé auto. Buldok hlídal vysílačky (téměř neúčinné), Karel mi hlásil okolní provoz a Hobra držel střechu. Zatímco k Humpolci jela poslední Panda, kterou Dáša proháněla tak kolem stovky, od výměny řidičů se na konec peletonu zařadila Veverka. Buldok jel decentně, zato Karel s Pandou si udržoval základ na 120.
U Slavkova jsme kolem 21 hod. vyrazili do hospody. Sice nám to dalo trochu práce, vyhlídnutou obec Bučovice jsme projeli třikrát, ale našli jsme poctivou moravskou hospodu s vlídnou, pomalou hostinskou, přítulnými spolusedícími a nízkými cenami. Dopadlo to neobyčejně dobře. Jedenáctka za 7,50 sice věštila trpké konce a krutá rána, ale nakonec jsme to ustáli na dvou až třech a na jednom fernetu (rumu) na paměť právě zemřelého Rogera Zelaznyho.
Dlouho jsme se pak nemohli rozhodnout, kdo bude řídit Veverku do Bánova k přehradě, místa to našeho noclehu. Hobra to odmítl okamžitě, Buldok i já jsme už měli po pivu, ale nakonec jsem se toho ujal. Ale ouha, k přehradě cesta úzká, zarubaná - tudy to loni nebylo, něco je špatně. Buldok se vydal s baterkou nejdřív před autem, potom po okolí hledat vodní hladinu. Zastavil jsem u nějaké vodárny… Buldok stále nikde. Koukáme na hvězdičky. Hobra běhá po okolí a hledá Buldoka, Buldok stále hledá přehradu. Pavel jde hledat Hobru, já obracím auto a svítím do kraje. Konečně Buldok přiběhne s tím, že tam, kde byl, přehrada není. Mezitím se od projíždějícího auta dozvídáme, že přehrada je před námi, kousek po asfaltce. Buldok byl odsouzen k hození do vody.

-nahoru-

Čachtice a Beckov

Ráno nás probudila větrná smršť. Bylo by pěkné napsat, že vlnky se mnou při koupeli příjemně houpaly, ale spíš jsem uvažoval, jak skvěle by se jezdilo na surfu. Pak si jde Pavel s Macíkem zaběhat, ještě jednou vykoupat a jedem. Nejprve do hospody pro vysílačky, které se tam od večera nabíjejí, potom nečekaně do krámu nu a pak konečně k hranicím.
Na hranicích se otrapa zajímá o Veverčin kufr. Nakonec jsme zdárně projeli, na pumpě natankovali a potom olé! na Čachtice. Projeli jsme přes trať, vesnicí a po uzoučké silnici lemované vzpomínkami na loňské Slovinsko dorazili pod hrad - prostě za slabých 20 minut jsme se už škrábali dirčou vzhůru. Škrábali je výstižnější, než se na první pohled zdá, svah měl asi 250 m a sklon 45-60 stupňů, navíc ve značném vedru.
Došli všichni a rovněž všichni se protáhli okénkem přímo na "nádvoří". Čachtice byly opuštěny až v 18. století a jsou dosti rozsáhlým hradem. Pavel nám zde přečetl průvodce, Buldok se pochlubil některými detaily ze života a praktik Alžběty Báthoryové zvané Čachtická paní. Dokonce i na meče došlo, ale je stále jasnější, že musíme potrénovat.
Pod kopcem jsme vyměnili řidiče a vrátili se kousek zpět na vykoupání a jídlo. Ani jedno, ani druhé nebylo špatné, jen kemp, kam jsme zapadli, byl poněkud přelidněn. Nu dále, nyní do Beckova, ačkoliv hrad se právě opravuje. Brána opravdu byla zavřená, ale pro tyto případy v ní byla vylámána díra. Hrad sám byl velmi pěkný, zachovalejší než Čachtice a lépe zakonzervovaný. Když dočetl jak Pavel z průvodce, tak Macík z kvarteta, byla škoda karty jen tak sklidit, a tak jsme zahráli jednu hru v osmi.
A co dál? Trenčín nemáme šanci stihnout, tak asi bude nejlepší hledat místo na spaní. Nejlépe pod dalším hradem. Tak tedy Malé košecké podhradie. Dostali jsme svolení nejen přespat na hřišti, ale i udělat oheň, a tak jsme připravili večer tak, jak jsme to plánovali. S kytarou, ohněm, lachoutama, čtením deníku při petrolejce, pitím mathé a velkou, téměř společnou večeří.

-nahoru-

Suľov

Můžu zodpovědně říci, že už mi bylo po ránu lépe. Nicméně jsem podal heroický výkon, stejně tak ostatní, a učinili jsme pokus zabalit a uvařit snídani dřív, než přijdou v deset fotbalisti z vesnice. Jako ostatně vždy, nepovedlo se. Poslední věci jsme z brankoviště vybírali za létajícího míče.
Odjeli jsme vrátit lahve a najít hrad, nebo alespoň kopec, na kterém stojí. Ten jsme našli, ale opět na něj nedošlo. Byl moc velký, daleko, prudký, no prostě tam se nepůjde. Raději přejedeme na Suľov. Výstup na něj byl první turistickou epizodou. Nejprve po cestě, potom po stezce. Nakonec jsme se po žebříčcích vyškrábali na zříceniny hradu Roháč. Vyšplhali jsme se k přírodní zajímavosti: velké skalní bráně či oknu, a tu začali první fotografické dostihy. Na jednoho účastníka výpravy totiž připadá jeden fotoaparát, ale bohužel jen půl filmu. (Buri)
Samotný hrad naznačovalo několik zdí uspořádaných tak, aby se dovnitř lezlo co nejblběji i po těch letech. Usazené na nejvyšších vrcholcích skal představovalo toto orlí hnízdo bod, ze kterého se dal obhlédnout kraj na kilometry okolo. Jen těch asi 200 závěrečných schodů bych nikomu z těch, kdo sem museli nosit vodu a jídlo, nezáviděl. Z hradu jsme sestoupili dolů po hřebeni, cestou míjejíc Gotickou bránu (kterou jsme zřejmě prošli tak rychle, že si jí nikdo nevšiml) a několik vyhlídek.
Na silnici pod hradem jsme příjemně pojedli, nasedli do aut a vyrazili na Strečno, vynechávajíce další hrad - Lietavu. Cestou Macík pustil ten déšť, co celou dobu výletu držel, Pavel navigoval a já měl plné ruce práce udržet krok s vedoucí Pandou v Dášiných rukou. Ale dojeli jsme zdárně. K hradu, do vesnice naproti, do hospody. Zvláště do hospody. Buldok o ní mluvil už od Náchoda a ostatně nejen on. Co dodat, zmazali jsme se jak zákon káže. Ve vrcholné fázi jsme se ještě dali do řeči s místníma a ve složení já, Karevic a Buri jsme s nimi řešili národnostní otázky.
Do tábora ostatních - k zatopenému lomu nad vesnicí - jsme přišli s posledním světlem a začali stavět stan. Jen co byl postaven, hodil Pavel Karla dovnitř. Rupla první tyčka. Buldok si šel prohlédnout stan zblízka, upadl do něj a zlomil další. A aby to Karevic nějak zakončil, nablil před stan a potom do něj. Nepotěšil mě a ani já ho nepotěším. Až se ráno probudí, stane se nečekaným majitelem zcela nového, jen mírně jetého stanu.

-nahoru-

Malý Rozsutec

Ráno šel Hobra koupit snídani. Potom neměl co dělat, tak umyl nádobí a vůbec byl hrozně činný. Snídám tedy nečekaně čerstvý chléb a vyprávím Karlovi horké novinky z jeho finančního hospodářství. Po snídani přicházejí na řadu skoky do vody a plavání. Jen nevím, proč Buldok ten svůj první pád do vody absolvoval v šatech. Po něm jsme se šli vykoupat i my a on nám zatím házel věci do vody jako satisfakci. Když už se vše zdálo být v pořádku a Buldok si vzal suché oblečení, vzplanula mezi ním a Pavlem malá válka. Rozdali si to na šest kol s vyrovnaným výsledkem. Nejprve řecko-římský zápas, potom souboj s petflaškama, pak střet na kotlíky a pak pár kol v běhu s předměty. Téměř v každém kole si měnili mokrá trička za suchý oděv a Buldok si přezouval i boty. Na zbytek pobytu už mají každý jen jedno triko. Následný přesun pod Rozsutec proběhl hladce. Zaparkovali jsme u hotelu Diery, slovy na dohled od Malého Rozsutce. Vypadá impozantně, převýšení dělá 750 metrů. Jájinu chytá fantas. Tak jsme tedy vyrazili do vápencových soutěsek - Dier. Těmi jsme vystoupili do sedla Medzirozsutce. Bylo to v pohodě, v klídku, i na žebříčky došlo, i na koupání ve vodopádu se dostalo. Na horské loučce pod Malým Rozsutcem jsme dali krátkou pauzu na jídlo a prohlédnutí další cesty dalekohledem. Když jsme se po šikmém zářezu ve skále nad srázem s instalovanými řetězy na vrchol dovalili všichni, ukazoval nám Pavel, kde je Zázrivá, studovali jsme pól, hledali hotel a naše auta, Dáša fotila vrcholovku. Poté následuje prohlídka Velkého Rozsutce ze všech stran. Vlevo panoramata, vpravo Rozsutec, dobře si prohlédněte, co vás čeká.
Na sedle za horou jsme to ohnuli dolů a začala disputace o zkratce. Sebekriticky dodávám, že jsem jí navrhl já. Nesetkala se zrovna s bouřlivým ohlasem. Nakonec se situace ustálila na třech nezávislých skupinách. Děvčata šla rovnou do vesnice, manželé a bratři spolu s Hobrou, který se neznámé cesty mimo vyšlapanou dálnici turistických značek zalekl, se vydali s nimi, aby věděli, do které hospody zapadnou, a zbytek to vzal přímo po vrstevnici. Nakonec jsme to zvládli všichni, i když se nám do cesty postavil potok tekoucí neschůdnou roklinou.
Neustále jsme udržovali spojení vysílačkami, které už běží druhý den bez nabíjení. Díky zkratce jsme na Macíkovi, Pavlovi a Hobrovi získali dvacet minut. Jeli jsme tedy shánět lachouty a chystat dřevo na vaření. Spíme opět u lomu na Strečně a široko daleko není pořádnej kus dřeva. Jako náhražku jsem s nasazením vlastních prstů očesal trnkové křoví, zatímco Buldok tahal stále další a další vrbové větve, bohužel téměř čerstvé.
Když do tábora dorazili ostatní, nastalo velké vaření. Ujal se ho šéfkuchař Macík. Stejně jako včera přepísknul množství přílohy - špaget, takže celá výprava má po večeři bříško jako kamínek, a přesto by se ještě pár hladových afrických dětí najedlo do sytosti. Po večeři následovala vzdělávací vložka o sbírání méně známých hub, lidově prašivek, kterou vedl Hobra s Martinou a která se rychle zvrhla. Od této chvíle až do popůlnočních hodin jsme se věnovali mírné společenské konverzaci o bezpečných tématech a nemírnému pití donesených lahváčů.

-nahoru-

Strečno, Grúň, Chleb a Kriváň

Nový den přivolal Buldok a po něm Pavel, snažící se včas vyprovokovat vstávání a odchod na hrad Strečno tak, jak si včera v alkoholické pýše předsevzal. Podstatnou součástí tohoto pobízení se stal nákup snídaně - údajně vykoupili celý krám. Dobrou snídani je nutné vyplavat, a tak hurá do vody. Potom utřít, dobalit, přes řeku s výhledem na Strečno, vesnici a přívoz…
Až doteď to vypadalo jako loni. Překvapením však byl černý šerif, průvodkyně a samotný hrad. Při minulé návštěvě jsme viděli jen část hradeb a zavřenou bránu. Teď jsme pronikli za ní a nestačili se divit. Podstatnou část zdí dnes tvoří beton, veškeré restaurátorské práce spíš připomínají panelovou výstavbu. Ostatně s "rekonstrukcí" se začalo roku 1978. Shodli jsme se, že to vypadá hrozně a že se přesuneme jinam - stejně jako loni do hospody pod hradem! Na piviště, na korbáčiky. Pivo došlo, korbáčiky nejsou od počátku, klobásky místo nich rovněž nejsou, stejně jako guláš. Výborná příležitost napsat pohledy, akorát že nejsou známky. Pro ty musíme dále, do Terchové na poštu. Při té příležitosti Pavel zavolal na dvakrát Náču a domluvil s ním sraz v Zázrivé zítra večer. Náča má totiž přijet později pro neodkladné záležitosti. (Buri) Předávání vzkazů se odehraje u místního kostela, který jsme ale pouze odečetli z mapy.
Od pošty ke krámu, od krámu k lanovce, odtud na vrchol a dále po hřebeni, tak jsme to měli krásně vymyšlený. Začátek se povedl. Lanovka jela v podstatě ihned a stála jen 30 Sk. Také panoramata na jejím vrcholu byla úchvatná, včetně našeho dalšího prásku - stoupání na Poludňový Grúň. No a pod dojmem té úchvatné cestičky, šplhající po svahu kopce sjezdovkou vzhůru o 470 m výše, se mě Macík do vysílačky zeptal, za jak dlouho dojdu na vrchol. Řekl jsem 40 minut a Buldok hned vsadil dvě piva proti. Následoval boj s časem, plícemi a bolavými stehny. Na záda se mi tlačil Hobra se ztrátou cca 25 výškových metrů, po zkratce pod vlekem se mi Buldok pokoušel nadběhnout. Macík vedl přes vysílačku psychologickou válku. Radši chcípnu. Ustál jsem to za 35! Zdárně došli i ostatní, a protože se všichni vyčerpali, zasedli k doneseným zásobám.
Všem bylo po chvíli dobře a po marném pokusu o pouštění vlašťovek nám nezbývá, než pokračovat v cestě. Nabíráme s Hobrou rychlost i tempo. Během odpoledne se dostaneme tak daleko, že s Macíkem mluvím ze svahu Kriváně a on zatím stojí na vrcholu Chlebu. Chvíli poté dojde opět k dělení výpravy. Děvčata dolů, výletníci nahoru a muly pobíhat v kruzích kolem děvčat. Spojení zajistí vysílačky stejně jako včera. S děvčaty jsme s Hobrou sestoupili k chatě u lanovky a odtud po silnici k autům. My zbývající jsme zatím zdolali vrchol Kriváně a s hodinovým zpožděním se vydali stejnou cestou dolů. (Buldok) Prvním, zatím ne krizovým problémem, se staly Dášiny kotníky, oteklé po štípancích od tiplic. Sotva chodí. Však také se mi dostalo cti řídit Pandu na zpáteční cestě k lomu na Strečno.
Už po cestě jsem ztratil s Macíkem spojení, a tak jsme je po příjezdu do tábora netrpělivě očekávali. Udělali jsme oheň, postavili stany. Stále nic. Pak jsme šli s Jájinou pro vodu a já doufal, že tam už po návratu budou. Byli, zdraví, v pořádku, s autem - jenom zítra asi bude odpočinkový den, protože Macík utrhl Veverce šaltpáku. Dávám si to pro jistotu opakovat a pak se sháním po rumu.

-nahoru-

Strečno a Zázrivá

Jak uvést nový den, když mě čeká oprava auta v polních podmínkách. Nakonec vše proběhlo cca za 25 minut, na rozdíl od loňska, kdy to bylo na celé odpoledne. Potom tedy volno. Koupání, kvarteto, lachouti. Žádný spěch, žádný zbytečný pohyb. Je velmi horko. Teprve před pátou se začneme balit do batohů na puťák.
Veverka jede vrátit flašky a pro baterky, sraz v Terchové v cukrárně. Když dorazíme, mají ostatní už zálusk na druhý pohár a tak nějak podobně to jde asi půl hodiny. Z cukrárny hurá do Zázrivé vyložit batohy, a pak s auty do Párnice pro Náču. Přijeli jsme asi o 15 minut pozdě, zkoušíme najít vzkaz u kostela, ale nic. Tak se jedeme zeptat na nádraží, zda Náča vůbec přijel. Prý ano a od policajtů se dozvídáme, že prý stopoval na Oravský Podzámok. Nechápeme proč se vydal na opačnou stranu, zda snad nechce jít proti nám? Nakonec se bez Náči vracíme do Zázrivé.

-nahoru-

Puťák I.

Vstávejte! Vstávejte! Je osm hodin! Následný pohyb jako když rozkopneš mraveniště se nedostavil, spíše stádo medvědů se probouzí ze zimního spánku. Nicméně do desíti se nám podaří inscenovat odchod.
Jdeme stále do kopce a přes můj mulí error v navigaci zdárně dosahujeme vrcholu. Máme pauzu a Hobra se nám v záchvatu nadšení ze svého batohu Alp snaží namluvit, že v něm ze Španělska nesl 70 kg písku. Přesvědčujeme ho, že 70 kg by si ani nenahodil na záda, ale provokuje tak dlouho, že předvedeme pokus v praxi. Břemeno představuje tlusťoch Pavel, záda dělám já. Hobra bez zjevné námahy ho vysazuje na můj unavený hřbet. Následuje zděšení v řadách diváků a pokus ho alespoň napodobit. Hobra tvrdí, že to zvládne každý, stejně jako zdvihnout 50 kg v jedné ruce. Tentokrát je břemenem Dáša a situace se opakuje. Hobra budiž od této chvíle znám jako Hobr Kolodíj.
Dále vyrážíme po žluté značce, nekoordinovaně cestou spásaje čučoriedky. Na Minčolu další zastávka a jídlo. Po jídle siesta - odpolední spánek. Po dvou hodinách pokračujeme dále k prameni. Poté se živelně vrháme na další plantáže čučoriedok. Ani slovo Chief Commandera a jeho ostré "koukejte zvednout ty svý líný prdele a padat" nemá na dvě třetiny výpravy vliv. Proto si demonstrativně bere své věci a odchází na sever, následován hrstkou věrných.
Takto dorážíme až do místa, kde tušíme třetí pramen a rozcházíme se hledat nocleh. Nejlepším kvartýrmajstrem se ukáže Hobr Kolodíj, který našel staré tábořiště, s místem na spaní, ohništěm a dřevem. Macík počíná vařit a vaří tak dlouho, až slunce zapadne a ta devíti a půlhlavá saň všech polárníků je nasycena. Ještě přečíst deník a pak spát.

-nahoru-

Puťák II.

Výjimečně se aktivuji jako první a pokouším se vyprovokovat trénink v mečování. Pavel se na mě dívá stejně nechápavě, jako bych ho právě požádal o ruku a Macík se pro jistotu převalil na druhý bok a usnul. Tak jdu radši pro vodu k prameni a instaluju tam korýtko. Když jsem se vrátil, bylo všechno při starém, a tak vařím čaj. V době mých pokusů uvést vodu v kotlíku do varu se probudili i ostatní.
Pavel trvá na odchodu v deset a ač by se to zdálo nemožné, všem se to povede. Po nějaké době chůze se dostáváme ke třetímu prameni. Všichni k němu zabočí, jen já ho slepě přejdu. Jdu dále, veden částečně značkou, částečně instinktem, odbočuji na vyšlapanou stezku, která je kvalitnější než značená červená, po kilometru se vracím na hřeben a po dalším kilometru opět, tentokrát s červenou, letím držkopádem dolů. Říkám si, že ostatní by si to mohli zjednodušit a volám Macíkovi, jak to mají švihnout přes svah. Po chvíli odpovídá, že oni jsou někde na druhé straně kopce, tedy zjevně mimo mísu. Nakonec jsem z toho úseku vyšel nejlíp. I Hobra si udělal kolečko po okolních cestách, marně hledaje kýženou červenou.
Po těchto zážitcích značně poklesl zájem o pokračování na další hřeben a pak dolů do Podzámku. Místo toho jsme podle rady projíždějícího lesníka prošli po úbočí podél státovky do Podzámku přímo.
Ve vsi jsme to zalomili rovnou k Oravskému hradu. Kdyby byl na prodej, tak ho beru, i kdybych se měl zadlužit do konce svých dnů. Největší atrakcí byly židle pro flámující rytíře, skříň pro dva na sobě nezávislé milence a dubové 70 kg těžké židle, které si ten, kdo je před sebou odnese až dolů, může nechat. Než se slečna průvodkyně po těchto svých slovech vzpamatovala, měl jsem jednu na hřbetě a Macík druhou rozložil, aby se mu lépe nesla. Chuděra malá, během se vracela po schodech vzhůru, aby nám zabránila "ničiť štátny majetok".
Z Podzámku jsme se přesunuli vlakem k vozům. Už jsme byli na cestě od vlaku, když nás Jájina odvolala, že se objevil Náča. A skutečně, kde se vzal, tu se vzal, na nádraží se narodil Náča stejně rychle, jako nám ve středu zmizel. Slovenská policie má u nás vroubek, protože Náča nestopoval na Oravu, ale nahoru do Zázrivé. U kostela byl první, něco po osmé, nenašel vzkaz a šel si lehnout za vesnici. Náš vzkaz našel po ránu - kolem poledne, a tak si šel udělat soukromý výlet - jako na potvoru na pól a ještě k tomu stejnou cestou, kterou půjdeme zítra my - a vrátil se do Párnice.
Vážení přátelé, ten soukromý výlet na pól vůbec nebyl jednoduchý. Předně se však omlouvám, netušil jsem, že jdu vlastně na pól, a nerad bych se stal pokračovatelem slavné tradice rodiny Hosnédlů a jejich místy separátních a jindy zase předčasných příchodů na pól.
Na vlastní výpravu jsem se vydal podle schématické mapky velikosti cca 7x7 cm, která byla součástí propagačního turistického letáčku Oravského kraje, jež jsem dostal jako dárek od úředníků obecného úradu v Zázrivé. Opravdická turistická mapa nebyla nikde k sehnání.
Skutečnost, že jsem se na cestu vydal až odpoledne způsobila, že jsem zatměl asi ve dvou třetinách cesty na louce pod Rozsutcem. Čáru přes můj časový rozpočet udělalo také to, že jsem cestou několikrát pilně trénoval na kytaru Sametovou a S cizí ženou v cizím pokoji. Kromě toho mě zradilo neznámé měřítko "mapy", kterou jsem měl k dispozici. Rozsutec na ní byl totiž od Zázrivé ani ne 2 cm. Bez vrstevnic jsem si také zřejmě neudělal přesnou představu o prudkosti stoupání, které mě poněkud udolávalo, neboť jsem na zádech táhl kompletní výbavu a kytaru. Přenocoval jsem tedy pod hvězdami ve stanu Marechal, který úspěšně vzdoroval nalétávajícímu hmyzu. Musel to být velký hmyz, neboť nárazy byly dosti prudké a bzučení ve mě vzbuzovalo smíšené pocity.
Ráno jsem nalehko vyběhl na vrchol a zpět a rychle do Párnice. Byl jsem rád, když jsem se konečně setkal s přáteli. (Náča)

Tak jsme se šťastně sešli a odjeli pod Bielu, prý ke koupališti. Místo toho tam byla lavica -přehrada pod brodem a za ní ideální loučka na spaní. Ohniště tu je, vidlice také, jen pro dřevo se musí. Pak uvařit, stany postavit, bouřku odehnat za vedlejší kopec. Čtu deník od začátku, pijeme lachouty. Po čase jdu spát a od ohně se ozývají výkřiky "Borovička došla".

-nahoru-

Velký Rozsutec

Další ráno, které připomíná rozjíždějící se parní lokomotivu. Tak jak slunce zasahuje jednotlivé stany a spáče, tak se postupně hrabeme ven z pelíšků a vydáváme se snídat k ohni. No nic, hora volá, je čas vystoupit na pól. Takže opět přes most, do krámu, do Bielej. Dnes jsou asi skvrny na slunci, protože se nám daří opakovat bouračku v Jugoslávii. Total replay, jen Veverka je teď tou odbočující a škodovka za námi ten chudák, co to nemůže ubrzdit. Nakonec vše dopadne dobře, ale bylo to jen cca o 20 cm.
Tak šup z Bielej na vrchol pólu, Velkého Rozsutce. Když všichni došli a vyměnili si trička za polárnická, přepočítal Chief Commander výpravu. Kromě magistra Šofra a Varla Frištenského zde byli všichni a ještě mnozí další, jako miláček Dášenka, magistr Karevic, Martina Poustková a Piškot Poustka, mula Dave, Jackson Jájina a Hobr Kolodíj. Hajdy na pól, kde Pavel držel řeč, kolovala láhev becherovky a Náča hrál na kytaru. Jen mě mrzí, že tu těžkou pohodu jsem fotil do krabičky. Tento a dalších 35 snímků se všechny vyfotilo do jednoho políčka.
A potom sestup. Do sedla lehce, odtud pak kličkami jak jen to šlo. Na jedné z odbočujících je Macík nezvratně přesvědčen o nutnosti odbočit, zatímco já jsem stejně nezvratně přesvědčen o opaku, a tak se výprava dělí. Nakonec to stihli rychleji a měli ten hloupý nápad auta sebrat a odjet s nimi o něco níž. Nakonec však Jájina pro auto zajde, dáme si pauzu a jedeme vrátit flašky. Po chvíli tam doráží Panda s Martinou a Dášou a ta se mě opatrně vyptává, zda jsem naštvanej a co a jak. Když tvrdím, že nejsem, nevěří a sdělí mi, že Karevic utrhl Veverce šaltpáku. Tentokrát zabrala oprava jen asi 10 minut.
Odtud tedy do cukrošky, i když z plánovaného duelu sešlo. Takže jen nějaké to kafíčko, dortíček, vybrat autokasu a pak rychle rychle, paní hostinská v Bánově nám už leští půllitry a naráží další sud. Jedeme klidně, za chvíli jsme na hranicích a pak je to do Bánova jen skok. Poté už nic nebrání zasednout ke strojům. Jen tu nevaří, a tak Pavel vyjednává deset smažených sýrů vedle.
Po večeři jdeme najít přehradu a převézt tam auta. Opět to nebylo bez problémů, ale našli jsme to. Čistě pro jistotu jsem na odchodu utrhl Veverce hádejte co, takže s ní nikdo neujede. Když jsme dali děvčatům pokyny a došli zpět do hospody, už to vše umíralo. Hostinský už půl hodiny věštil z kostí, že zavírá, Buldok spal na stole a Pavel už půl hodiny cucal čtvrtý pivo. No jó, bylo to dneska náročné. Už zase je noc plná hvězd a je to naše letos na polárce poslední.

-nahoru-

Bánov II.

Vstávám tiše jako myška a dnes jsem první. Jdu spravovat Veverku a objevím prohnilou podlahu, že se tam tudy dá protáhnout pěst. Radši na to nemyslím a jdu se vykoupat a napsat deník. Ostatní už rovněž mezi živými hrají pexeso a Pavel vyhrává s naprosto nemorální převahou. Pak si jdeme hodit bumerangem, Karevic si ho jako majitel zlomí, ještě jedna partie pexesa a pak tedy odjezd do Prahy. Vlastně ne, nejdřív do Slavkova na bojiště a do zámku.
Slavkov není velký a navíc tu v neděli v poledne nenajdete kromě jediné drahé restaurace ani jednu otevřenou hospodu. Celek připomíná, jak asi vypadala Trója, když ji vykopali. Není divu, že nám to na náladě nepřidalo a jedeme zpět do Bučovic, ze kterých jsme cca před týdnem večer bohatýrsky odjížděli. A nastávají hody o několika chodech. Mám však vážné obavy, že naše nadšení pro tento podnik není sdíleno personálem. Zdá se, že kam vlezem, děláme ostudu.
V následném památníku bitvy u Slavkova si zase Náča vzal zapnutou vysílačku pod triko a po celou dobu prohlídky s ní chrochtal, zatímco my běhali od vitríny k vitríně a nad plastickou mapou rozvíjeli teorie o postavení a přesunech armád. Nakonec jsme bitvu společně vyhráli, ukončili své tragické - pardon strategické - úvahy a vrátili se zpět k vozům.
Nu a ze Slavkova definitivně a neodvolatelně do Prahy. Sice to není úplná pravda, protože cestou po dálnici dělá Veverka všechno proto, aby se nemusela vrátit, ale nakonec tam přeci dorážíme. V pořádku a někteří i s drobnými vítězstvími. Dáša si udělala osobní rychlostní rekord 140, já dostal totéž z Veverky a pak jsem ještě 8 km/h přihodil, Náča si přiznal závislost na kávě. U Buldoka jsme si naposled společně potřásli rukama a rozjeli se po Praze do domovů.
A tím naše prázdninové polární putování končí. Tato po dlouhé době nejpočetnější a technicky nejpodporovanější akce SPCHS se od této chvíle stává vzpomínkou a já věřím, že pro všechny příjemnou. Budiž každému z účastníků vzdán hold za vytrvalost, nadšení, pozitivní přístup a toleranci. Zvláštní dík pak patří Pavlovi za obětavost, s jakou tento společný týden pro nás připravoval, děvčatům za akceptaci našich nedostatků, Macíkovi jako šéfkuchaři, Dáše a Náčovi za hru na kytary a Hobru Kolodíji za to, že posunul naše představy o hranici lidských možností. Závěrečné poděkování pak patří všem, kteří polárníky nebyli, ale pomohli nám svým přístupem, zvláště pak místním obyvatelům jak na slovenské, tak moravské straně.

© Dave

-nahoru-

Čachtice

Hrad vzniknuvší v 1. pol. 13. století se nalézá na vápencovém vrchu v Čachtickém krasu. V roce 1273 ho napadl a poškodil český král Přemysl Otakar II. V 15. století byl rozšířen. Od konce tohoto století byl, původně královský hrad, spravován kastelány. Roku 1392 ho získal polský šlechtic Zikmund Stibor ze Stibořic, přívrženec císaře Zikmunda. V roce 1708 byl během stavovského povstání dobyt a vypálen vojsky Františka Rákocziho II., od té doby pustne. Nyní jsou patrné zříceniny horního, středního a dolního hradu s opevněním a fragmenty renesančních atik a původních omítek.
Čachtice prosluly na konci 16. století krvavou historií "čachtické paní". Na hradě tehdy žila nejmasovější vražedkyně slovenských dějin Alžběta Báthoryová. Za čtvrtstoletí zavraždila víc jak 600 mladých děvčat. Na všeobecný nátlak byla roku 1611 v Bytče odsouzena k doživotnímu vězení, které si odpykávala na svém hradě. Její pomocnice byly mučeny a jejich těla vhozena do ohně.

-nahoru-

Beckov

Beckov patří mezi nejmalebnější slovenské hrady, tyčí se přímo nad stejnojmenným městečkem. Jde o zříceninu s výraznými ruinami velké čtverhranné věže Horního hradu a se zachovalými fragmenty malířské a kamenické výzdoby. Hradby v dolní části navazují na opevnění městečka.
Kamenná stavba pochází z 1. pol. 13. století. Je jedním z nejstarších uherských hradů. Hrad byl původně královským pohraničním strážním místem, které kontrolovalo velkou část Pováží. Ve 13. století za Matúše Čáka proběhly rozsáhlé stavební úpravy, později ještě významnější během panování Stiborovců. Zvláště Zikmund Stibor ze Stibořic přestavěl roku 1410 původně nevelkou hradní pevnost v rodinné sídlo s palácem a novými hradbami. I když hrad odolal nebezpečným tureckým nájezdům roku 1599, byly hradby zesíleny mohutnou dělovou baštou proti dalším nájezdům. V roce 1729 vyhořel a od té doby se nepoužíval. Roku 1970 byl vyhlášen národní kulturní památkou.
Podle pověsti dostal hrad svoje jméno podle dvorního šaša Becka, kterému ho postavil jeho pán Stibor. Po dokončení se Stiborovi hrad tak zalíbil, že ho od šaša odkoupil za tolik zlata, kolik unese. Šašo měl jen jedinou podmínku, aby hrad nesl navždy jeho jméno.

-nahoru-

Orava

Hrad vznikl při cestě do Polska nejdřív ve 13. století. Měl funkci státní královské pevnosti. Současný vzhled budov pochází ze začátku 17. století, kdy byl hrad postupně upravován a přestavován Thurzovci (opevnili dolní hrad bastiony). Přesto se Oravy zmocnili ve 2. pol. 17. století povstalci v čele se zemanem Gašparem Pikou. Císař jej dal popravit přímo pod hradem v roce 1672. V roce 1800 hrad vyhořel a byl vážně poškozen. Další interiérové úpravy proběhly na přelomu našeho století. Byly realizovány v romantickém stylu hrabětem Jozefem Pálffym, představitelem jednoho z nejbohatších uherských rodů. Poslední komplexní obnova se uskutečnila v letech 1953-68, částečné rekonstrukce probíhají dodnes.
Oravský hrad je unikátní svojí kompozicí tří hradů, přimykajících se k profilu strmé hradní vápencové skály, která ční nad hladinou řeky Oravy. Je jedním z nejzachovalejších slovenských středověkých hradů. Skalní hrad, původně postavený v románském a gotickém slohu, byl později renesančně a novogoticky přestaven. Mezi nejvýznamnější části patří komplexy dolního, středního a horního hradu s paláci, opevněním a věžemi. Budovy jsou charakteristické renesančními sgrafitovými fasádami, napodobujícími soustavu hrád a kamenné zdivo. Střední část hradu tvoří středověký donjon (čtverhranná patrová záchranná věž), středověké paláce Korvínů a Jána z Dubovce, v dolním hradě je Thurzův palác, hradní kaple, budova fary a archivní věž. Pozoruhodné je propojení tří vstupních bran tunelem. Pod ním jsou kasematy, pocházející z roku 1543, 1606-16. Zajímavá je též první, vstupní brána ze začátku 17. století a druhá brána s padacím mostem z roku 1543.

-nahoru-