Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Fucking Weather, Skotsko 26. 6. – 19. 7. 1998

FOTKY

Odjezd - Do Calais - Do Skotska - U moře - Edinbura
Stirling a Ben y Vrackie - Lochnagar - Glen Dee
Ben Macdui - Glen Derry - Whisky Pole - Loch Ness - Ben Eighe
Haggis a jiné mořské mrchy - Trotternish Peninsula - Black Cuillins
Fort William - Ben Nevis - Glen Coe - Last but not least - Oxford
London Town - Město Londýn - Dover - Doma

Odjezd

Přicházím v 17:30. Nejenže jsou všichni přítomni, ale dokonce jsou věci sbaleny v autě. Přesně v 18:00 vyrážíme, řídí David, směr Rozvadov. Cesta probíhá plynule. Krátce zastavujeme v hospodě ve Stříbře. Zde nás Dáša seznamuje s naším virtuálním českým přítelem Jakubem, prý že ho známe ze školy, a s jeho anglickým kolegou, u kterého budeme ubytováni v Londýně. Je v tom poněkud zmatek a historka pro celníka v našem podání působí dost nevěrohodně. No času je dost. Přes hranice projíždíme bez problémů, snad jediná škoda, že zde nemají duty free shop. Začíná pršet a již se setmělo. Naviguje Buri přes okresky a města směr na Nürnberg, kde bychom se měli napojit na dálnici. Počasí je opravdu mizerné, navíc ani není moc vidět, protože Špejk spíš než cestu před námi oslňuje protijedoucí auta. Taky se mu to vymstilo. Při vyhýbání se středovému ostrůvku najel pravými koly na chodník a při té rychlosti pneumatiky nevydržely. Je smutnou skutečností, že byly týden starý. ... Je šťastnou skutečností, že vydržely aspoň ráfky. (Buri)

Takže je pátek, 23 hodin, jsme v nějaké malé vesnici (Hartmannshof) 50 km od hranic a zítra ve 23:00 nám jede trajekt z Calais, od kterého jsme vzdáleni 850 km. Nakonec jsme ale měli štěstí. Od nějakého domorodce jsme se dozvěděli, že o nějakých 500 metrů dál je pneuservis, který má i zítra otevřeno. Pak nám poradil i místo na spaní - přímo ve vesnici pod májkou.

-nahoru-

Do Calais

V 8 hod. v opravně opravdu otevřeli. To už zde stojíme s pneumatikami v podpaždí, abychom byli první. Dle očekávání kupujeme ty nejlevnější, takže dohromady to stálo 250 DM. Rychle jsme sbalili a v 9:30 vyrážíme dál. Ve 12:30 dosahujeme dálnice a nebýt neustálých zúžení a oprav, tak bychom snad ani neklesli pod 100 km/h. Na jedné z uzavírek nás zdržuje nějaké protivné Audi. Vleče se před námi jako šnek. Jen co skončilo omezení, řidič vytáhnul plácačku a už si nás vede na parkoviště. Byl to policista v civilu s kolegyní. Všichni musíme vystoupit z auta. Nejdřív prohledává auto, poté šacuje postupně mě, Buriho, Hobru a Davida. Zřejmě hledal drogy. Štěstí jsme ale měli. Kdyby šáhnul po baťůžku, co jsem měl u nohou, tak by tam našel nějakou tu stříkačku i s jehlou. Trvalo by asi dlouho vysvětlit, že to mám jako součást léků a ne výbavičku pro nitrožilní aplikaci.
Přejezd hranic D-NL spočíval ve zpomalení na 60 km/h, stejně i o chvíli později hranice NL-B. Též hranice B-F nečiní žádné potíže, a pak jsme u Dunkerque konečně spatřili moře. A i Calais je na dohled, což je důvod k pauze. Krátce se procházíme po pobřeží. Holky zakládají na svou sbírku mušlí, co stejně v Praze vyhodí.

Zbývající čas využíváme k zajížďce do centra Calais. Bereme naftu a v místním parku večeříme první jídlo po celém dni. Tady se taky rodí první humorná scénka, v které hraje hlavní roli haggis - skotské to národní jídlo. Neseme si totiž potraviny na véču v bílém ušmudlaném pytli. Teda neneseme, nese ho David přes rameno. A jistě si ho dovedete představit - jak ras ze starých časů, sbírající si svá zviřátka. A nechybí málo a málem přihodil i místní kočku a žabky z jezírka, které bychom právě upotřebili na ten haggis. (Buri)

Ve 21:30 jsme opět u trajektu. Opakujeme si historku o našem anglickém známém a strojíme se do nějakého lepšího oblečení. David má s sebou i sako, což imigračního úředníka jistě přesvědčí, že sem jede kempovat a do přírody. Molo je v megalomanském stylu, přístaviště snad pro 10 lodí. Po nejasnostech, kam že to vlastně patříme, nacházíme správnou loď. Auto opouštíme v podpalubí a hrneme se na palubu zabrat nejlepší místa. Bohužel ty nejlepší paluby jsou vyhrazeny pro horních 10 000. Musíme se spokojit s vyhlídkou na zádi. Mít klobouk, tak bych napsal, že si držíme klobouky, jak silný zde byl vítr. Podlaha pod nohama se nám propadá a vzdouvá s každou vlnou, takže člověk ani nemusí být pod vlivem a motá se od stěny ke stěně.

Bohužel nejdůležitější část cesty nedopadla dle očekávání. Ceny v duty free shopu jsou příliš vysoké, takže po dlouhém váhání kupujeme tu nejlevnější whisku. Za hodinu úspěšně přistáváme v Doveru. V odlesku přístavních světel vidíme bílé útesy, které daly jméno tomuto ostrovu. Romantika ale netrvá dlouho. Vyplňujeme lístečky pro imigračního úředníka. Byl to takový dobrácký tlusťoch, evidentně znaven pozdní hodinou, krátce se vyptal kam a za kým jedem, kde budeme spát a vstup je volný.

První křižovatku Dave projel ani nevěděl jak, no ale postupně si zvyknul. Opouštíme Dover a jedeme ke Canterberskému opatství. Je 2:00, vlastně 1:00 ráno, takže není zase tak pozdě, ale zcela nečekaně nemají otevřeno. Pokračujeme dále a hledáme místo na spaní. V této zemi, kde všechno někomu patří, kde to má každý patřičně oplocený a kde nejsou téměř žádné lesy, to není zase tak snadné. Nakonec jsme našli místo za nějakou stodolou. Ani nerozděláváme stany a spíme rovnou pod hvězdnou oblohou.

-nahoru-

Do Skotska

Probuzení na britském souostroví bylo příjemné, ze spacáku nás totiž nevytáhli policajti, ale sluníčko. Spali jsme na jakési rádoby opuštěné farmě, ale ráno to vypadalo, že o nás všichni vědí a s anglickým klidem nás tolerují.

První a na dlouho jedinou zastávkou tohoto dne bylo Canterbury podruhé, ale v podstatě jsme se jen trochu pokochali nyní již konečně otevřenou katedrálou a okolím a ujížděli pryč, měli jsme před sebou několik set kilometrů napříč Anglií, a tak na zastávky bohužel nebyl čas. Cestu nemohu komentovat, skoro celou jsem ji prospala. Na severu Anglie, téměř u hranic se Skotskem, jsme dorazili k Hadriánovu valu, který měl v době římské nadvlády nad Anglií chránit římská území před nájezdy Skotů a Piktů ze severu. Navštívili jsme hned dvě nejzachovalejší pevnosti (Fort Vercovicium, Fort Vindolanda), a jelikož bylo po zavírací době ...bylo zhruba 21 hodin (Buri) ..., vyšlo nás vstupné velmi levně.

Krajina se postupně mění na výrazně kopcovitou a silnice nižší třídy se zužuje. To už naviguji dle podrobnější mapy Skotska a na té také v 22:15 určuji přejetí anglicko-skotské hranice. Na dalším kopečku zastavujeme a oslavujeme příjezd přípitkem z dosud nenačaté(!) lahve skotské whisky. Kupodivu je ještě dobře vidět, takže stále pokračujeme v jízdě. (Buri)

Nikdy bych nevěřil, že existují tak liduprázdná místa. Tady ve Skotsku a obzvlášť na severu to není zase nic tak mimořádného, ale když si uvědomíme, že jsme byli jen pár kilometrů od hranic s Anglií, a že o pár desítek km severněji leží taková města jako Melrose či dokonce Edinburgh, bylo to naprosto neočekávané.

Opustili jsme totiž hlavní cestu a po jakési vedlejší si chceme zkrátit vzdálenost do Melrose. Po pár kilometrech jsme za sebou nechali poslední stavení a projíždíme naprosto liduprázdnou krajinou. Jedinou známkou civilizace je ona cesta, po které jedeme a jinak kam až oko dohlédne jen nekonečné pastviny a vřesoviště a na nich, jako bílé tečky, pasoucí se stáda ovcí. Samozřejmě, že jsme si nic nezkrátili, neboť na mapě byla zakreslena tak každá pátá zatáčka a cesta sama kopírovala jakoukoliv nerovnost. Lehce prší a začíná se stmívat (23 hod.), takže hledáme místo na spaní. Již téměř za tmy konečně projíždíme lesem. Bez dlouhého váhání odbočujeme na lesní cestu a za lesem, kde cesta přechází opět do otevřené krajiny a mizí v dáli v horách, nacházíme krásný plácek se skvělou vyhlídkou do kraje. A tak skončilo, pro nás Středoevropany, uvyklé na urbanizovanou krajinu, naše první (a alespoň pro mě nejpůsobivější) setkání se skotskou přírodou. (Buld)

-nahoru-

U moře

Po snídani, která nám trvala i s balením stanů a přípravou dost dlouho, jsme se vydali do Melrose navštívit tamní známé opatství. Paní prodávající lístky nás přesvědčovala, že nejvýhodnější bude, zakoupíme-li si výhodné vstupné do mnoha objektů. Překecala nás a tak si všichni kromě Buriho, který má skvělou kartičku Euro 26, koupili roční vstupenku pro studenty (ačkoliv v našich řadách jsou studující jen dvě). Stali jsme se tak členy klubu Friends of Historic Scotland, který obhospodařuje přes 300 památek po celém Skotsku, kam je po zakoupení výše zmíněné vstupenky vstup zdarma. (Dáša) Melrose Abbey nás nadchlo - asi nejvíc času jsme strávili hledáním chrliče ve tvaru prasátka, za což jsem dostala tukana. Prase jsem sice našla, ale jiné, než po kterém bylo vyhlášeno pátrání. Z Melrose jsme se vydali na krátký výlet na Eildon Hills, ze tří kopečků jsme zdolali dva, o výšce asi 400 m.

Vzhledem k tomu, že jsme si koupili to velmi výhodné vstupné, chceme navštívit co možná nejvíce "Friends" objektů - kromě plánovaného Tantallon Castle ještě nedaleký Dirleton Castle and Gardens.

Po prohlídce hradů následoval ještě krátký přesun do pobřežního městečka North Berwick. Tam jsme se prošli po pláži, která začínala velmi pěkně a končila skládkou. Bylo to naše první setkání s mořem a já začínal tušit, že šnorchl a brejle vezu zbytečně. (Buri) Navíc jsme po ní šli několik kilometrů, protože ji lemovalo obrovské golfové hřiště. A zřejmě za trest jsme na něm pěkně zmokli.

Za neustálého mrholení, občas přecházejícího v déšť, hledáme místo na spaní. Jde to ztuha, protože tu nejsou žádné lesy, jen pastviny oplocené těsně podél cesty. Navíc si nedovedeme představit, jak budeme v tomhle počasí stavět stany a vařit. (Cha, jak jsme byli ještě nezkušení a naivní!) Po nějaké době to vzdáváme a rozhodujeme se upíchnout k někomu do stavení. U jednoho domku (Kirkland Farm) jsme se poptali a paní nám skutečně poskytla úkryt ve stodole.

-nahoru-

Edinbura

Ráno přestalo pršet, takže se dá říci, že je dle místních měřítek krásné počasí, i když se po obloze honí těžké mraky. Odjíždíme do Edinbury ... cestou potkáváme první Vypnuté lidi, kterak David svou "computer english" přeložil nápis Disabled people na značce (Buri)..., kde parkujeme kousek od centra a pěšky vyrážíme na prohlídku města a hradu. Kupujeme pohledy, noviny a mapu v knihkupectví, které máme doporučené z Internetu.

No a pak na hrad. Každý dostává svého discmana s průvodcovským výkladem. Každá místnost má své číslo, které si naťukáme, a pak můžeme již poslouchat a eventuelně si kontrolovat ještě text na displayi. Je to taková záplava informací, že se to nedá během jedné prohlídky zvládnout. Hrad hrál významnou roli v dějinách Skotska a nyní je významný tím, že jsou zde uloženy britské ... skotské, Buldoku, skotské! (Buri) ... korunovační klenoty a Stone of Destiny, což je nepříliš dobře opracovaný kvádr z kamene o velikosti asi 50x30x30 cm se dvěma kruhy po stranách, aby se lépe přenášel. Jak je nejen na tomto hradě zvykem, můžete se procházet sám téměř všude, jak se vám zlíbí. Hradní místnosti jsou buď prázdné nebo spoře vybavené vesměs kopiemi či bezcennými kusy, takže není nebezpečí z jejich zcizení. Po 2 hodinách toho už máme dost.

Královskou cestou (Royal Mile) scházíme do centra. Míjíme obchůdky se suvenýry, kavárničky, krátce se zastavujeme na prohlídku katedrály St. Giles. Děvčata mlsně pokukují po každé hospodě či kavárně, a že by si dala kafe. Sice ostatní se nechtějí zdržovat, ale nakonec nás přemluvily. Nebo spíš jsme ustoupili, neboť v nás zvítězila zvědavost, jaké že asi bude místní pivo. Vcházíme do první hospody, co byla cestou. Útulno, příjemně od prvního pohledu. V nabídce mají několik druhů piv. Pro sebe jsem zakoupil Lager, což podle vzhledu i chuti odpovídá našemu světlému, Buri si koupil místní tmavé, v porovnání s naším bylo sladší a nebylo tak vychlazeno, jako ostatní piva a Hobra? Jediným kazem byla cena, kolem 2Ł za pintu, takže zůstalo pouze u jednoho, ale stejně po celodenním lačnění se to vstřebávalo rovnou do hlavy.

Royal Mile končí před branami opatství Holyroodhouse Palace, které bylo bohužel zavřeno kvůli královské návštěvě. Chvíli okouníme, nezahlédneme-li někoho známého, ale bez úspěchu. Prohlídku Edinburgu jsme završili v Holyrood Parku, což je kopec nad městem, odkud je pěkná vyhlídka na město, přístav a v dáli, ale to již s dalekohledem, téměř až na Stirling, kam po návratu k autům odjíždíme. Cestou se stavujeme v kempu kvůli provedení očistné koupele a poté hledáme místo ke spaní.

Projíždíme krajinou, kterou paprsky těsně nad obzorem zapadajícího slunce osvětlují do neskutečných scenérií. K tomu pasoucí se ovce, dobytek a mraky muchniček žeroucí nás, jenom co vylezeme z auta. Prostě idylka největší. Místo na spaní jsme našli na lesní cestě. Muchniček tu bylo opravdu nepočítaně, takže poprvé přicházejí ke slovu různé síťky přes obličej, repelenty, máchání rukama, nadávky do bestií šedivejch.

-nahoru-

Stirling a Ben y Vrackie

Budíme se horkem. Je krásně slunečno, ale že by ubylo muchniček, se říct nedá. Snídani překládáme do Stirlingu, kde už ty bestie nelítaj. Parkujeme před Tescem a vyrážíme do města. Prohlídli jsme hrad a zpestřením byla přednáška na téma tradičního skotského oděvu a použití zbraní. Mladý Skot ukazuje, jak z pruhu látky uvázat skotskou sukni - kilt. Není mu moc rozumět, ale naštěstí to doprovází názornou ukázkou. Poté předvádí způsob boje s poctivým obouručákem.

Ze Stirlingu je to coby kamenem dohodil k Wallace Monumentu. Z dálky vypadá dost impozantně a starobyle. Vysoká věž tyčící se k oblakům s množstvím menších ozdobných věžiček na ochozu. Při bližší prohlídce se ukázalo, že byla postavena až ke konci 19. stol. jako turistická atrakce na paměť Williama Wallace, národního hrdiny. Jediná starobylá součást je zřejmě původní Wallaceův meč, jinak jsou zde vystaveny busty významných Skotů a audiovizuální představení, ze kterého se dovídáme o hrdinských činech Williama Wallace v boji proti Angličanům. Na tyto motivy byl natočen i film Statečné srdce (Braveheart). Na parkovišti u věže se nachází i socha onoho hrdiny. Zřejmě pro nedostatek vlastní invence tvůrce oné sochy použil obraz hlavního představitele z filmu, takže když parkujete auto, zírá na vás kamenný Mel Gibson.

Tímto památníkem pro nás na nějakou dobu skončila návštěva měst a hradů a v programu jsou výstupy do hor a údolí, na které se všichni těšíme. Přesouváme se do Pitlochry, k východišti výstupu na vyhlídkovou horu Ben y Vrackie. Parkujeme u jedné ochotné paní přímo na zahrádce. Ač čtyřhodinový výlet, Dave si naložil plný baťoh, zřejmě kvůli tréninku, a vyrážíme. Hrajeme slovní kopanou. Nejvíc se vyznamenala Dáša, když jako vyjádření slova klokan, začínající na va-, vymyslela vakoun místo očekávaného vačnatce.

Z vrcholu hory je výhled do všech stran, a tak dalekohledem prohlížíme v oblacích zahalený Ben Nevis. Sestup spojujeme s koupačkou v plese. Voda je nechutně studená, ale hygiena je přednější. Vracíme se k autům a jedeme do oblasti Cairngorms.

Cesta je to opravdu výjimečná. V zapadajícím slunci projíždíme liduprázdnou krajinou. Kam oko dohlédne jen travnatá planina, na tom se pasoucí ovce a jen ojediněle baráček. Několikrát stavíme kvůli fotografování. Na jednom místě uprostřed polí je i telefonní budka!, což využíváme k zavolání do Prahy. Zatím kolem nás místní farmáři přehnali stádo ovcí. Silnice poté postupně šplhá do horského sedla. Je to asi zážitek řídit, neboť je to samá zatáčka; silnice přejíždí terénní nerovnosti, za které není vidět, jestli pojedeme vlevo, či vpravo, to všechno po jednopruhové cestě. Auta se zde mohou minout jen na "passing places", což jsou rozšířené úseky silnice každých asi 200 m. Ze sedla silnice spadá do údolí k městu Braemar podél vinoucí se řeky Shee Water a poté Cluine Water, na jejímž břehu tu a tam stojí roztroušené stany.

My ale pokračujeme dál. Naším cílem je údolí Glen Muick. Před vjezdem do údolí je cedule "No camping in the glen", což ignorujeme v domnění, že na konci bude veřejné tábořiště, jak se píše v průvodci. Nebylo. Museli jsme se vrátit před onu ceduli, ale zato jsme spatřili stáda jelenů pasoucí se podél cesty. Místo ke spaní nacházíme u nějaké chaloupky.

-nahoru-

Lochnagar

Dnes se uskutečnil výlet do neuvěřitelně krásné přírody, kde se večer pásla obrovská stáda jelenů. Na vrcholu hory Cac Carn Beag (vyslovuje se to Kach Karn Big, ale většinou se jí říká podle celého masívu Lochnagar, 1155 m) jsme se pořádně najedli a při sestupu dolů mimo jiné zjistili, že jsme se - světe div se - dočista spálili.

Po výletě jsme si udělali večeři přímo v parku, civilizovaně u stolečku; všichni tím byli nadšeni, jen David pořád remcal. Ale to je asi úplně normální, každý den vlastně někdo remcá. Jednou Buldok, že nejlepší vařič je benzíňák, pak Hobra, že nejhorší batoh je Gemma, pak zase Buri, že mu Dáša nechce vyprat ponožky a pak zase Dáša, že Buri pořád remcá.

Na místním parkovišti náš světoběžník Buldok potkal své známé (připomeňme, že na Korsice jich byl plný autobus...). Už včera večer jsme si všimli favorita s pražskou značkou, kterému "no overnight parking" zjevně nedělalo problémy, a říkali jsme si, kdo to tak může být. A kdo by to byl tušil, byl to Buldokův kolega z kruhu... Večer táboříme nad malým parkovištěm na okraji městečka Braemar.

-nahoru-

Glen Dee

Dnes jsme zahájili třídenní puťák v pohoří Cairngorms. Vyšli jsme za krásného počasí - samozřejmě jde o příměr skotský - podél horské říčky Dee a to nás vylákalo ke koupačce (doma bych v tomto počasí nikdy do vody nelezla, ale zde to vypadalo jako jediná příležitost). Po počátečním šoku, který asi nám všem skoro způsobil infarkt, jsme si přece jen zaplavčili a podstoupili perličkovou koupel pod vodopádem. Jen co jsme vylezli, přihnaly se hrozivé mraky. Nevěstily nic dobrého, ale zlo se nekonalo.

Úspěšně jsme se dotrmáceli do malé chatičky Correur Bothy na jižním konci Lairig Ghru, kde jsme měli přespat. Už kolem ní bylo pár lidí, ale my jako velká skupina jsme chatu obsadili, dva Skoty kolem čtyřicítky vystrnadili a vytvořili si tam vlastní doupě. S postupujícím večerem však Skoti objevili, že v bothy je krb, ale není mnoho dřeva, a tak do krbu házeli doslova vše, co našli. A tímto krokem k přírodě i nám značně nešetrným nás vypudili. Postávali jsme před chatkou, když kde se vzal tu se vzal, objevil se človíček - a byl to Čech. Rozhodli jsme se, že bothy bude naše stůj co stůj, zvlášť když jsou tu Češi jednoznačně v převaze. Usadili jsme se do našeho doupěte a hráli karty a Skoti to neustále komentovali. Svoji srdečnost nám dokumentovali rozhozením pytlíčků s brambůrky pro každého z nás, jen na Buldoka nevybylo.

Večer jsme také poněkud pozměnili trasu. Původně jsem chtěla projít průsmykem až na druhou stranu hor do Glen More, tam to po vrstevnici stočit pod horu Cairn Gorm, na ni vylézt a z ní k další chatce Fords of Avon Refuge. Jenže podrobná mapa, kterou jsme zakoupili v Edinburghu, ukázala, že po těch vrstevnicích to moc nepůjde a nevede tam ani žádná turistická cesta - jen na Cairn Gorm jezdí lanovka. Navíc nás jeden spolunocležník v Correur Bothy, Francouz, postupující právě odtamtud, varoval, že díky lanovce jsou na Cairn Gorm mraky lidí a není to nic moc, ať radši jdeme na nedaleký Ben Macdui. A jak se nám opuštění mého útulného průsmyčku a zkratka přes Macdui vyplatila, si vyslechněte od Buldoka. (Ch.C.)

-nahoru-

Ben Macdui

Vstáváme v 9 hod. Až na onoho Čecha, který právě odchází, jsou již všichni pryč a zespoda přicházejí první ranní horalé. Zatím se pomalu balíme. Ještě neprší, ale mraky jsou zlověstně nízko, a tak vyrážíme s pláštěnkami po ruce. Po pár minutách opouštíme stezku vedoucí na druhou stranu Cairngorms do Glen More a podél horského potoka šplháme vzhůru. Po hodině jsme konečně v sedle. Počasí se mezitím zhoršilo natolik, že vrchol Ben Macdui je již ukryt v mracích, drobně prší, a jak jsme vystoupali z relativního závětří průsmyku, jsme vystaveni ledovému větru prohánějícímu se po vrcholcích hor.

Halíme se do pláštěnek a poté pokračujeme dále. Dosáhli jsme hranice mraků - viditelnost na 50 metrů, zima, ale nejhorší byl v tomto vichru drobný déšť, bodající jako tisíce jehliček do rukou a obličeje. Vítr z nás strhává ponča, takže je musíme neustále upravovat, nechceme-li být za chvíli promoklí na kost. Já sám jsem po chvíli měl ruce zmrzlé tak, že bych nebyl schopen uvázat ani tkaničku. …Skotsko? Jednou větou? Země, kde prší vodorovně. (Dave)

Kdybych měl zhodnotit naše vybavení do nepohody, tak nejlíp na tom byla Dáša, která se do své pláštěnky schovala od hlavy až k patě včetně baťohu a snad Hobra, jenž zůstal věren Gore-Texu, alespoň tvrdil, že nepromokl. A ostatní?... ...No, otevřeně si přiznejme, že dost blbý, ale jsme poučeni pro příště. (Andrea)

K vrcholu to naštěstí nebylo daleko, a odtuď sestupujeme do údolí na opačné straně hory. Doufáme ve zlepšení počasí, ale hlavně v nalezení bothy. Sice přestalo pršet, ale po chatě u jezera se zem slehla. Musíme dál na opačný konec jezera, kde by měla být další. Opravdu tam chata byla. Taková malá, spíš miniaturní a navíc již obsazena, podle vzezření a smradu onoho horala, celoročně. Děvčata a Pavel coby jejich bodyguard se ubytují uvnitř a pro ostatní jsme postavili stan. Z kamenů jsme vybudovali provizorní ohrádku před nárazovým větrem, aby nám to Gemmu neodneslo. Vaříme jídlo. K večeru se dokonce krátce protrhly mraky a vysvitlo zapadající sluníčko. Sušíme ostošest a poté jdeme spát.

Musím se zmínit o svých skutečně skvělých goretexových botách. Tento den podstoupily opravdovou zkoušku ohněm, vlastně vodou. Do půlky výletu jakžtakž držely, dávno předtím hlásila Andrea, že její semišové už jsou durch. Pak jsem však zčistajasna zjistil, že ve svých, o 2 čísla větších, botách doslova bruslím, zepředu dozadu. Hm, ale asi to byla moje chyba, zřejmě jsem si špatně přečetl reklamu. Četl jsem to, jako že se žádná voda nedostane dovnitř a správně to mělo být, že se nedostane ven. Já hlupák. No nic, já na panu Goretexovi taky nenechal nit suchou. A navíc mám mokrej i spacák. Grrrr! Debilové! (Buri)

-nahoru-

Glen Derry

Noc proběhla nad očekávání dobře. Stan ani my jsme neodlétli, Buri také nemusel zasahovat, horal jen zřejmě ze spaní svojí skotštinou povídal něco o fucking continental turists. Nelze se nezmínit o počasí - je takové jako včera. Silný vítr, ale hlavně že neprší. Dá se říci, že je hezky. Důkazem jsou i první příchozí. Po snídani se máme k odchodu. Chvilkami prší, chvíli svítí sluníčko, takže s každou změnou počasí se halíme do pláštěnek, abychom je po chvíli opět sundavali.

Procházíme hlubokým údolím, kde vysoké hory poskytují dostatečnou ochranu pro první stromy. Z dálky to vypadalo téměř jako idylický vstup do ráje, v porovnání s drsnou krajinou v okolí.
Dorážíme k autu. Někomu se náš Špejk tak zalíbil, že si na památku odnesl zadní stěrač, což jistě nepotěší. Dnes večer měly být houby, alespoň to tak vypadalo, neboť jsme hned vedle pěšiny našli 3 klouzky - a kolik jich potom musí být v lese. Ale bez úspěchu. Zde další houby nejsou, nebyly a nebudou.

Odjíždíme. Zítra je whisky tour, tak ať dnes spíme co nejblíže a hodně se toho zítra stihne. Většina palíren je v okolí řeky Spey a tam je i místo našeho přenocování. Obsadili jsme pěkný plácek u řeky a nebýt zimy, deště, muchniček a neustálého pocitu, že by se do vás ještě něco malého vešlo, ani nemohlo být lepší.

-nahoru-

Whisky Pole

Dnes je tedy den, na který se zvláště pánská část výpravy těší již od puťáku - Whisky Tour. Je naplánována návštěva (spojená samozřejmě s ochutnávkou) čtyř destilérek, tak aby naše kapsy co nejméně utrpěly a naše smysly byly co nejvíce uspokojeny. Ráno je ovšem dámskou částí výpravy prosazena naprosto nevhodná snídaně, která má sloužit jako základ pro celý zbytek dne - krupicová kaše. No, cestou autem si dáváme nějakýho toho panáka z našich zásob (Noname), abychom mohli srovnávat.

Dallas Dhu je jméno první destilerky. Platíme vstupné, snížené pro Friends, a vydáváme se po stopách namalovaných na zemi na teoretickou část prohlídky. Destilérka je již řadu let mimo provoz, slouží jen jako muzeum. Takže postupujeme od skladiště obilí, přes klíčiště až k destilačním kolonám, to vše za odborného výkladu dr. Buldoka, který má již z domova připravenu přednášku. David si dělá virtuální poznámky, je rozhodnut si doma postup vyzkoušet. Prohlídka končí v audiovizuálním sále, kde nás promptně obsluhuje paní pokladní. Na její zbytečnou otázku: "Sodu, led?" odpovídá kladně jen Andrea. Dášu jsem stačil ještě včas zastavit, její whiska totiž připadne mně, protože David se poprvé dobrovolně vzdává volantu a Dáša bude řídit. Boříme se do křesel a čučíme na TV, kde ukazují další aspekty výroby tohoto lahodného nápoje.

Odsud míříme do destilérky Cardhu, která je dvorním dodavatelem pro známého Johnieho Walkera. To znamená, že whisky odsud je jeho hlavní součástí. Tato destilérka je tedy plně funkční, leč bohužel máme smůlu, nebo ne? Prohlídka se nekoná, protože v provozní části se něco opravuje. Tudíž dochází na naše heslo, které jsme se chystali pronést: "No visit, only tasting". Dostávám kalíšek i od Dáši, tentokrát se sodou a ještě se dělím s Davidem. Chceme si koupit nějakou láhev domů, ale ceny přesahují naše možnosti.

Rychle, protože nás tíží čas, spěcháme k destilérce Glen Grant. Tam se nás paní průvodkyně ptá, kolikátí jsou v pořadí a po naší odpovědi chápavě pokyvuje. Buldokovi se hned v úvodu povedl pěkný trapas: totiž když se nás paní průvodkyně ptala, jestli u nás doma taky pijeme whisku, a jakou máme nejradši, hrdě prohlásil, že Jamesona. Na to se paní zhrozila a varovně na něj namířila ukazováčkem: "Ou, that's irish!!!" Prohlídka této destilérky byla nejlepší, s průvodkyní byla legrace (whisky je nejlepší ředit whisky), vyděsila ji zmínka o tuzemské až 80 % slivovici, dostali jsme ochutnat i sladu, krásně to tam vonělo.

Dále pak míříme k moři, do malebného městečka Cullen. Tady chce Dáša přespat v místní bothy přímo na pobřeží. Když jsme k ní ale po krásné procházce mj. kolem Pet Sematary (Řbitov zviřátek) došli, zjistili jsme, že je zabedněná. Našli jsme si proto místa kousek vedle, na trávě těsně nad čarou přílivu.

Po zanocování Špejka ve městě a přinesení nezbytných zásob nás ale vítá náš známý vichr vichrác. Po večeři (polívka a fazole), kterou z toho důvodu vaříme ve stanu a která se jako obvykle protáhla do pozdních nočních hodin, se pokoušíme za silného pleskání stanu usnout.

-nahoru-

Loch Ness

Brzo ráno se ozvaly výkřiky, že chlapi to balí, protože jim vítr provalil stan. Od té doby (bylo pět ráno) se Buldok coural po pobřeží a netrpělivě vyčkával příchod nového dne. I naše noc však nebyla klidná, občas se stalo, že jsme se probudili a horlivě zdvihali ruce na pomoc propadajícímu se stanu.

Po krátké snídani přejíždíme do Inverness. Cestou ještě prohlížíme impozantní polorozpadlou, ale kdysi obrovskou katedrálu v Elginu - Friends totiž mají vstup zdarma.

A potom rovnou po hlavě do turistického vosího hnízda, tedy na prohlídku Urquhart Castle na břehu proslulého Loch Ness. Na hradbách stojí dudák v kiltu a dudá, co mu síly stačí - no zkrátka atmosféra jak vyšitá. V místní suvenýrbudce si s Pavlem zakupujeme knihu o Skotsku, a protože je zcela mimořádně docela vedro, velíme směr nejbližší pláž a uskutečňujeme koupačku, abychom lochnesku alespoň vylákali svým šploucháním. Jenže voda byla jako led (ostatně jako ve všech jezerech), takže koupačka byla spíše rituální, aby si chlapi mohli připsat červený puntík, že se koupali v Loch Ness.

Tím v podstatě skončil dnešní program, a tak ujíždíme pryč, na západní pobřeží Skotska, kde pokračuje naše putování několika dobrodružnými výpravami v západních Highlands. Ovšem ovšem, málem bych zapomněla: cestou ještě prohlídka jakýchsi pravěkých pohřebních mohyl. Zřejmě jsme čekali menší turistické centrum se vším všudy, takže jsme to o několik kilometrů přejeli, ale na tom správném místě nás přivítalo jen pár cedulí a takový kopeček (prej "kupka štěrku" - no, spíš kamení a trávy) na kraji ovčí pastviny (plné ovcí samozřejmě). Kopeček byl provrtaný chodbičkou (asi jako iglú), uprostřed s malou klenbičkou.

Místo na spaní nacházíme v docela malebném (po odstranění ovčích hoben) zákrutu malé říčky kousek před Kinlochewe, porostlém lužním lesem. Poprvé za celý pobyt máme možnost i rozdělat oheň, takže je při večeři a po ní trochu tepleji (po odpoledním slunci už totiž není ani památky, zase máme aspoň dva svetry a drobně kape) a máme tedy příhodné podmínky pro popíjení zakoupeného vína a čtení veselé tématické knihy Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách.

-nahoru-

Ben Eighe

Budíme se do deštivého dne. Na pozadí protějšího kopce je vidět dešťová clona, kterou poryvy větru ženou nad krajinou. Dnes je v plánu celodenní výlet na Beinn Eighe, v horalské a turistické oblasti Torridon, vyhlášené svými krásnými přírodními scenériemi a zmiňované snad všemi průvodci a prospekty, které se nám dostaly do rukou. Balíme mokré stany a jedeme k místu startu.

Nálada je spíš poraženecká a navíc přestalo mžít, ale začalo doopravdy pršet. Nerozhodně sedíme v autě a vůbec se nám nechce z tohoto relativního sucha. Se zájmem sledujeme Belgičany u vedlejšího auta, co se zrovna vrátili z hor, mokrý skrz na skrz. Odjezd! Jenže o pár kilometrů přestalo pršet, dokonce se protrhly mraky, takže mi přišlo škoda vzdát to tak brzy. Asi k nevelké radosti ostatních (kromě Hobry, neboť tomu je počasí lhostejné) jsem přesvědčil rozhodující většinu, že se vrátíme a zkusíme to.

A tak jsme vyrazili. Po chvíli i tady přestalo pršet a na chvíli vysvitlo i sluníčko, jenže pak už to šlo s počasím jen z kopce. U jezera, což bylo tak v půli cesty ...hohó, to bylo hodně před polovinou (Ch.C.)..., začalo pršet nanovo. Halíme se do pláštěnek a stoupáme vzhůru. Míjíme nějaké dělníky, kteří zde s velkým úsilím budují turistické chodníčky. Stoupáme nepříjemným suťovým korytem vzhůru. Poryvy větru se opírají do našich pláštěnek jako do vypnuté plachty, takže každou chvíli vrávoráme a chytáme se země, aby nás to neodfouklo. Už tady jsme to měli otočit zpět, jenže jsme doufali, že z vrcholu trefíme na druhou stranu. Na vrcholu ale řádí vichřice, prší, je zima a přes mlhu není vidět na cestu. Pláštěnka se nadouvá jako balon, před deštěm vůbec nechrání a jen ztěžuje pohyb. V botách mám opět vodu a s každým došlapem cítím, jak přitéká další. Ač nebyl mráz, při tomto větru mi prochladly konečku prstů na rukou tak, že ještě měsíc po návratu do Čech jsem v nich cítil drobné mravenčení.

Bez úspěchu hledáme cestu, a tak nám nezbývá, než sestoupit oním korytem, kde každý krok hrozil uklouznutím, a vrátit se stejnou cestou zpět. Průvodce nám opět nepomohl: když jsem si v té mlze, kdy nebylo vidět na krok, četla o tom, jak se u jezera může výletník kochat okolo se tyčícími velikány, jak cestu najde podle toho, že ji v sedle vzdáleném asi 500 m přes jezero prostě uvidí, málem jsem ho rozdupala vzteky (Dáša) K autu jsem dorazil promočen skrz naskrz a ostatní na tom byli podobně. Navíc i zde prší. Přesunujeme se k nejbližšímu přístřešku, abychom se mohli převlíct a nezmokli nanovo.

Co se týče materiálu, jako jediný nepromokavý odteď považuji igelit. Místní chodí v pohorkách z poctivé kůže asi z toho pitomýho skotu, co je ho všude spousta a co mu je jedno, jestli prší nebo sněží.

Převlečeni do suchého, ale s hromadou věcí mokrých, jsme začali uvažovat, co dál. Nejlépe nějaký hostel, kde bychom usušili, což se stalo velkým lákadlem pro všechny, obzvlášť, když jeden takový byl téměř za rohem. Nadšení opadlo, když se ukázalo, že chtějí téměř 10Ł za osobu na noc. To nám paní na recepci ještě prozradila, že zrovna dneska mají nezvykle obsazeno (kdo by to byl tušil), tak asi abychom se moc nerozmýšleli. V hostelu nakonec zůstaly holky, ale s sebou dostaly od každého něco k usušení a boty, které opakovanými průchody přes recepci vpašovaly dovnitř. A my ostatní jsme začali hledat někde v okolí nějakou opuštěnou stodolu, kde bychom mohli usušit zbytek věcí. Po mnoha neúspěšných pokusech padla tma a bylo jasné, že opět spíme ve stanech.

-nahoru-

Haggis a jiné mořské mrchy

Ráno zcela nečekaně neprší, balíme věci a v domluvenou hodinu vyzvedáváme holky v hostelu. Zatímco oblečení je suché, boty nikoliv. Není nad pocit, když lezete do mokrých bot, a nad první minuty, než si zvyknete a aspoň trochu si to tam zahřejete.

Nejdřív jedeme na prohlídku Eilean Donan Castle. Podle průvodce nejfotografovanější hrad ve Skotsku a podle vzhledu trochu strašidelná stavba na malém ostrůvku v moři, který je mostem spojen se břehem. Kromě toho je hrad významný tím, že se zde natáčel Highlander, a také tím, že ho nemají ve správě Přátelé Skotska, takže platíme vstupné, ale mají zde narozdíl od jiných hradů i nějaké interiéry a sbírky. Procházíme několika místnostmi, které hradní pán vyhradil návštěvníkům. Bylo zde příjemně vytopeno, takže rodinné fotografie, různé listiny a další exponáty jsme prohlídli pečlivě a několikrát. Nejvíc ale na nás zapůsobila návštěva hradní kuchyně, kde byly vymodelovány dokonalé kulisy. Buri tak šilhal hlady, že si málem nalil skleničku whísky v domnění, že je to volně k nabídnutí, a až na poslední chvíli zjistil, že je umělá. Poté, co jsme hrad vyfotili ze všech možných úhlů, jedeme k místu dnešního výletu.

Dneska se na výlet ke Glomach Falls nechce opravdu nikomu (kromě Hobry ovšem), ale nikdo nechce být první, kdo ucukne. Po velkém sebepřemáhání jsme opravdu vyrazili rozhodnuti, že při prvním dešti to balíme. A když se za chvíli přihnala krátká přeháňka, tak jsme byli jen rádi, že se můžeme vrátit. Hned jsme měli náhradní program - večeře v hospodě, což prý zatáhne autokasa.

Plni nadšení se přesouváme do Kyle of Lochalsh, což je při cestě na Skye, kde by dle amerického průvodce měly být nějaké cenově dostupné restaurace s nabídkou mořských potvor. Při hledání hospody jsme si prohlídli město a obdivovali neobvyklé rostliny, které bychom spíše hledali někde kolem Středozemního moře. Od domorodce jsme dostali krátkou přednášku o Golfském proudu a mírných teplotách, které tu vládnou v zimě, což objasnilo i ony exotické rostliny - fuchsie.

Sedíme v jakémsi hostelu a z nabídky si vybíráme pro někoho mušle, pro druhého krevety, či tresku, k tomu láhev vína na přípitek a džbán vody na pití. David si dal jako předkrm haggis s whiskou, což je typické skotské jídlo. Porce jídla byly tak velké, že ač jsme se zpočátku domnívali, že bude ještě hlad, tak jsme příjemně najedeni. Přesouváme se na Skye. …Ještě nedávno to byl ostrov, ale my se přesouváme již suchými koly - po mostě, který má ovšem velmi krvavé mostné, jež z něj činí nejdražší most v Evropě na přepočet metrů. Tudíž když se ze Skye vracíme, plánujeme prorazit zátaras, ale nakonec těch 5,60Ł platíme. (Buri)

Po krátkém bezúspěšném hledání místa na noc jedeme přímo k nějakému stavení, kde nás nechali postavit stany přímo na jejich pozemku.

-nahoru-

Trotternish Peninsula

Den začíná již tradičně (fucking weather). A my měníme program, protože deště a větru máme už plné zuby. Původně měl být výlet do Cuillin Hills, který však prozatímně odkládáme na sobotu. Vydáváme se ke "Starému muži" (Old man of Storr), opět prší, tak se zase plahočíme v pláštěnkách. Potom Quiraing, skalní město. Ale opět prší a fouká dost silný vítr, já a Dáša to u první věže nazvané "The Prison" vzdáváme. Kluci pokračují.

Další krajinná zajímavost už je naštěstí jen vyhlídka z parkoviště na mořské útesy. Třetí krátký výlet opět k nějakému vodopádu (Lealt Falls) už vzdává i Buldok, Hobra se posléze vrací.

Cestou k výchozímu místu zítřejšího výletu, kde chceme přespat, bereme stopaře - ukazuje se, že je to bývalý místní a radí nám místo na spaní. Nakonec se ukazuje, že to není žádný zázrak, ale co. Při vaření opět krápe a jen co zalehneme do (nepřikolíkovaných!!!) stanů, začne lejt a dout vichr. Takže další noc strávená podpíráním stanu, protože cena za to, vylézt a jít ho ukotvit, je příliš vysoká. Po pravdě řečeno, pohár už je řádně naplněn a jestli se něco nestane, brzy přeteče.

-nahoru-

Black Cuillins

Naštěstí se skutečně stalo: ráno nás budí Buldok a přesvědčuje, že svítí sluníčko. Jenže v nejlepších přípravách na snídani se opět ozývá kapy kap. Po krátké přeháňce však opět svítí sluníčko. Kdo už má tohle vydržet?

Dnes je tedy na řadě výlet do Cuillin Hills, takže se těšíme na bothy v Camasunary, černé jezero Loch Coruisk, a asi nejvíce na překonávání skalního ostrohu nad mořem, nazvaném "The Bad Step", o jehož kluzkých splaších, končících o 20 m níže rovnou v moři, vtipkujeme už od rána. A skutečně, den i výlet se vydařil. Zátoka Camasunary se skvělou bothy přímo na pláži je krásná, že by se z toho člověk picnul a zdolání "bad step" bylo taky hračka, i když chůze po rozbahněné stezičce a přeskakování po vyčnívajících šutrech byly místy baletním výkonem. Avizované černé jezero Loch Coruisk nebylo za sluníčka ani moc černé, což mu ovšem na kráse nijak neubíralo. Na břehu moře navíc kluci nasbírali škeble, že si dáme k večeři. Celkem měl výlet přes 20 km a dostali jsme co proto, ale podle mě to byl jeden z nejhezčích výletů. (Asi hlavně že svítilo to sluníčko.)

Vůbec se mi na Skyi moc líbilo, připadal mi takovej skotštější než samotný Skotsko - tedy hlavně asi kvůli osídlení. Typické skotské domečky byly totiž povětšinou ještě původní, po jednom nebo dvou roztroušené po svazích kopců, na pobřeží, u pat hor.

Opouštíme ostrov a míříme na Fort William. Místo na spaní nacházíme u Loch Cluanie, vaříme véču - škeblí je jak pro regiment a příprava je dosti zdlouhavá, takže kromě nich jsou i normální chody.

-nahoru-

Fort William

Ráno neprší, takže nijak nespěcháme s balením. Odjíždíme před polednem, kdy se rozpršelo. Dnes měl být začátek dalšího třídenního puťáku po West Highland Way z Orchy na Ben Nevis, ale když jsme si představili, jaké počasí nás tam může potkat, tak se nikomu ani moc nechce. Navíc se dnes hraje finále MS Francie vs. Brazílie, a to si dle Buriho nemůžeme nechat ujít. Puťák se odložil možná na zítřek, či spíš k ledu, a dnes jsou na programu drobnosti v okolí.

Západně od Fort William se nachází Glenfinnan Viaduct, což je starý kamenný železniční most s mnoha oblouky, rozprostírající se přes místní údolíčko. Poté jsme si vylezli na věžičku Glenfinnan Monument postavenou na památku jakobitské rebelie. Až po sestupu se ukázalo, že vstup byl placený, ale to nikoho zase tak nemrzelo.

Vracíme se zpět do Fort Williamu. Udělali jsme ještě krátkou prohlídku "Neptunových schodů", což je soustava zdymadel, vyrovnávající rozdílné hladiny Atlantského oceánu a vnitrozemských jezer, které na druhé straně Skotska ústí do Severního moře. Tímto je umožněna splavnost Caledonského průplavu pro menší lodě, takže nemusejí obeplouvat Skotsko po moři. Bohužel stále pršelo a kaskáda byla zrovna v opravě, takže jsme se moc nezdržovali a přesunuli se do Fort Williamu.

Počasí stále beze změny, a ač po ránu jsme to zavrhovali, dnes večer bude hospoda a finále MS. Abychom zabili čas do začátku zápasu, prolézáme všechny otevřené krámky se suvenýry i dobře vybavené prodejny sportovních potřeb. Jak je místním zvykem, sportovní přenosy Britové nesledují sami doma, ale scházejí se v hospodách nad pivem. Ve Fort Williamu jsme si vyhlídli jeden takový pub s příznačným názvem Ben Nevis, jako měl být cíl našeho dnešního výletu. Se začátkem zápasu se hospoda zaplnila i stojícími. Při absenci vlastních fotbalistů se divácká přízeň více naklonila na stranu Francouzů a každá akce i góly byly provázeny znatelně silnějším potleskem a řevem. Zápas skončil vítězstvím Francie 3:0 nad Brazílií, čímž se poprvé v historii stala mistrem světa. My jsme zatím vypili 3 pinty piva a klidně bychom vydrželi ještě sedět, jenže bylo třeba najít místo na spaní, takže odcházíme ještě před zavíračkou.

S tím spaním to nebylo tak jednoduché, všude byl buď plot, nebo kemp a v hostelu nám dokonce nenatočili vodu asi s tím, že je jen pro ubytované. V nouzi jsme postavili stany před ohradou na lesní cestě, uvařili rychle polívku a šli spát.

-nahoru-

Ben Nevis

Ráno kolem nás projela nějaká lesní stráž, ale nechali nás na pokoji. Dnes nás čeká výstup na Ben Nevis, i když padly i návrhy vrátit se do hospody stejného jména ve Fort Williamu a lousknout 10 piv za peníze z autokasy. Nakonec zvítězila nejvyšší hora Velké Británie. Při příjezdu ke startu dnešní cesty začalo opět slabě pršet. Na informační ceduli se dovídáme, že nahoře je 6°C, vítr 45 km/h a prší. No aspoň víme, do čeho jdeme. David nasazuje mulí tempo a za chvíli mizí ve stráni a i ostatní si jdou podle svého. V druhé půli výstupu se ukázalo, že s počasím nelhali a navíc je mlha, takže výhledy nejsou žádné.

Vrchol jsem nakonec zdárně zdolal, i když chvíli jsem měl obavy, zda-li jsem ho nepřešel. Je to totiž rovná plocha pokrytá kameny a vlastní nejvyšší bod je znázorněn kamenným kuželem, který v mlze při viditelnost na 50 metrů vidíte teprve, když jste téměř u něj. Na kuželu jsou samozřejmě znázorněny vrcholky okolních hor, které bychom odsud mohli vidět, což mi ovšem při převládajícím mizerném počasí připadá k smíchu. Dříve zde stávala i meteorologická observatoř, ale z té jsou nyní již jen trosky.

Pro návštěvníky je zde jako ochrana před větrem a deštěm postavena provizorní plechová bouda. Svou velikostí bych jí hádal spíš pro většího psa, ale jsem rád alespoň za takovou. Sundávám baťoh a vlézám dovnitř. Kromě Buriho s Dášou, kteří přicházejí krátce po mně, jsou zde namačkáni již všichni a navíc nějaká rodinka s dětmi, ale ti akorát odcházejí.

Sice zde neprší, ale zima je pořádná. Původně jsme chtěli udělat vrcholovou fotku v expedičních tričkách, ale pro nepřízeň počasí jsme se spokojili s fotkou zahaleni ve všem, co bylo po ruce. Po povinném rozpočítání, kdy se ukázalo, že zde byli Chief Commander MacDáša, Doktor MacBuld, Špejlík MacAndrea, Pradlena MacBuri, Baterka MacHobra a Potah MacDave a téměř opravdovém zmrznutí na pólu, se vracíme urychleně dolů.

Po úspěšném sestupu pokračujeme do Glen Coe. Má to být jedno z nejkrásnějších údolí ve Skotsku, natáčela se zde část filmu Braveheart i Highlander, a je místem našeho zítřejšího výletu. Asi nejlepším povzbuzením na cestě byla krásná krajina, hory a údolí, kterými jsme dál projížděli. Na jedné odbočce vjíždíme do bočního údolí a po pár kilometrech nacházíme krásné místo přímo u řeky.

Bohužel v takto otevřené krajině silně profukuje. Parkujeme Špejka napříč, čímž nám poskytuje ochranu před větrem a hned za ním stavíme stany. Při takovém větru tu aspoň nejsou muchničky. Poté, co jsme vypili všechno víno, co bylo v autě, se ukládáme ke spaní.

-nahoru-

Glen Coe

Probuzení v malebném údolí Glen Etive na břehu říčky je příjemné, protože to vypadá na hezký den. Přejíždíme do sousedního Glen Coe, vyhlášeného údolí, odkud máme naplánován dnešní patnáctikilometrový výlet. Jde se dobře, sluníčko svítí, takže máme zase jednou zcela nové zážitky: panorámata, výhledy, vyhrnuté rukávy. Při přestávce na jídlo čtu z průvodce o pohnuté historii Glen Coe - roku 1692 zde byl zmasakrován klan Macdonaldů a od té doby zde nikdo nesídlí.

K večeru následuje další přesun k Loch Lomondu. Projíždíme krásnou krajinou v Rannoch Moor, což je nejrozsáhlejší močáloviště a bažiniště Skotska - travnatá a křovinatá planina plná jezírek, tůní a louží. Dál vede silnice podél dálkové turistické trasy West Highland Way, jejíž právě tento úsek jsme chtěli jít jako druhý puťák. Ach jo, je tu nádherně, sluníčko fakt dělá divy. Jenom kdyby měl člověk alespoň nějakou šanci, že vydrží tak tři dny za sebou.

U Loch Lomondu objevujeme u silnice krásnou plážičku s pláckem na přespání. Voda je zase studená, takže koupačka jen pro ty nejotrlejší, ale zato je tu spousta borůvek. Keříčky až ke kolenům, tomu se nedá odolat. A hned už taky chystáme pudink s borůvkama. Potom ještě normální večeře, taky si jednou naprásknem břicha. Aspoň někteří a aspoň na chvíli.

-nahoru-

Last but not least

Ráno se rozhodujeme o dalším programu a provádíme drobné změny: vypouštíme dnešní výstup na Ben Lomond (971 m), ovšem k velkému rozmrzení našeho "munroovce" Hobry (rozuměj: munro je označení hory, která má výšku přes 3000 ft = 913 m; munro bagging je "sběratelské zlézání právě těchto hor za účelem zdolat jich co nejvíce"), čímž nám vyzbyde jeden den navíc v Anglii, protože se obáváme, že Londýn v jednom dni s trajektem je nezvládnutelný.

Na dnešní odpoledne nám tedy vybyl výlet do Glen Trool v národním parku Galloway Forest Park, poslední ve Skotsku a vlastně poslední túra vůbec. Zcela nečekaně mě ale naše poslední túra úplně fyzicky a hlavně morálně dodělala, protože po první třetině cesty se vytratila pěšina, takže opět nastal balet po podmáčených drnech, později už jen tupá chůze vpřed, protože boty už jsem měla zase promočený; cestou necestou, mapička v průvodci se ukázala být tak akorát na určení směru, jinak na prd a vůbec... Tak mě opustily mé obranné mechanismy, že jsem dokonce cestou nacházela i houby, čemuž se jinak mé podvědomí úspěšně brání. Na konci cesty byl kemp, tak aspoň jeden klad, že se člověk mohl zase po týdnu osprchovat.

Místo na spaní jsme si našli o pár kilometrů dál u východiště jiné "public footpath". Veselé žertování o jedlosti nasbíraných hub, které David chystá pro změnu na už nejméně 106tý ďábelský způsob. Prej že jestli v průběhu procesu o svém výtvoru zapochybuje, raději to překlopí do trávy. A taky jo, třetina hub je na zemi (ale snad omylem, nikoliv záměrem). Popřáváme si dobrou noc a vtipkujeme o tom, jak přeživší členové povezou přes hranice své otrávené kamarády schlíple přikurtované v pásech.

-nahoru-

Oxford

Během noci se nikdo neotrávil, takže můžeme v plné sestavě pokračovat dál. Na dlouhé cestě k Londýnu se zastavujeme v Kenswicku (to už je v Anglii, v hornaté oblasti Lake District), kde se nachází prehistorické obřadní místo, kamenný kruh, krásně vklíněný do široké planiny mezi kopci. Volně přístupný, ale zde by patřilo napsat bohužel. Návštěvníci totiž po menhirech lezou, na těch vyšších zkouší svoji horolezeckou techniku. Po chvíli pokračujeme dál. David ukrajuje ze vzdálenosti, co nás dělí od Londýna, rychlým tempem, takže nám zbývá i čas na zastávku v Oxfordu.

Procházíme si město slavné svou starobylou univerzitou, jednotlivými kolejemi (které jsou v tuto denní dobu bohužel nepřístupné) a dalšími historickými stavbami, které byly naštěstí ušetřeny zničení během 2. sv. války.

Asi 30 km před Londýnem sjíždíme z dálnice a hledáme nějaké vhodné místo na spaní. To, které jsme našli, bylo jedno z nejpodivnějších míst, kde jsme kdy spali, aspoň tak to na mě působilo. Nejdřív jsme jeli po cestě, kde tráva po okrajích přesahovala střechu auta a potom jsme se ponořili do lesa. Po obou stranách cesty byla buď ohrada nebo byly vykopány asi půl metru hluboké příkopy. Takhle jsme dojeli až nějakému stavení, zřejmě domu hajného, kde jsme získali povolení spát přímo v onom lese. Auto necháváme u cesty, stany stavíme za ohradou a vaříme si nějakou večeři.

Asi za hodinu u nás zastavila policie. První větě, co na nás vychrlili, jsem vůbec nerozuměl, tak jsem jim řekl, jestli by to mohli říct znovu a pomaleji. Ještě se omluvili a že nás přijeli jen zkontrolovat, zda-li jsme v pořádku. Teď napodruhé jsem rozuměl jen slovo zkontrolovat, tak jsem se domníval, že chtějí vidět pasy, ale tomu se oni vehementně bránili. Ukázalo se, že jim zřejmě někdo z projíždějících aut volal a oni se přijeli přesvědčit, zda-li něco nepotřebujeme. Naše první a poslední setkání s policií na nás udělalo velký dojem.

-nahoru-

London Town - Město Londýn

Ráno každý z nás vybalil zbytky oblečení, které ušetřil právě pro dnešní den a oblečeni do čistých věcí jsme připraveni důstojně navštívit Londýn. Rádi bychom nechali auto někde na odstavném parkovišti, za které se neplatí, a metrem se dostali do centra města. Takto to mělo proběhnout v ideálním případě, ale skutečnost byla jiná. Po neshodě, cože to vlastně chceme vidět a jednom zbytečném okružním výletě po městě, jsme se do centra dostali až v odpoledních hodinách.

Asi k velké Hobrově radosti jsme vystoupili u jeho architektonického idolu - Lloydovy pojišťovací banky. Z dálky to vypadalo, že tady někdo zapomněl zbourat továrnu. Různé trubky, komíny, sklo, stříbřité plechy, vše vystaveno na odiv. Je to něco, co nenechá člověka netečným. Buď s tím nadšeně souhlasí a nebo to odsuzuje a těch lidí musí být dle mého názoru většina. Být to postaveno někde na periferii, dalo by se to považovat jako zajímavý experiment, ale takhle uprostřed City???

Vůbec celé bývalé historické centrum Londýna je postaveno v tomto stylu. Zřejmě bylo těžce poškozeno ve 2. světové válce a oni se pak nenamáhali s obnovou v historickém duchu a místo toho postavili tuto hypermoderní finanční čtvrť připomínající New York. Ve svých kraťasech a tričkách zde mezi spoustou managerů v jejich perfektně padnoucích oblecích působíme poněkud nepatřičně.

Zhlédli jsme notoricky známá místa Londýna jako Tower, Tower Bridge, jež viděna na vlastní oči postrádají historický dojem, který jsem měl ze školy. Ač Tower byl založen již v 11. stol., tak dnešní budova pochází až z konce 19. stol. a vzhledově vypadá, že při opravách se cementem nešetřilo. Prodrali jsme se přes neskutečné davy lidí na Piccadilly Circus a odtud na Trafalgar Square, k Parliamentu, kolem Westminster Abbey až k Buckingham Palace, kde jsme naši procházku skončili a metrem se vrátili k autu.

Spíš než to, co jsem viděl, či spíše neviděl, byl pro mě důležitý dojem, který jsem získal. Podařilo se mi změnit mylnou představu o historickém městě se spoustou památek, což Londýn není. Uznávám, že je v tom asi nevinně, neboť neměl takové štěstí, jako nedaleký Oxford, nebo když to porovnám s centrem Prahy... Ale zde je to už otázka filosofická, neboť to byla právě Británie, kdo se postavil za 2. světové války Německu a Londýn byl až příliš po ruce.

V 21:30 město opouštíme. Po obavách, kdeže najdeme místo na spaní, jsme měli štěstí. Úplně náhodou jsme narazili na nějakou Angličanku, co byla s dětmi na procházce a po dotazu, jestli by nevěděla o nějakém místě, kde by se dalo zůstat na noc, nám sama nabídla vlastní pozemek, kde se většinou pasou koně. A neboť počasí bylo typicky neskotské, tak jako první den i dnes jsme spali přímo pod širákem.

-nahoru-

Dover

Ráno z obavy, aby se na nás nevyřítilo stádo koní, vstáváme docela brzy - no, asi v 8 hodin; paní slíbila, že koně vypustí až v devět. Dnes je tedy onen ušetřený den v Anglii, ale protože máme málo nafty, žádné velké projížďky nebudou: jen návštěva Doveru a nedalekého Dealu. Nejprve tedy Deal - malebné přímořské městečíčko, z jehož pláže je vidět druhá strana bílých útesů doverských. Míříme po krásné oblázkové pláži k nim, ale je to moc daleko, tak to otáčíme zpět do městečka, na procházku po místní pěší zóně. Taky zdejší hrad jsme chtěli navštívit, ale vstup je za 3,50, takže jen okouníme zvenku.

Kolem třetí odpoledne následuje přesun do Doveru a i zde nás čeká volný program. Nálada je poněkud rozklížená, takže prohlídku absolvujeme po skupinkách, David s Pavlem dokonce zůstávají v autě. Do hradu chtějí, hajzlíci, vstupné 6,60, takže tady už ani neokouníme (to je ještě víc než na hrad v Edinburghu a navíc tady už nejsme Friends). Dover je taktéž městečko pěkné, jen centrální výhled zaplácli jakousi děsivou kostkou moderního hotelu. S Andreou a Hobrou brouzdáme uličkami a utrácíme poslední penny - dopřáváme si konečně "one piece chicken with chips" a rybí karbanátek v Take away, sůši a zmrzlinku...

Bohužel se nikomu nechtělo na prohlídku přístavu a útesů, tak jsem vyrazil sám. U křižovatky, kde před 14 dny začalo naše putování, se tísní hlouček demonstrantů protestujících proti pokusům na zvířatech. Na poklidný průběh dohlíží přibližně stejný počet policistů. Pokračuji po chodníku vedoucím nad přístavem a vylézám na útesy, které jsme mohli obdivovat při našem příjezdu. Jako na dlani mám čilý ruch v přístavu, přijíždějící a odjíždějící trajekty a v dálce za kanálem je dokonce vidět francouzské pobřeží. Po útesech pokračuji dál od města. Na jednom místě odbočuje stezka, kudy sestupuji až k hladině moře. Po břehu jsem se chtěl dostat do již shora vyhlídnuté zátoky, abych udělal fotku útesů v odpoledním slunci, ale cesta byla zahrazena sesuvem stěny. Zkouším to oblézt po úzké římse pět metrů nad mořem, ale když se vám pod rukama drolí křída a římsa, na které stojím, je rozmočena od kapek mořské vody, tak tento bad step raději vzdávám. Vracím se zpět a cestou prolézám starou pobřežní pevnost z 2. světové války vysekanou do stěny útesu. (Buld)

Před odjezdem trajektu ještě chystáme poslední vydatnou večeři na Buldokem objeveném vyhlídkovém parkovišti nad přístavem a poté ještě krátká procházka po útesech a pak už jen hemžení po nájezdových rampách k trajektům, těsné parkování v nitru lodi a už nás to unáší pryč.

-nahoru-

Doma

Po hodině se vyloďujeme již do nového dne a čeká nás noční přejezd. Zpočátku to moc neženeme, protože nám dochází nafta a tankujeme až v Belgii. Neřidiči a nenavigátoři se snaží usnout, ale víceméně to střídavě nejde a jde. K ránu se volantu ujímá Buldok, a to už ujíždíme německými dálnicemi, vstříc obědu v české hospodě. A kolem jedné hodiny nás skutečně vítá hospoda ve Stříbře. Jenže nás moc nevítá, obsluha jak zpomalenej film, jídlo sice nakonec dobré, ale vajíčkovou omeletu se šlehačkou a marmeládou jsme tedy místo palačinky skutečně nečekali, ani ten rozteklej pohár. A když si navíc v sámošce, kam si jedem pro náhradní zmrzlinu, zakoupíme taktéž čerstvý (včerejší) český tisk a dočítáme se, že doleva nebo s Klausem se nekoná, je to jen poslední kapka. Že jsme radši nezůstali mrznout ve skotském větru a dešti...

No, a blíží se závěr. Andreu už doma těsně stíhá telefon kvůli odjezdu na vodu, Hobru již tento večer čeká noční rachota v hotelu, Buldok vstává ráno v 5 do Příbrami, David se chystá na chaloupku opravovat Špejka a my sedíme doma uprostřed všech těch krámů a prohlížíme si knížku ze Skotska.

Jak jinak zakončit než jen - Scotland is my land!

Alba Gubra! Gubra Gubra! Hobra Hobra!

© Buldok, Andrea, Dáša, Buri

-nahoru-