Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


O vakomyších a lidech, Pyreneje 21. 7. – 6. 8. 2000

FOTKY

Příprava - Přesun - První den v horách
Výlet na Vignemal - Déšť pod Vignemalem - Vakomyší údolí
Cestou skrz Ordesu pod Monte Perdido - Monte Perdido
Breche de Roland – Gavarnie - Lourdy
K Anetu - Aneto aneb pól výpravy - Sestup borůvkovým polem
U moře - U moře
Návrat - Doma
Nástrahy kladené Velkým Pýrou

Příprava

Plánování se ujal Dave, neboť “tudy již jako malý chlapec projížděl”. Jenže když jsme se jednoho dubnového pátku sešli Na Květnici, aby nám přednesl svůj návrh, ukázalo se, že zešílel. Nechápu, že se s námi pozemskými červy vůbec baví. Nejsme schopni každé ráno vstát v 6:00, ujít 30 km a zdolat 3000 m převýšení. A to budeme mít i rezervy, neboť se počítá se “stoupavostí” člověka s batohem 350 výškových metrů za hodinu.

Tak tudy ne – a začali jsme vnášet prvky chaosu a lenosti do jeho matematicky přesného itineráře, seškrtali třítisícovky, ledovce, denní porce kilometrů, až to vypadalo, že se nám vůbec nepodaří vzdálit se od aut. Zvláště, když při nákupu jídla v Praze jsme málem neuvezli narvaný vozík s jídlem. (Buri)

Odjezd byl stanoven na pátou hodinu. Dle očekávání odjíždíme v půl sedmé a stavujeme se v Zámělíči, kde se k nám připojuje Karel s Pavlou. Naše minikolona čítá auta Magdu a Špejka.

-nahoru-

Přesun

Ve Francii jsme při hledání výhodné neplacené trasy mimo peage ujeli asi 50 km za hodinu a půl. To se akorát David probudil a strašně se divil, že jsme pořád na tom stejném listu mapy. A tak jsme opět vzali za vděk dálnicemi. Potom už se vyznamenával jako hlavní navigátor jen Buri. Zcela neočekávaně jsme se objevili v městečku Puy, které jsme již vloni při našem cestování navštívili. Ne že by se mi nelíbilo, ale že bych ho musel vidět dvakrát... Hobra tady vloni vytvořil svou slavnou fotku žebrajícího Davida. Klidně bych si mohl myslet, že se mi to zdá. Stejné datum, vedro, ulice, přehrada.

Pokračujeme dále po neexistující dálnici. Vůbec navigátoři byli tentokrát slabou stránkou. Ve 21 hodin jsme v Lurdech, ale těmi jenom projíždíme. O kus dál obdivujeme krásně nasvícený Napoleonův most (Pont du Diable). A ve 22:00, na pokraji vysílení, jsme v Gavarnie.

-nahoru-

První den v horách

Včera mnozí neměli sílu na víc než vytáhnout karimatku, spacák a zalehnout, natož pak pátrat, jak vypadá okolí. Teď máme z našeho plácku výhled dolů do údolí, kde tušíme Gavarnie. Odtud k nám stoupá úzká, klikatící se cesta, pokračující dále údolím kamsi do hor. Tudy jsme včera přijeli a rozložili se na prvním místě, co bylo po ruce, tedy hned vedle cesty. Každému, kdo jde do hor, pěkně na očích. A těch lidí tam po ránu bylo docela dost. (Karel)

Zde začíná nás puťák. Pět nocí v horách. Co si s sebou odtáhneš na zádech, to máš. Tomu odpovídala příprava. Vyvrhnuli jsme obsahy svých baťohů i dalších zavazadel z aut na hromady, až to vypadalo, že zde zakládáme novou skládku, ale to se jen každý snažil ze své kupky hnoje vybrat ty nejpotřebnější věci.

Nejméně důležité je zřejmě jídlo, neboť hromada potravin zůstává nedotčena do posledního okamžiku, kdy už máme; uváleny své kuličky zaručeně nepostradatelných věcí a začíná se licitovat, je-li s sebou potřeba táhnout chleby čtyři nebo pět, kolik rýže, hrachu, kaše atd. Krát dvě to mělo být, ale tenkrát nám přišlo, že máme s sebou všeho přespříliš. A našlo se místo i pro kaňour vína. Konečně máme sbaleno. Vzájemně si potěžkáváme baťohy, komu se nepodařilo nechat nic v autech. Můžeme být hrdi. Nikdo z průchozích nemá baťohy jako my. Snad možná proto oddalujeme odchod jak je to jen možné a svádíme boj s nově objevenou hračkou – mačkami. Různě si je nazouváme, šroubujeme a zase rozebíráme a nakonec se v nich hrdě fotíme.

Jdeme po štěrkovce, míjíme zaparkovaná auta a rodinky trávící svůj piknik na březích potoka. Až k přehradě (Barrage d’Ossoue) to ještě jde, vede sem cesta. Počasí příjemné, pod mrakem. Pak už následuje jen stoupání. Výš a výš až do 2651 m k Refuge Bayssellace. Stoupání oddělilo muly od lidí, a tak když Dave se svými pronásledovateli dorazili do boudy, jsme s Karlem a Pavlou stále ještě na cestě. Je to tady! Konečně mé tělo pochopilo, že nejsme na procházce v parku a začalo stávkovat. Odmítá nést tak těžký batoh, a tak jsme mu museli odpomoci aspoň od fernetu. Ha! Kupodivu mi pak zlehkly i nohy. (Pavla) Počasí předvádí své vrtochy – sníh, déšť, kroupy, blesky. Nakonec bereme zavděk provizorním bivakem v jeskyni při cestě, posilňujeme se z Karlovy zásoby fernetu a čekáme na záchrannou výpravu. S přispěním druhů jsme zdolali závěrečné stoupání.

Bouda je narvána až po střechu. Kromě ubytovaných, co právě mají večeři, zde všude postávají promoklí turisti. Batohy jsme složili na jednu velkou hromadu před krb, pojatý opravdu velkoryse na to, že v této nadmořské výšce už nic neroste. Promoklé věci jsme rozvěsili všude možně a posedali, kde to šlo. David např. nekompromisně přesadil jakési individuum v tureckém sedu. Mezi tím kličkuje obsluha roznášející večeři, z venku proniká hučení větru. Zmatek k pohledání. Zřejmě bezútěšný pohled na nás obměkčil správce boudy, neb zde budeme moci uvařit, a dokonce i přespat. A zadarmo!

Ve 21 hodin jsme v jídelně zůstali jen my a ten člověk, co ho David nešetrně vyrušil v jeho rozjímání. Tak z toho vodka nevypadne. V deset nás správce nekompromisně poslal spát. Naštěstí.

-nahoru-

Výlet na Vignemal

V 5:30 se ozval budík. Vstávám do práce, blesklo mi hlavou. Tak dnes ne do práce, ale rovnou ven na mráz. I správce to myslí s naším ranním odchodem vážně a téměř současně rozsvítil světla. V šest přišel, obhlídnul, jak jsme daleko, a aniž by cokoliv pronesl, zase odešel. Někdy není potřeba slov, aby člověk poznal, že je čas jít. Počasí se zlepšilo, vítr je pořád, ale hlavně že neprší. Ale kosa je jak sviňa. Rozložili jsme se venku na lavičkách. Nyní přichází můj velký okamžik, neb jsem vytáhnul svůj nový vařič.

Tak dlouho jsem všechny přesvědčoval, že když vařič, tak jedině benzíňák, až se mi podařilo přesvědčit sebe sama a jeden takový jsem zakoupil. Mé rozhodnutí nebylo jednoduché. Dlouho jsem s koupí váhal, zvažoval všechna možná pro a proti, ale nakonec představa vroucí vody dosažené během pár minut zvítězila. Už žádné zoufalé vaření na plynu, kdy se Pavlovi ve Skotsku ani po půl hodině nepodařilo uvést vodu do varu. Teď dojde na má slova, že nejlepší je benzíňák. Žádné složité vaření na Davidově lihovém vynálezu. Nyní jen přijdu, našroubuji láhev, škrtnu a je to – exploze?

Vařič jsem zakoupil v úterý, ve čtvrtek zjistil, že mi jaksi zapomněli přibalit náhradní trysku, čistící jehlu a demontážní klíč, bez kterých se z vařiče stává zařízení na jedno použití do prvního ucpání trysky. A v pátek jsme odjížděli. V obchodě mě ujistili, že než mi seženou náhradní, tak tu chvíli to vydrží a že namontovaná tryska se právě hodí pro benzín.

Poučení z Internetu o startování benzíňáku, o hrůzostrašných zkušenostech z provozu východoněmeckých či dokonce sovětských zařízení a zhlédnutí několika efektních fotografií s ohněm dosahujícím výše metru ve mně vyvolalo takové pochybnosti, že jsem nenašel odvahu vařič vyzkoušet v praxi. Nejdřív mě napadl balkon nemocnice, ale tlakové lahve a kyslíkové rozvody byly příliš velkou hrozbou v případě neúspěchu a jistě by ohrozily mé další působení zde. Při druhém pokusu na Žofíně jsem již téměř držel sirku v ruce, ale zrovna v ten moment mi za zády prošla hlídka městské policie. Tak zase nic.

Tak až nyní. Postupuji dle návodu a sledován všemi z uctivé vzdálenosti jsem nastartoval vařič na první pokus. Ozývá se příjemné hučení spalovaného benzínu, nic hrůzostrašného. Historicky první kotlík plním vodou a nechávám vařit. V 10. minutě dosahuje voda příjemné teploty pro provádění ranní hygieny. To může být jedině větrem a chladem, napadá mě, a stíním vařič karimatkou. V 15. minutě stále po varu ani památky, teprve za dalších 5 min. s přimhouřením obou očí se voda vaří. Při druhém pokusu zase 20 minut, ani o chvíli méně. Ještě že Davida ani Pavla nenapadlo, že si dají se mnou závody. Na další pátrání po chybě není čas, neboť jsme se zatím sbalili, vyzbrojili mačkami a vyrážíme vstříc sněhu a ledu nejbližší třítisícovky – Vignemalu.

David tu již byl a straší nás, jak si tu jednou někdo zlomil nohu, když zapadl do pukliny ve sněhu. Postupujeme obezřetně, zkoušíme si chůzi po ledovém poli, kde uklouznutí by znamenalo ďábelskou jízdu do údolí. Hlavně nebrzděte nohama napřed, ale po břiše hlavou napřed. Tak nevím, co je lepší – kotrmelce či rýt držkou ve sněhu. Rád slyším, že jsi byl při výkladu o nebezpečí brždění mačkami pozorný, ale když se probíralo, kde máš mít hlavu, tak jsi asi přeci jen chyběl. (David)

Výstup proběhl bez obtíží včetně závěrečného jedničkového horovýstupu. No, tak ten pro některé problém byl, takže ode dneška s námi putují i dvě sloní mláďata – Karel (u něj to nepřekvapuje, on tak i vypadá) a Zuzka (takže nejen hříbě, co?) a Buldok získává (a každým dalším dnem potvrzuje její oprávněnost) novou přezdívku – Hledač třetích cest. (Buri) Při sestupu otrlejší jedinci zavrhli jistotu maček a průchod sněhovým polem svěřili jen svým podrážkám a kontrolovanému skluzu.

Seznámili jsme se také s místním stálým obyvatelem. Je to hlodavec, ale co se týče druhu se názory různí – bobr, ploskomyš, svišť, vakomyš, přerostlej potkan. Každopádně pro Davida se toto zvíře stalo každodenní můrou a ve snaze zvěčnit tuto chiméru jistojistě znehodnotil několik filmů ve své fotografické krabičce. Je to pravda, ale přece jen, jeden záběr mi vyšel opravdu dobře. (David)

Ranní probuzení mělo ještě další výhodu. Na bódu jsme se vrátili v době, kdy jindy tak akorát opouštíme základní tábor. Sesbírali jsme uschované batohy a přesouváme se dále o dobrých 700 metrů níže k Refuge des Oulettes de Gaube. Na vyhrazeném camping place s úchvatným výhledem na severní stěnu Vignemalu stavíme stany. Dnes jsem chtěl spát pod širákem, ale ve 23:00 začalo drobně mžít a krátce na to se rozpršelo.

-nahoru-

Déšť pod Vignemalem

Prší bez přestávky od půlnoci. Ráno není Vignemal pro mlhu a déšť vidět, přesto nějací odvážlivci vyrážejí do hor. Tak tohle není pro nás. Ležíme ve stanu, koukáme do stropu, posloucháme kapky deště dopadající na tropiko a rozmýšlíme co dál.

“Dej mi Pavle kotlík,” ozval se najednou Dave z vysílačky.
“To nestačíš chytat vodu do svého?”
David má asi problém.
“Už jsem na to přišel. Až bude přestávka v dešti, tak rychle sbalíme, vylezeme na sedlo a na druhé straně v údolí pršet nebude. Jsou tam tři boudy,” fantazíruje David.
“Zavolej Karlovi, ať zabalí chleba do igelitky a hodí ho tobě. Ty do něj přidej pytlík čaje a hoď to co nejdál, teda co nejblíž k nám.”
Nás stan netrápí, my nemáme co jíst.
“Kolik je franků v autokase?” ozval se naléhavý Davidův hlas.
Po chvíli neústupně opakuje: “Tak co je s těmi franky, nám běží dead time.”
“Počkej! Buri na nich sedí a počítá.”
“1900.”
“Moment – to jsou čtyři boudo-dny pro každého.”
“Tak to ne, autokasa na boudu nevydává. Jak bychom se dostali zpátky do Čech?”
“Stopem.”
“Ať si to každý platí sám!” Buri jako strážce pokladu je neoblomný.
“Ale nám už sem dost kape.” Davidova důmyslná konstrukce na lapání deště sestavená z kotlíků, igelitek a plecháčků už přestává vychytávat déšť protékající do stanu vrchem a ta louže pod károškama se už také povážlivě zvětšuje. (Zuzka)
“Ať si jde do boudy ten, kdo má mokro ve stanu!” Je rozhodnuto.

Tady jsem byl poněkud dekompenzován. Uvnitř stanu se už nedalo bezpečně pohybovat, neboť všude byl instalován důmyslný systém okapů a svodů, který směřoval prosakující kapky do strategicky rozmístěných nádob. A stejně jako rostla frekvence pleskání, klesala mi nálada a vzpomínal jsem na podobnou situaci, jež jsem zažil při své cestě přes Alpy. Tehdy jsem v polovině noci musel v jednom místě odepnout vnitřní část stanu od tropika a doufat, že stan nezačne sáknout ještě někde jinde. Celý zbytek noci se mi zdály sny že ano, a ráno jsem byl ztuhlý jako prkno, jak jsem se celou noc bál pohnout. Za světla jsem se raději přesunul do blízkého dřevníku. Sice jsem nemohl natáhnout nohy, jak byl malý, a přední stranou z planěk šíleně protahoval vítr, ale přesto to byla výhra. Pršelo totiž tři dny. (David)

V 11 vyrážím na průzkum do boudy, abych sdělil pozitivní zprávu, že za chvíli otvírají. Bude se kde schovat. Na boudě jsme strávili několik hodin hraním karet, země-města a rozprávěním. Střídavě jsme odbíhali kontrolovat stany, hladinu potůčku, co ztrojnásobil svůj průtok, vyptávali se na zítřejší předpověď počasí, vařili čaje, polívky a kolínka. Davidovi se podařilo zatím usušit stan na vstupních dveřích od chaty. Předpověď nelhala. Večer přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a obloha dostala zase svou azurovou barvu. Dnes spím venku, ač tomu nikdo nevěří.

-nahoru-

Vakomyší údolí

Ještě že jsme den vyčkali. Počasí je krásné a za svitu poledního slunce šplháme do sedla Col de Mulets. Nebýt mapy, ani nevíme, že jsme překročili francouzsko-španělské hranice. Žádný patník, natož závora neprozrazuje vstup do této pro nás již exotické země. Hastalavista baby, vybavuji si jediné španělské slovo.

“Kam dojdeme, tam dojdeme,” prohlašuje David, což přeloženo znamená “až do plánovaného cíle”. Sestupujeme krásným údolím sevřeným vysokými horami po stranách. Na jejich vrcholcích leží bílý sníh, ale tady dole praží slunce. Jedinou společnost nám dělají stáda krav pasoucí se na březích horského potoka. Jak sestupujeme do nižších nadmořských výšek, proměňuje se i květena. Od lučních květin až k lesům v samém závěru sestupu. Botanik by zaplesal.

“Tamhle je, viděli jste to?” David shazuje batoh, vytahuje foťák, vrhá se na čtyři a fotí. Byla tam, fata morgána – vakomyš. “Mám ji dvanáctkrát ze čtyř metrů”. Dvanáctkrát na jednom políčku. Při jedné přestávce jsem svým příkladem strhnul ostatní ke koupačce. Nejdřív na mě koukali jako na cvoka, ale pak do tý ledárny vlezli také. Ne všichni úplně dobrovolně. K večeru jsme došli až na konec údolí, kde byl, jak jinak, kemp. Stačí se kousek vrátit a po troše hledání máme flek – a ne ledasjaký. Závany větru nám přinášejí zápach chcíplého telátka.

Už včera na chatě jsme si s Pavlou řekli, že potřebujeme o den odpočinku víc než zdatnější část výpravy a rezignovanému Davidovi sdělili, že půjdeme z místa, kde jsme potom i spali (telátko), navigačně velmi snadnou cestou do Gavarnie. David se druhý den tváří, že o ničem neví a přepadá ho amok, že by někdo narušil jeho plány, že by někdo šel jinam než kam on si naplánoval, nebo nedej bože, že by někdo potřeboval odpočívat. (Karel)

-nahoru-

Cestou skrz Ordesu pod Monte Perdido

Dnes jsme vůbec nezačali dobře. Nejenom telátko je v rozkladu. Pavla maskuje lenost za bolavou nohu a potírá ji významně žlutou mastičkou. Karel chce nejkratší cestou do Gavarnie, vymlouvá se na zub a zobe jeden brufen za druhým. Holky nečekaně objevily sprchu a já si konečně našel vytoužený krámek. Rozhodně nemíním zůstat o hladu kvůli tomu, že někdo neumí násobit dvěma. Týdenní zásoba chleba došla už včera a dokonce se říkalo, že dnes ráno se veškeré jídlo dá do společných zásob. Rád si podělím zásoby přátel, ale pro jistotu jsem včera dojedl rozinky a lovečák.

Po dnešním odchodu v rovných 12 hod. Dave vyhrožuje, že se puťák protáhne o další den. Prý si z dneška uděláme takový “sanitární den”. Kam dojdeme, tam dojdeme, odpočineme si a na závěr doženeme. Jako bych to slyšel už včera, mohlo mě napadnout. Taky je v rozkladu. Ještě včera vyhrožoval náročným výstupem. Bez baget do hor nejdu, jsem pevně rozhodnut. Rýži s hrachem jíst nebudu. Touhle kombinací mě straší už od druhého dne. Naštěstí jsem se uspokojil tabulkou čokolády a dvěmi bagetami a jsem schopen pokračovat v cestě.

Cesta dlouho nebyla nijak zajímavá, hlavně jen namáhavá. Horko, chůze po asfaltu, žádné výhledy, ale David tím tak pookřál, že k večeru, kdy všichni očekávali, že někde za nejbližší zatáčkou zalehneme, zavelel: “Jdeme až do cíle, na boudu.” Nebýt toho, že v tu chvíli byl nějaké 2 km napřed a rozkaz vydal po vysílačce, tak by se asi valná část výpravy vzbouřila. Takhle jen některé ze zúčastněných obestřely mrákoty a šlo se. A nebylo zbytí. Cedule u posledního bivaku jasně říkaly, co můžeme a co ne, a tábořit povolovaly až od výšky 2200 metrů. Tak co naděláš. (Dave) Ve 20:00 jsme na konci údolí. Před námi je ještě asi 400 m výškových metrů stoupání, kdy úvodní pasáž je zpestřena atraktivním výstupem. K dobru Davidovi s Pavlem třeba říci, že pomohli vytáhnout batohy i více disabled účastníkům na vrchol ferraty. Byl-li to záměr, pak se bezpochyby zdařil. Davidovi se podařilo vybudit zdání, že chata je již vzdálena tak kilák a že každou chvíli tam musíme být. Takže každý vyrazil s dobrou vírou v brzký konec. Po hodině chůze a zdolání dalších dvou výškových stupňů se nám otevřel úchvatný pohled na celé údolí, Monte Perdido, a kam oko dohlédlo, samé skály prosté jakýchkoliv známek civilizace. Po boudě ani vidu. V tuhle chvíli se pokoušely mdloby i o mě a sprostě jsem nadával.

Dnes si někteří sáhli hodně hluboko do svých rezerv a prokázali velkou vůli překonat sebe sama. Díky tomu ale zítra můžeme vyrazit na Monte Perdido a zřejmě nedojde na hrách, co ho mám stále ještě plnou flašku. Asi ho budeme sázet.

-nahoru-

Monte Perdido

Dnes nás čeká výstup na Monte Perdido. Málem jsme vyrazili v ranních hodinách. V 8:15 přišel takový podivný důchodce a začal šťouchat holí do prvního stanu, co byl po ruce. Nevybral si dobře. Pozoroval jsem ho, zvědav, nezačne-li rovnou tahat stanové kolíky. Stěží bych zabránil násilnému činu. Stačilo, když Davidovi, co se právě probudil, mával před obličejem nějakým papírem. Byl to ochránce, ale nekompromisní. Jistojistě zakuklený frankista a příslušník Falangy, co odešel do hor do ilegality. Do devíti sbalit stany, pochopili jsme z jeho brebentění. Do devíti hodin jsme stany opravdu sbalili, ale bordel ležel ještě další hodinu a půl. Před 11 hodinou do hor nevyrazíš!

Co dělali Karel s Pavlou, nechť napíší sami, ale evidentně Karlovi nevadilo, že na oné místnosti v boudě otevírají až hodinu poté, co my konečně před polednem vyrážíme.

My jsme se se slzami (štěstí) v očích rozloučili s výpravou, chvíli na ně koukali, jak mizí v hoře, seděli, půlka četla Hovno hoří a půlka k tomu kreslila deník. Pak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na protější kopec a vyrazili jsme tam. Výhledy tam byly krásné, potkali jsme i velký kamenný falický symbol, při cestě zpět jsme pak nejprve vyrušili čůrající turistku a pak i našli skládku odpadků z chaty. Chvíli poté, co jsme se vrátili, přišla i naše dobyvatelštější část. Myslím, že jsme si všichni od sebe na chvíli rádi odpočinuli. (Karel) Já jsem si aspoň v klidu doplnila svůj deníček. Jediné místo, kde jsem mohla sdělit obavy o svůj život a pravdivě vylíčit poslední dny telátka. (Pavla)

My opět jdeme proti proudu. David tu již byl, ale – přesto – právě proto neví kudy dál. První ranní horalé již sestupují ze zdárně zdolaného vrcholu a ukazují nám cestu vzhůru. David a později i Pavel funí pod batohem plným velepotřebných maček, které s úspěchem vytáhli až nahoru, aniž by je kdokoliv použil či byly potřeba. Ve 4 hodiny jsme na vrcholu téměř sami. Ve vedlejším údolí se líně převalují mraky bílé jako mlíko a přetékají do našeho údolí. Je tu krásně, výhledy, pohodička. Pro cestu zpět jsem poctěn společným batohem. Takže když se sesunu sněhovými a suťovými poli k jezírku pod Perdidem, vítá mě už Buri, jestli se nechci koupat. Jemu se prý nechce, ale když bych tam vlez, tak by musel. Koukám na nafialovělového Davida, který se odtamtud právě vykymácel. Tváří se spokojeně. I jezírko vypadá lákavě, až na tající zbytky sněhu na březích. Nechce se mi, a to že tam vlezl Dave nic neznamená, to je mula. Hlavně Pavlovi naschvál jsem tam nakonec vlezl, až po krk. Nemá provokovat, špekoun.

Navečer jsme se setkali s naší mini výpravou, co dvakrát obešla boudu, a rozkládáme se na osvědčeném plácku. Tak dnes bude k večeři hrách. A to jsem tak doufal, že ho v pořádku zanesu zpět k autům. Pavel sice chvályhodně přibalil jedno rezervní jídlo pro případ nenadálých zdržení, ale proč zrovna hrách! Možná plánoval dál, než my všichni dohromady, že zaseje a ještě se mu podaří sklidit, ale hrách přece nikdo nikdy nejí. S tímto vědomím se pouštíme do vaření, ale už při prvním ohledání a ochutnání je vše jinak. Nevím, jaké má Pavel představy o hrachu, ale zřejmě ho nikdy neviděl, natož aby ho jedl a ostatní luštěniny jakbysmet. Celou dobu jsem tahal fazole. Pavel se sice vehementně brání, že přece ví, co bral s sebou a že se ukáže dole v Gavarnie, kde jsou pro změnu fazole. A jestli chceme, můžeme klidně jíst fazole, že on si dá hrách. Jako Frištenský, když nechtěl driftovat na pól.

Sice to situaci poněkud mění, neboť fazole jsou potraviny o dost kompatibilnější, ale stejně uděluji Pavlovi tři tukany:
za nepoznání fazole od hrachu
za setrvání v bludu a tmářství přes vyjevenou pravdu
za výběr nekompatibilní potraviny. To, že to byly fazole, ho neomlouvá, neboť čin byl spáchán s představou, že se jedná o hrách
A další tři pro Karla:
za to, že totálně přesolil naši porci fazolí
za to, že jsem kvůli němu zůstala o hladu, i když fazole zbožňuji a těšila jsem se na ně celou dobu
za to, že bez výčitek sežral dvojitou porci a já pak měla v noci divoké sny o válce (Pavla)

-nahoru-

Breche de Roland – Gavarnie

Situace se opakuje. Opět přichází důchodce, ale tenhle byl o dost nekompromisnější a nepříjemnější a navíc nás celou dobu pozoroval z nedaleké skalky. Stejně jsme bordelařili zase do jedenácti.

Tak dnes už se snad okruh uzavře. Návrat k autům. Nejdřív nastoupat pár stovek metrů a poté již jen sestup do Gavarnie. Oním místem předělu je Rolandova brána, nezaměnitelný útvar na hranicích, ale než jsme ho dosáhli, užíváme si pochodu v úmorném vedru, v suťových a sněhových polích, kličkujeme mezi padajícími kameny z převisů. Cíl je viditelný z dálky, ale kudy a jak rychle se k němu dostaneš, je věc každého zvlášť. Zde se jaksi neobtěžují nějakými kilometrovníky, tyčemi, značkami, pokud nepočítám tu a tam navršené kamenné mužiky. Za jasného počasí to nevadí, ale při zhoršené viditelnosti by to bylo všechno o mapě a kompasu.

Na francouzské straně se klouzáme sněhovým polem až k Refuge des Sarradets ou de la Breche. Nechci se rozplývat do příliš lyrických detailů, ale byla opravdu okouzlující. Postavena na skalním výběžku v údolí ze všech stran sevřeného horami. Červené okenice kontrastující se šedí horských štítů. Sušící se prádlo na střeše. Cesta dál by nebyla nijak výjimečná, co se týče zážitků z cesty, nebýt našeho očitého svědectví pádu vrtulníku – tedy ne že by se přímo zřítil z nebe, ale nějak nezvládl přistání či vzlétnutí, škrtnul jedním listem vrtule o stráň a sesunul se o pár desítek metrů níž. Trochu čmoudu, trochu plamenů. Řečeno Buldokem: “O zábavu na trase se nestará příroda, ale najatý kompars”, a spolu s Járou Cimrmanem “Pro tentokrát diváky vyloženě zklamali”.

Je jisto, že nebýt důležitějších katastrof, tak bychom se určitě dostali do televize, aspoň v regionálním vysílání. Pro zbytek sestupu máme o čem rozprávět a nedůvěřivě sledujeme každý vrtulník, co nám letěl nad hlavou. Šťastně jsme našli sestup do údolí. “Šťastně” je na místě, neboť značky žádné a navigační minela by znamenala skončit na hraně nejméně 300 metrů vysokého vodopádu. K večeru jsme se patřičně znaveni dotrmáceli do Gavarnie. Nezaváhal jsem ani okamžik a zakoupil víno a přesouváme se na místo blízké našemu puťákového startu.

Okruh se uzavřel. Tukani potvrzeni. V autě je hrách.

-nahoru-

Lourdy

Spali jsme na plácku hned vedle cesty, kudy jsme právě před sedmi dny stoupali do hory. Dnes po ránu jen líně ležíme a cpeme se z bohatých zásob, kterých se nám nedostávalo v uplynulých několika dnech. Pozorujeme v ranním slunci nasvícený Vignemal a plánujeme, co dál.

S včerejším návratem k autům totiž některé z nás opustila morálka i vůle k jakémukoliv dalšímu pochodu. Jediný, kdo z toho má těžkou hlavu, je C. C., kterému to narušilo plán na další pětidenní puťák. Hlavní a nepřekonatelnou překážkou je přechod Aneta s bagáží (Pic de Aneto, nejvyšší hora Pyrenejí). Při bližším pohledu do mapy místní geografické podmínky opravdu neumožňují alternativní trasu. David chvíli fantazíroval, jako že zdoláme Aneto za 1 den se startem ještě za tmy nebo pojedeme do Barcelony a podobné nesmysly. Zvolil nakonec nejlíp, jak mohl, ale o tom dále v deníku. Dnes jedeme očistit své hříšné duše do Lurd.

O chudé Bernadetě, která měla zjevení Panenky Marie, na jejíž počest zde byla postavena kaplička, si můžete přečíst na jiných místech, ale o tom, v co se změnilo toto poutní místo, si můžete přečíst hned. Na první pohled je zřejmé, že toto město žije z turistů, nebo spíše různě postižených či nemocných, kteří sem přijíždějí s vírou v zázrak. Od prvního okamžiku jsme zaplaveni všemožnými suvenýry na motivy sv. Bernadety včetně kanystříků a plastikových flaštiček ve tvaru světice, do kterých lze natočit uzdravující svatou vodu. Hlavní třída obsypaná obchůdky nás zavádí až do samého centra dění. Kromě davů turistů potkáváme desítky různě postižených či nemocných, kteří taženi zřízencem na vozíku objíždějí jednotlivá památná místa: výklenek se sochou sv. Bernadety, před kterým bez přestání stojí dlouhá řada věřících. O kus dál vytéká z kohoutků s dávkovači uzdravující voda, ale jak informují cedulky, nutnou podmínkou je víra v její léčivou schopnost. Nabrali jsme vodu do zásoby a Karel ji dokonce přivezl domů v jedné z těch plastikových flaštiček

Původní bazilika asi neodolala náporu turistů a je v rozpadu, navíc jistě nestačila kapacitně, a tak o kus dál postavili nový kostel, podzemní, ne nepodobný atomovému krytu, podzemnímu parkovišti či hokejovému stadionu. Na délku tak 150 m, na výšku asi 15 m, betonové nosníky, projekční plátna. Něco takového se nedá popsat, to se musí vidět, a tak jsme to tam všechno procházeli a nevěřícně kroutili hlavami, až jsme byli rádi, že už jsme odtamtud pryč.

Městečko opouštíme nasyceni civilizací natolik, že trocha pobytu v horách se do každého ještě vejde. To byl asi i Davidův cíl. A vlastní lurdský zázrak? Asi nikde nevydělávají na lidském neštěstí tolik, jako zde, ale to je jen můj názor, se kterým nemusíte souhlasit. Kdo uviděl, souhlasit musí. (Karel)

Přesouváme se na španělskou stranu do Vall de Barravés. Cestou uskutečňujeme druhé překročení francouzsko-španělských hranic a nebýt opuštěných hraničních budek, španělských nápisů a viditelně horší silnice, tak bychom nepoznali, že jsme ve Španělsku. Projeli jsme tunelem dlouhým tak, že se Špejk stačil téměř udělat (uvést do varu – tak schválně, kdo si toho všimne…) a na druhé straně je náš cíl. Prohlédli jsme refugii Cabana de l Hospitalet na začátku zítřejší GR, kde by se dalo spát, ale zdemolované stavení a vymlácená okna hovoří o opaku. Místo nacházíme na nedaleké odbočce. Společnost nám dělá tábor skautíků, ale ti si nakonec vystačili sami. Uvařili jsme, vychrochtli dalších 5 litrů vína a šli spát.

-nahoru-

K Anetu

Skauti jsou již dávno pryč, když se konečně dáváme do balení. Hlavně jídlo, nezapomeňte na jídlo, to je hlavní myšlenka po ránu. Nemám strach, že bychom tentokrát trpěli hladem. Nejraději bychom vzali jídlo všechno, a to jdeme jen na tři dny. Mám dojem, že někteří záměrně protahovali přípravu v marné víře, že se puťák odloží, či dokonce zruší. Téměř se to podařilo, neboť odchod byl až ve 14:00. Auta jsme nechali na jakémsi pochybném parkovišti, přímo před odloženou radlicí od buldozeru. Návrat k autům může být hodně neočekávaný.

Dnes máme dojít do údolí nedaleko od Aneta, kde přenocujeme. Zítra zdoláme Aneto jen nalehko bez batohů a následující den se stejnou cestou vrátíme. Tak to byl plán na zdolání nejvyššího vrcholu Pyrenejí a pólu XI. polárky. Hlavně se ale musí vyrazit, jenže ve 14 hod. odpoledne se chce málokomu. Sluníčko pere jako zběsilé a hned vedle je jezírko s lákavě modrou vodou. Stačilo málo a někteří by se do této pasti rádi nechali chytit, ale C. C. je nekompromisní. Před sebou máme nejméně pět hodin výstupu.

Ve stínu lesa se šlo ještě dobře. I když se výprava musela teprve rozejít a každá zastávka jí byla dobrá. Malinové porosty, co nám pod Pas del Pi přehradily cestu, představovaly vítané přerušení cesty a zdržely i nás přes půl hodiny. (Dave) Spíš hodinu. A pak ty borůvky po cestě… (Pavla) Ale potom jsme začali stoupat. Křovinatá vegetace neposkytující žádný stín, dusno, hmyz pijící nám krev nejenom obrazně.

Po úmorném výstupu jsme konečně u první a jediné boudy na této trase. Tady mě Dave obvinil, že jsem na něj spěchal s odchodem, takže minul odbočku na trasu, kudy jsou cestou tři záchytné boudy. Hlavně že se má na koho vymluvit, že je mu líto, ale že teď už musíme dojít do konce.

Tahle bouda je stejně nepoživatelná, neboť jsou v ní rozloženi dva dědkové a podle toho to v ní vypadá. Již z dálky nás s obavou sledovali, nechceme-li snad přenocovat. Ač někteří by nepohrdli a třeba i jen na zápraží se složili, pokračujeme všichni dál do sedla. Odtud se nám otvírá pohled do dalšího údolí s jezírkem, které ale ještě není to pravé a za ním výstup do sedla ještě o 200 m vyššího než je toto. Do toho svítí pozdně odpolední sluníčko. Je tu hezky, jen kdyby to nebylo tak vysoko a daleko. Vlastně právě proto je tu tak hezky. Kdyby to měl každý za humny, tak by sem jistě vedla silnice a bylo by tu lidí jako...

Muly pouštíme napřed, takže zcela podle očekávání míjejí trosky ultralightu ležící na břehu onoho jezírka, zcela nepovšimnuty. Nějak moc toho kolem nás padá. A opět stoupáme, tentokrát naposled. Zatímco my máme nad hlavami stále jasné nebe, tak hory v dálce jsou zahaleny v mracích a doléhá k nám tlumené hřmění hromů. Přišlo to právě včas. Již jsme začali umdlévat z výstupu, ale těch pár hromů zmobilizovalo energii a na sedlo jsme téměř vyběhli. Jezírko na opačné straně je to naše. Takhle z výšky vypadá titěrně, jako na dosah ruky, ale bylo to ještě 150 m sestupu. Tak dnes nesmí pršet. Tady není žádná bouda, kde se schovat, jen jsme objevili provizorní převis, kde by se v nouzi vyspali tři lidi.

No a protože se mi dnešního dne podařilo zmoudřet o další rok, popíjíme na oslavu Passport Whisky.

-nahoru-

Aneto aneb pól výpravy

Tak dnes naposledy. Poslední výstup. Poslední třítisícovka. Naposledy se budeme škrábat suťovými a sněhovými poli, a pak už půjdeme jen dolů, ale bohužel i domů. Pic de Aneto, náš cíl a pól letošní polárky, máme doslova za humny. Stačí zdolat sedlo nad námi a už ho uvidíme. Nějakých 700 m stoupání je hračka. Když navíc jdeme bez batohů, které zanecháme pod včera nalezeným převisem, tak se na dnešní výstup opravdu těšíme.

Jediný, kdo vraští čelo, je David. Od rána rozmýšlí, zda vzít mačky či nevzít. Střídavě kouká do jedné a druhé mapy, když v každé je něco jiného. A kudy nahoru? Podle mapy je to snadné. Jedno sedlo, druhé sedlo, sněžné pole, které na druhé mapě není nakresleno, závěrečné stoupání a pól je dobyt. Vypadalo to jednoduše, jen to bylo zakresleno tou nejtenčí čarou z legendy. A skutečně. Zdolání sedla bylo posledním pevným bodem výstupu. Dál už jsme nenarazili ani na mužika, natož na nějakou značku.

Po dvouhodinovém výstupu jsme skončili na vrcholku hřebenu, Anetu na dohled, ale v cestě nám bránil nepřekonatelný sráz. Jsou pouze dvě možnosti. Zvolit náhradní pól na jednom z dostupných vrcholů a Aneto prohlédnout dalekohledem, nebo se vrátit zpět asi 150 výškových metrů, na nějakém místě slézt dolů a pokračovat. Nemusím říkat, jak to dopadlo: C. C. vypadal, že by první variantu nepřežil. Naštěstí my jsme přežili variantu druhou. (Karel)

Při slézání jsme si užili volného lezení několik metrů nad zemí, což některým (konkrétně mně) nedělalo úplně dobře. Bohužel to nebylo poslední exponované místo dnešního výstupu. Sestup z dalšího hřebenu byl zajištěn lanem provizorně zachyceným za výstupek ve skále. Dále pokračujeme již víceméně jen ve sněhu. A šlo to i bez maček. Krásný byl výstup na předvrchol Aneta, kde všude kolem byl jen sníh. Úplně na závěr jsme přelezli půl metru širokou plotnu hřebínku oddělujícího propasti po stranách a stáli jsme u vrcholu. Své vítězné “dobyt” tak mohli zvolat: náčelník, chief commandant, cabalero Dave, navigátor, intendant, cabalero Buri, chief intendant, seňorita Dáša, dream team, don Karlos a doňa Pabla, vakomyšky, seňoritas Zuzanita a Gabriela, a potah, nosič, primitiv, seňor Buldok, řečený Doktor, všichni zde. Pól byl dobyt.

Nechali jsme se vyfotit od jediného návštěvníka, který tu ještě přebýval. Vypadal, že si sem přišel vykouřit svou obvyklou cigaretu marihuany. Krátce jsme poseděli a v 18:00 vyrážíme zpět. To, co vypadalo na jednoduchou procházku, se protáhlo až do večerních hodin a začínáme mít obavy i o bezpečný návrat. Začíná pršet. Přihnala se bouřka a o chvíli později již padají kroupy, blýská se a viditelnost je sotva pár metrů. Během pár minut jsem promočen až na kůži a vodu z bot mohu vylejvat. Vzpomínáme na Skotsko. Jediný rozdíl byl v tom, že tam jsme se vraceli k autům, ale tady? Budeme stavět stany a k nejbližší civilizaci je to zítra ještě několik hodin chůze.

Naštěstí se bouře přehnala tak rychle, jak přišla a na vrcholku sedla u našeho jezírka již opět svítí sluníčko. Vyřváváme plni euforie “Tam kde hynuli vlci”, “Přátele zeleného údolí” a podobné nehynoucí songy, sušíme se v zapadajícím slunci a těšíme se na vizoura.

Věci nacházíme v pořádku, popíjíme whisku a to dokonce i abstinenti (nebo to aspoň o sobě Gábina prohlašovala, ale stejně jí už nikdo nevěří). Potom už jen seděla u stanu a několik minut se nekontrolovatelně smála úplně všemu. Po dnešním dni vlastně i bylo čemu.

-nahoru-

Sestup borůvkovým polem

Kromě bot stačily ostatní věci přes noc uschnout. Cestu zpět jdeme trasou, na které – jak David tvrdí – jsou zakresleny tři boudy, nebo alespoň mapa to tvrdí. Tou trasou, kterou předevčírem údajně díky mně minul.

Kromě úvodního vystoupání do sedla jdeme již jenom z kopce. Značení žádné a mapa nám opět nijak nepomůže. Ale ono je to jedno. Jdeme pořád dolů. I přesto jsme v některých okamžicích dost váhali. Obzvlášť při zdolávání skalních stupňů jsme s výhodou využívali navigace pomocí vysílaček. Ale v okamžiku, kdy si nalezete do dvojkového sestupu s batohem na zádech a několika metry pod sebou, tak si už musíte pomoci sami.

Ale jinak si není na co stěžovat, neboť výhledy byly opět krásné. Jen mi není jasné, kudy se chodí, když je vyšší stav vody, neboť část cesty jsme šli prostředkem vyschlého koryta potoka. V nižších partiích cesta vedla vzrostlou vegetací, prodírali jsme se travou až k pasu. Nikomu bych ale nedoporučoval tudy jít nahoru, ale to hlavně kvůli nedostatečnému značení. A kolik že boud jsme potkali? Jednu, poctivě zabedněnou. Při jedné zastávce jsme nasbírali plnou flašku borůvek.

Po únavném sestupu jsme se k večeru dostali na místo předvčerejšího startu, a protože jsme přišli po druhém břehu potoka, tak můžeme říci, že jsme udělali i okruh. Při překračování potoka jsem se zvládla i neplánovaně vykoupat. V tu chvíli jsem nadávala víc než Špaček a slibovala jsem si, že už se nikdy nenechám k takovému mulímu pochodu přemluvit. S odstupem času musím své stanovisko přehodnotit a uznat, že to byly jedny z nejlepších prázdnin a bez reptání bych okamžitě jela znovu. (Pavla) I auta jsme našli tam, kde jsme je přede dvěma dny zanechali a spát jsme jeli opět na osvědčené místo u skautíků. Tentokrát jsme tu sami. Nacpali jsme se k večeři, co se do nás vešlo, a došlo i na výborný pudink s borůvkami. Jen Pavlovi, neboť nesbíral a nedostal, přišel pudink málo sladký a borůvky jistě moc kyselé, jako lišce v Ezopově bajce.

-nahoru-

U moře

Sice po ránu opět prší, ale to už nám nevadí. Jedeme k moři. K moři jsme se dostali až k večeru, neboť nejdřív jedeme navštívit Andorru. Nikdo tady nikdy nebyl a i znalosti jsou vesměs povrchní. V podstatě se jedná o široké údolí v horách, kudy prochází jediná významnější silnice, po které jsme přijeli ze španělské strany. Hranice jsme přejeli bez obtíží, ale na výjezdu stojí kolona aut a celníci, zdá se, že probírají jedno auto za druhým.

Při první návštěvě obchodu je vše jasné. Andorra – toť celé největší duty free shop v Evropě. Stovky Frantíků a Španěláků přijíždějí za levnými nákupy. Proto jsme nebyli schopni najít jediný obchod před hranicemi. Doplňujeme fuel a za zbytky peset z autokasy se cpeme pochutinami, co jsme nakoupili v krámku u pumpy. Jen litujeme, že nezbylo na nějakou whisku. Pokračujeme dále. Silnice je lemována obchody s všemožným zbožím, elektronikou, prodejny s auty, luxusním zbožím, až oči přecházejí. Mraky lidí, blázinec na cestě. Vůbec Davidovi nezávidím řízení, tak mu moc nelze vyčítat, že odřel patník, co stál při cestě. Od teď Špejkovi chybí boční blinkr a na boku mu plápolá půl metru gumového těsnění ze dveří. Začíná připomínat vrak.

Jak se přibližujeme Francii, tak ceny jsou již ve francích. Před přejezdem hranic si Špejk připsal výškový rekord 2407 m za zdolání Pas de la Casa. Zde jsme strávili neuvěřitelných dvě a půl hodiny čekáním v koloně, než se nám podařilo sjet na opačnou stranu sedla, kde jsou již francouzské hranice. Dole, těsně před hranicemi, byl totiž další nákupní komplex, jehož průjezd zdržoval provoz.

Francie nás přivítala mlhou, která by se dala krájet, bouřkou a deštěm, který nás doprovází vlastně již od rána. Ještě že jedeme k moři, tam neprší. Po úzkých, klikatých cestách jen pomalu pokračujeme vpřed.

U moře opravdu neprší, u moře vane mistrál. Stany v tom nepostavíte a schovat se není kam. Hodinu jsme objížděli různá “příhodná” místa, vinice, smeťáky a pořád nic. Až nakonec… Ocitli jsme se přímo u kapličky. Nasvícená na kopci nad mořem byla nezaměnitelným orientačním bodem. Normálně bychom zde nikdy nespali, ale dnes… A najednou stojíme přímo před ní. Bledé světlo reflektoru osvětluje vstupní terasu, která jediná poskytuje jakžtakž závětří. Zamčené dveře se zachvívají pod nápory větru a za klikou je zastrčena seschlá svatební kytice. Tak zde bychom měli přespat. Povzbuzující místo v povzbuzující půlnoční hodinu, zvláště když nějaký vtipálek začíná vyprávět útržky z Blair Witch. Chraňte klid mrtvých, kteří odpočívají na tomto místě!! Tady spát nebudu, prohlašuje Pavla a kvapem odchází zabrat si místo do Špejka, který se ve větru kolébá jako loď na vodě. Ostatní jsme zalehli přímo přede dveřmi s všelijakými pocity.

-nahoru-

U moře

Ráno se budíme s východem slunce na obzoru a s prvními rybáři vyrážejícími na loďkách za ranními úlovky. Doufáme, že něco naloví i pro nás, neboť se chystáme ochutnat paellu, místní specialitu z mořských mrch.

Žádné zjevení nás v noci nenavštívilo, tak nám snad toto malé zneuctění tohoto místa projde bez úhony. Potrestání nás ale neminulo. Už jsme připraveni k odjezdu, Dave se chystá nastartovat, a ono nic. Seškrabal nečistoty z kontaktů, ale baterie je totálně vybitá, že ani neškytne. Zapřáhli jsme Mazdu a odtáhli Špejka do nejbližší vesnice. Rádi bychom sehnali startovací kabely. Místní nás posílají do autoopravny a nebo ještě lépe se s námi vůbec nebaví, když vidí, k jakému autu patříme. V autoopravně údajně kabely nemají, zato nám nabízejí fungl novou baterii. Ta naše je taky nová, ale zrovna není ve formě. Nakonec jsme se dohodli. Za nevelký peníz nám baterii během hodiny dobijí.

Tu dobu jsme strávili nakupováním v supermarché a zakoupili jsme i hotovou paellu a další suroviny do zeleninového salátu. Po demokratickém hlasování a přehlasování Pavla jsme usoudili, že lepší než utrácet peníze v hospodě, bude lepší, když si paellu uděláme sami. Nápad to byl lákavý a v tu chvíli zdánlivě i bez chyb. Kromě toho se koupili dva kaňouři vína.

Přejíždíme k moři a rozkládáme se na pláži, která má daleko k ideálu opuštěnosti a divokosti. Nejsme na Korsice, tady je Azurové pobřeží, kde si lidé lezou po hlavě. Rozložili jsme se a nakonec jsme byli asi všichni spokojeni. Užili si moře, vln, hraní pokeru, vypili kaňour vína.

S pozdním odpolednem jsme se sbalili a přesouváme se směrem dále do vnitrozemí, někam kde nefouká. Nevím, jak daleko bychom museli jet, ale když jsme za tmy opět nouzově hledali místo na spaní někde uprostřed vinic, tak vítr foukal s nezmenšenou intenzitou. Špejk utržil další ze šrámů, když se Dáše jako řidičce našeho expedičního vozítka, podařilo odříznout – a to doslova – kus předního spojleru o natažený drát na vinici. Ale to by nebyla ta největší pohroma večera.

Při vlastní přípravě jídla, při zběžné ochutnávce paelly, zjišťujeme poněkud nestandardní kyselou příchuť. Zcela prostě se během dne, co byla zavřena v teple auta, zkazila. Takže z večerního menu nebylo nic. A aby se nevyhodilo všechno, tak někteří odvážlivci zkonzumovali i docela velké porce. Vtipkujeme, kdy že se asi objeví příznaky akutní otravy, jakpak asi zítra bude Pavel řídit dvě auta, neboť jediný nejedl, v jakých intervalech se bude zastavovat na kolektivní šavlové tance apod. V takovémto černém humoru vyprávíme asi hodinu, a když stále nikdo nevypadá otráven, tak pomalu všichni usínáme.

-nahoru-

Návrat

Vrrrrr. Budím se podivným zvukem, ale stále nikde nic. Vrrrrr. Z brázdy mezi řadami vinné révy vyrazil traktor s postřikem a popráškoval Buriho stan. Tady se pracuje i v sobotu v 7 ráno. A už se zase vrací, tentokrát o řádku blíže. To už ale nečekáme, rychle se balíme a odjíždíme pryč. Stejně o nás věděli a nijak jim to nevadilo. Jen nám bylo hloupé si natrhat vinných hroznů, které akorát už byly zralé k očesání.

Nikdo se večer neotrávil a mořské mrchy budou muset být někdy příště.

Jedeme už jenom domů. Ač je Francie rozlehlá, některými místy projíždíme již počtvrté, počítaje i loňskou polárku. Ono to bude hlavně dané tím, že tudy vede neplacená dálnice v severojižním směru, alternativa k Autoroute du Soleil. Některé úseky jsou stále ještě ve výstavbě, takže chvílemi jedeme v koloně nebo i stojíme. Dál už cesta probíhala bez významnějších momentů. Karel řídil od rána do večera bez přestávky a na večer, již patřičně vyčerpán, mi to předal v domnění, že já jsem vlastně fit jako rybička, když jenom naviguju a neřídím. Za poslední franky kupujeme dary či pochutiny na doma, v onom supermarché, kde jsme vloni zakoupili první z dlouhé série kanystříků.

-nahoru-

Doma

Cestou po Německu se mi Pavla starala o rozptýlení, neustále vymýšlela témata hovoru a kladla záludné otázky, abych neusnul. Nakonec jsme defektu na našich expedičních vozítkách neušli. Špejk nemá na pravou přední štěstí. Jojo, málem jsem fakt zapříčinil, že jsme byli v televizi, jak jsem to proklamoval každý den. Tak ještě jednou sorry… (Buri). Kdybych ale předem věděl, že se vrátíme s jednou proraženou pneumatikou, tak bych neváhal a bral to. Takhle jsme poněkud rozladěni překročili české hranice, koupili gambáče v krámku na pumpě a jeli se vyspat do lesa, než se rozední.

Přijeli jsme včas na krátkou společenskou návštěvu v Zámělíči, ale hlavně na polední oběd v Hubertu. Vaří zde stejně dobře jako vloni. Tím končí naše polární výprava, neboť Pavla s Karlem zůstávají zde a do Prahy jsme pokračovali již jenom Špejkem, který vypadá, jako když se vrátil z válečné zóny.

A tím se uzavírá další úspěšná polární S.P.CH.S. výprava.

© Buldok

-nahoru-

Nástrahy kladené Velkým Pýrou

Byly jednou jedny velehory, a ty měly, jako každé pořádné velehory, svého pána. Tohle byl Katalánec, týpek trochu xenofobní a nervózní, jinak ale vcelku pohledný krasavec. A ten se tak jednou na kongresu od svého starého kámoše Rübezahla z Krkonoš doslechl mezi řečí, že se ho tam od něj ze střední Evropy chystá navštívit nějaká cháska. Těžko říct, odkud se to dozvěděl ten sudetský páprda, ale Čechy prý jsou malá zem a skoro všichni se tam znají. "Proč mi to vlastně povídáš, nebudou tam od vás první ani poslední?" udivilo ho trochu, že to Germánovi vůbec stálo za slovo. "No jo, ale tihle jsou obzvlášť vypečení. Jen u mě oslavovali už dvakrát toho jejich Silvestra, a ty následky... Představ si, dokonce zničili sáňky! Taková posvátná věc. Co mně to dalo za práci, než jsem je lidem vymyslel. Nakonec už loni se na ty pásky dost zlobil tvůj masívní soused Centrál, a kdyby z těch jeho hor včas neutekli, prý už si na ně něco chystal. Děsně chlastají a jednomu z dolmenů – víš jak je na ně hrdej – prej říkali Tenis! Měl z toho málem kolaps, už taky moc nevydrží, prďola starej. No, vlastně, on je tak asi starej jako já. No..." "Hele, kdo z nás je mladej, prosím tě. To neřeš. Ale ta tvoje chátra – myslíš, že se jako mám bát? Pche, vyplaším je pár znameníma a ještě rádi utečou!"

To budou oni! Schovali se do dost nenápadných aut a radši sem jedou už za tmy. Pro začátek jim pustíme mlhu. – Aha, taky návštěvníci rockových koncertů, tak jinak. Tak co říkáte na Ďáblův most? Osvětlení jsme sem dali šikovně, vypadá to takhle fakt podstatně líp než ve dne. Aspoň dostanou trochu respekt. Počkejte zítra.

Mačky mají, jen si je neumějí nasadit. Bytovkáři... Pravda, letos je zas tak moc potřebovat nebudou, led se mi nějak nepovedl. – Á, první chyba, už se trhají! Taky když vláčíte Le budon, to se pak nedivte. Za chlast – pif mu, bouřka kroupy teď! Buď jste přišli do hor chodit nebo chlastat!! Někam ti jejich opozdilci zalezli – cože, ono jim to nestačilo a chlastají i v noře? Tak to vám tam šoupnu trojského koně. – Dobrá, tak tedy ne, za vaši vzájemnou solidaritu při nošení těžkých batohů uděláme z úchylného námořníka jen meditujícího učitele. – Dneska jste se chovali celkem způsobně, za to vám ukážu vakomyš, schválně jestli jí poznáte! Poznali, dobrá, máte za to právo ještě dojít na další chatu. – Ale, únava, copak copak, dokonce sprška, vy jste nějací vyměklí. Já vám ukážu, že moje hory žádná idylka nejsou! Jestlipak máte nepropustné stany? Ale vida, Pejřil nemá! No, teď si spílej – Bětuško, Bětuško, cos mi to udělala – ta už ti nepomůže! A teď se budu chvíli rozmýšlet, jestli vás vyplavím nebo nevyplavím. Hmmm, když tak koukám, jak vám jdou ty veselé hry, tak to vás nevyplavím, vy se někde utopíte sami... Na udobřenou zase trochu vakomyší, doufám že už to valíte nejkratší cestou domů.

Prrr, co je to, ani volí lebka či chcíplé telátko vám nic neříkají??? Aha, kruci, vy jste Středoevropani a neznáte oblíbené španělské výhrůžky příliš odvážným toreadorům... Co teď? Však vy se uštvete sami! Ani nejedete nahoru autobusem? To nemůžete přežít! Stačí pár výhrůžných cedulí, že spát se dát až nahoře nad řetízky, výhrůžný pohled služebníčka v uniformě a však vy vyhnijete. Vypadáte už opravdu pěkně chcíple! Mě, Velkého Pýru, totiž jen tak někdo nepřemůže! Ha, řetízky, šero, tak co? Zase ta vaše falešná solidarita? Fuj, že se nestydíte! A ještě se posilujete rozinkami! Prdím na vás, zprudím vás zase až zítra. Ukážu vám, jaké jsme se starým Francem vychovali ochránce hor. Aspoň se naučíte vstávat včas.

Teď už snad konečně vypadnete. Brána je ale dobrá, co? Ta se mi fakt povedla! Jen nevím, proč jí pojmenovali po tom křivonohým fotbalistovi... A ještě ho zkomolili z Ronalda na Rolanda! Pro vás bude ale osudná, právě tady vás totiž konečně dostanu! – Konečně krajan, co? Tak se pořádně skamaraďte, jen ať vás vidí pohromadě co nejvíc lidí! Co to? Však je taky Slovan, ne? Jak Polák, to snad se rozlišuje jen na Pražáky a vidláky, ne? Takhle jsem si to aspoň vyčetl z knížky "Pražák jede do světa" z toho renomovaného cestovatelského nakladatelství! Jak se to jen jmenovalo? Jo, Freytag a Bernard... Ale aspoň, že jste se s bratrem Slovanem pozdravili, ke kontaktu tedy došlo! A teď si klidně zablbněte ve sněhu, hned tak ho zase neuvidíte. Už vás mají, chacha, kamarádi, Gendarmerie, pašeráky pochytáme, jen se nebojte. – Ne, to je blb, ten Jean, oni nechytli ani toho Poláka, hlavně že tu pořád tak kroužil. Tak teď aspoň sednout a polapit tyhle ptáčky – moje Aluetka, oni mi jí zničili! Takový krásný vrtulníček... To je konec. Jsem v depresi. A ptáčci uletěli. – Ne, hele, další jejich chyba, oni ztratili cestu! Ale já už nemám pro dnešek sil, tak jim to jenom ukloužu a trochu roztluču. Chacha, ale z té stěny už se jen tak nedostanete. Leda vrtulníkem, ale to budete mít pěkně mastné! Jak to, já už taky hlady šilhám – vždyť oni jsou na druhé straně údolí a jen na to čučej... To ve stěně jsou dokonce moji lidé – no ještě že se jim nic nestalo. Dnešní den se mi tedy moc nepovedl, ale zítra se jich podle jejich řečí už konečně zbavím. Ale přece nekapituluji. Chacha, dobrý nápad! Jako největší trest na závěr té jejich povedené výpravy jim ukážu Lurdy. Oni se tím vytrestají sami!

To byl zážitek, co? Pche, Bernadetta. To byla pěkně vyčůraná mrška. A teď už mažte pryč, nebo si to rozmyslím. Kam to zase sjíždíte z té dálnice?? To je přece cesta k Anetu! Můj milý kopče, vždyť oni mi tě chtějí olézt! Však oni k tobě ani nedojdou. – Už teď plazí jazyky, uřvaný dětský tábor na klíčovou noc před výstupem, to byl dobrý tah pro vyčerpání výpravy. A jak se jim nechce! Ještě trochu maliní do cesty, však oni daleko nedojdou. To je vzdechů a heků, panečku.

První kopec jste teda zvládli, no jen pojďte do chatky, pojďte. Oni je odradili ti dva obšourníci, to jsem nějak podcenil, další pastička nesklapla. Dobrá, tak teď vysilovací stroj namaskovaný za spadlé letadlo. Kdo na něj pohlédne, půlku sil ztratí! No vida, už padají únavou, trosky z nich jsou. Aha, to jsem zase podcenil, ten špinavej s blejskavým zubem šel jinudy a teď pomáhá ostatním zombiím. No dobře, za průsmykem vás ale čekají jen bažiny a ledová voda v jezírku. Já se zatím pořádně nachystám na zítřek, to bude vrcholné představení, slibuju, že jestli ho zvládnete, smíte domů. Jako že se Velký Pýra jmenuju.

Tak co říkáte na mapu, jak se vám líbí ty sněhový pole, co jsem do ní přes noc přikresloval? Hu, zase podcenění, mapy mají dvě a ta druhá je správně. Aspoň jsou zmateni. Tady, tady, kuk, já jsem Aneto, pojďte za mnou. Napálili se, to byl konečně povedený trik. Teď už to stihnout nemůžou. No říkám, že to nestihnete, hele, lano, to jestli vůbec slezete, tak se pěkně zdržíte! Hlavně ty nešikovné kuličky, co s sebou vláčíte. – No dobře, tak i Kulička Míša to zvládla, tak teď se ale podívejte, jaké bude počasí. Rozhodně slunce ani v duši, ani na obloze! Kameny tady máme houpavé, mraky tady máme nestálé! Co ty Zuz–mulko, ty se pořád jen směješ – cvrnk tě do ucha elektrikou!

Koukám, že jste asi opravdu stateční, ve sněhu jste nezapadli, přes koníčka přelezli, tak si teda asi doopravdy zasloužíte vrcholu dobýt! No ale teď alou domů a ať už vás tu nevidím! – Kupodivu pochopili a nenechali se ani zblbnout dvěma mými sluhy předstírajícími pohodu a bivak. Tak jo. Ale ještě se podívám, jak umíte utíkat! Pustíme bouřku kategorie šest, to by mohlo být tak akorát. Buď – anebo. Jestli vyměknete a schováte se pod nějakej šutr, nebojte, však on na vás spadne. Když půjdete dál a nevykloubíte si při tom nohu – máte právo na návrat! – Běží, běží, rozvratné názory sice existují, ale jsou přebity, lano jim jde taky nezvykle rychle. Není čas přemýšlet, co? Ještě trochu břichabolu, nechtěnou koupačku a ztracené orientační body, to už předpokládám, že asi přestojíte. To bylo jen, abyste měli nějaké vzpomínky. A už jedou!

Byli jste celkem hodní, dejte si tedy na moje zdraví paellu – ale ne až večer, teď jí musíte sníst! Pak se divte, že je zkažená – inu, Pražáci! Tak ale teď už pěkně spěte a ať se vám zdají o mých horách pěkné sny. Aha, já jsem uspal i řidiče...

© Karevic

-nahoru-