Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Mongolsko 11. 6. – 8. 7. 2003: stručný deník a info

Právě jsme se vrátili z měsíční dovolené v Mongolsku, a protože přísloví praví “co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra”, ihned usedám k počítači a sepisuji naše zážitky a tipy a rady případným cestovatelům, dokud jsou vzpomínky pěkně čerstvé.

Cestu včetně programu jsme plánovali sami, a to podle vyprávění mého bratrance, který byl v Mongolsku vloni, průvodce Lonely Planet a internetových deníků. Protože dovolené nebylo nazbyt, rozhodli jsme se dopravu příliš neprotahovat a letěli jsme přímo do Ulánbátaru s ruským Aeroflotem (rezervace letenek na konci března přímo v Aeroflotu, přestup v Moskvě, cena asi 24 000 Kč včetně letištních poplatků na Ruzyni). Naši výpravu tvořilo pět polárníků, kteří v Mongolsku přijali nová jména pan Sutece (Karlik), pan Chušúr (Hobra), pan Buuz (Buldok), pan Tarag (Buri) a já, paní Archi (Dáša) a dva opozdilci, resp. kamarádi, kteří s námi nemohli letět rovnou a připojili se k nám o čtrnáct dní později: paní Jagot (Fufka) a pan Ajrak (Pepíno).

Ale nepředbíhejme: celá akce začala již večer před odletem, kdy se konala tzv. rozlučovací pitka s polárníky. Jeden z jejích účastníků měl ten spásný nápad, že je třeba nás včas připravit na mongolské poměry a objednal rundu vodek. Je pochopitelné, že nezůstalo u jedné (z toho bychom moc nenatrénovali), a tak se večer v závěru změnil ve vodkovou smršť. No nic, zkrátka pánové Chušúr a Buuz byli tak “natrénováni”, že noc před odletem nezamhouřili oka a balili v průběhu časných ranních hodin. Totéž se přihodilo i panu Sutecemu, ačkoliv ten jako řidič abstinoval.

Na letiště jsme se však dostavili včas a v plném počtu. Naše pevné odhodlání odletět trochu nalomil jakýsi důležitý pán při odbavování, který z pana Buuze zvídavými dotazy vymámil pravdu o jeho benzínovém vařiči a dvou lahvích petroleje na dně batohu. Na to byl pan Buuz zviklán k tomu, aby se odebral na toaletu a vařič pečlivě vymyl a navoněl mýdlem a petrolej vylil, jinak by riskoval vyloučení svého batohu z přepravy. Následný let probíhal v pořádku, na Šeremetěvu jsme objevili irskou hospodu (Guinness za 4 USD), která nám měla ukrátit sedmihodinové čekání na tranzitu. To se proměnilo v čekání jedenáctihodinové, jak jsme se dozvěděli později, z “technických důvodů”. Ti tajuplní Rusové!

V Ulánbátaru jsme se ubytovali v Nassan’s Guesthouse. (Vybráno z Lonely Planet, cena 4 USD/osobu, k dispozici kuchyňka a koupelna s normálním záchodem a teplou sprchou; lze doporučit. V době našeho návratu už byla turistická sezona a cena byla 5 USD. Pro nás, kteří jsme tam však byli už předtím, stále platily 4 USD.) Prostřednictvím Nassanu jsme také zajistili už na druhý den naší další cestu po Mongolsku (paní Nassan mluví rusky a její syn anglicky). Pronajali jsme si na 10 dní UAZe s řidičem, který uměl trochu rusky, a protože kdysi pracoval v Čechách a na Slovensku, po pár dnech už se domýšlel i česky. Platili jsme 60 USD na den, což v pěti lidech bylo přijatelné; trasa vedla z Ulánu okruhem na Chovsgol, kde jsme vystoupili a řidič se vracel sám – museli jsme zaplatit i jeho návratový jedenáctý den. Na doporučení známých jsme neplatili vše předem, ale pouze půl ceny dopředu a druhou půlku jsme platili řidičovi až na konci cesty. Toto pravidlo platí ostatně v Mongolsku pro téměř všechny platby za domluvené služby. Všechny důležité doklady (pas, letenky, peníze navíc, klíče apod.) jsme uložili do trezoru na české ambasádě a nechali si jen kopie pasů. Rovněž jsme vyměnili peníze (1 USD = 1140 TUG neboli tygříků).

Tohle všechno se nám podařilo stihnout během odpoledne po příletu, a tak jsme s lehkým srdcem mohli vyrazit do večerní hospody se známými Čechy, toho času pracujícími v Ulánu. Ti vybrali hospodu Friend’s Club (na rohu Seoul Street, jeden blok od Univermagu směrem k Nassanu), jejímž majitelem je rovněž Čech, kde nám připravili na uvítanou a na “zvyknutou” klasická mongolská jídla (která tam ale jinak nevařej, připravili je na objednávku pro nás). Polívka (vývar ze skopového), slaný čaj s mlékem, chušúry (smažené těstové placky s náplní z mletého skopového) a buuzy (pařené těstové taštičky s náplní z mletého skopového) všem velmi zachutnaly, i když jsme se přežrali jak prasátka. Všechno bylo pro naše zatím nepřipravené žaludky uvařeno méně mastné a tučné než je obvyklé, takže pro začátek to bylo výborné. Pochopitelně došlo na vodku a ejhle, jak jsme byli rádi za pražský trénink. Na kutě jsme se dopotáceli po půlnoci, zmoženi jídlem, časovým posunem a dlouhou dopravou, takže ráno – resp. dopoledne – jsme museli odložit náš odjezd aspoň o hodinu.

Před odjezdem ještě kupujeme nějaké mapy. S mapami je to v Mongolsku špatné, je jich málo a samé velké měřítko. V Praze se dá koupit 2,5milionka celého Mongolska a 200tisícovka Chovsgolu (prodejna Kiwi v Jungmannově ulici). Mapu Ulánu a národního parku Terelj, mapu pracovně nazvanou Charchorin a široké daleké okolí a mapu Chovsgolu jsme stáhli z internetu a vytiskli na plotru. V Ulánu samotném ještě kupujeme ruské mapy okolí Murunu, Chovsgolu a Cecerlegu (adresa obchodu a cena). Problém je ale v tom, že na mapách je zakreslena spousta cest, které ve skutečnosti neexistují, a naopak tam není spousta cest, které existují. Protože tu ani neexistují směrovky a silnice jsou ve skutečnosti vyježděné stopy ve stepi, není téměř možné podniknout cestu bez mongolského průvodce a řidiče.

Tak tedy alou na cestu. U pumpy v Ulánu kupujeme benzín do vařiče (plynovou bombu na plynový vařič jsme našli v pokoji v guesthousu pod postelí, ale lze ji koupit v outdoorovém obchodě na Seoul Street). Trasa je naplánována: z Ulánu přes Lun, Erdenesant, Sanser (původně Rashaant, přejmenováno podle mongolského kosmonauta), Charchorin, Chujirt, k řece Orchon (vodopády), do Cecerlegu, přes Ich Tamir, k řece Čulut (kaňon), do národního parku Terchin Tsagan Nuur (sopka Chorgo, jezero), dále k řece Ider, ke slanému jezeru Sangiyn Dalay Nuur, do Murunu a dále do Chatgalu u jižního konce jezera Chovsgol. Výlet do Gobi jsme zavrhli, protože je to daleko a nešlo to kloudně napojit na námi vybranou zbývající trasu k Chovsgolu.

První úsek cesty, z Ulánu do Charchorinu, je dosti únavná cesta pláněmi a rovnou stepí, kterou protíná silnice relativně dobré kvality (až do Charchorinu je asfalt), ubíhající přímo rovně přes nízké terénní vlny, jak v Americe. Pro obveselení stavíme asi 60 km od Ulánu u písečných dun Chongoryn els a pak druhý den u dun Bayangovi za Sanserem. (Jako menší náhrada za Gobi; nic moc, spíš tak na malou procházku a na protažení ztuhlých těl z auta.) Na severu v Rusku řádí požáry a vítr žene kouř na jih do Mongolska. Nebe je tedy celé jakési zastíněné, v Ulánu byl kouř přímo cítit (což ale není nic neobvyklého, tam je smog pořád). První noc stavíme v jurtě u Tsirinových (řidičových) známých na sutece a tarak (kefír, resp. řídký jogurt, výborný s cukrem), spíme ve stanech kousek od jurty. Druhý den obědváme v guanzu (jídelně) v Sanseru buuzy. Provádím první seznámení s veřejnými latrínami v somoních městečkách – vesměs hrůza, v každém případě je lepší jít do přírody (což ovšem právě v těch městečkách nejde). Městečka vypadají jako dostavníkové stanice, menší z nich jsou vlastně jednom dvě řady dřevěných domků s guanzy podél silnice. Obecným problémem je voda – je vidět, že je jí málo a naprosto nechápeme, kde ji berou. Kde jsou ve stepi jurty, určitě voda být musí, ale jezdí pro ní třeba pět kilometrů daleko. U řek či jezer je to snadný, někde rozpoznáváme i něco jako studny, ale jinak je to bída.

Večer druhý den přijíždíme do Charchorinu, který je jako město celkem nezajímavý, ale kousek od města se nachází klášter Erdene Zuu, dávné to sídlo Čingischánovo. Je šest hodin, takže zavírají, ale vrátíme se ráno. Zatím nás jakýsi mladík-průvodce, hovořící anglicky, dohazuje na ubytování do nějakého ger kempu (jurtový kemp pro turisty) za 15 USD. To se nám zdá moc, radši bychom jen tak do přírody k řece, ale pak navrhuje jiný ger kemp za 5 USD, s čímž souhlasíme. Tsirinovi se totiž už nechce jet dál, což mu asi nevymluvíme. Na noc odjíždí spát do města, asi tam někoho zná. My v ger kempu využíváme sprchu (studenou, neb je horko) a vaříme z vlastních zásob. Večer však z místních zásob upíjíme pivka a ochutnáváme i víno (Medvědí krev, asi tak na polovičku zředěná, protože flašku odnesli otevřít za zástěnu). Večer nám ještě navrhují předvedení hrdelních zpěvů, tradičních tanců a kdesi cosi za 3 USD/os., ale pak se ukáže, že soubor stejně není k dispozici, takže nula.

Ráno se vracíme ke klášteru (vstupné 3000 tug, služby průvodce 5000 tug) a náš průvodce ze včerejška nám objasňuje jeho historii a popisuje jednotlivé sochy v chrámech-muzeích. Činný je pouze jeden chrám, kde právě začínají mnichové brebentit své modlitby. Kousek za areálem Erdene Zuu je památná kamenná želva, originál z doby Čingischána. Cestička k je lemována stánky se suvenýry, a tak poprvé v Mongolsku osvědčujeme naše schopnosti smlouvání. Já jsem tedy pohořela, neb to bylo poprvé v životě, a koupila jsem jakýsi náramek, sice za usmlouvanou cenu (ale málo), a vlastně jsem ho ani moc nechtěla. Pan Chušúr usmlouval nějaké mongolské textíky z 16 USD na dva dolary a tisíc tygříků (a to za ním ještě slečna jela na kole). Další turistickou atrakcí v okolí je nějaký falický kámen, mířící směrem ke svahu kopce, zvanému “vaginální stěna”. Je to úplná blbost, ale asi je zvykem sem turisty vozit.

Pak už je po poledni a jedeme stále více a více zvlněnou krajinou k “lázeňskému” městečku Chujirt. Začíná off road, krajina je krásná, užíváme si. V Chujirtu jsou sirné termální prameny, u nichž právě opravují (nebo budují novou) “lázeňskou” budovu. V podstatě tam není nic (jen to bylo cestou), v ger kempu obědváme. Dál pokračujeme k řece Orchon a jejím vodopádům: vyhlídka na pěkný skalnatý zákrut řeky je v místě Uurthyn Tohoy. Pak pokračujeme k malému vodopádu. Lepší a známější je ale tzv. červený vodopád, který je výš na řece, ale Tsirin tvrdí, že slyšel, že je tam málo vody a nechce tam jet. Zase asi nic nenaděláme; naštěstí je u řeky krásně i tady, tak je to jedno. Ještě nám ukazuje kousek o řeky nějaké vztyčené kameny, asi bývalé hrobky; na některých kamenech jsou patrné nápisy a rytiny. Táboříme na druhé straně řeky, přímo proti vyhlídce Uurthyn Tohoy. Abychom se tam dostali, museli jsem objet oblouk okolní stepí, až to vypadalo, že jedem úplně jinam. Jdeme na chvíli na procházku, která končí příjemnou koupačkou. Večer se pan Tarag snaží chytat ryby, ale po pár náhozech se mu třpytka zachytí pod šutry, takže z ryb není nic a my máme jen srandu. U ohně poprvé zpíváme střídavě české a mongolské písně.

Ráno pokračujeme přes hřeben na sever směrem na Cecerleg. V blízké jurtě nám Tsirin domlouvá návštěvu a ochutnávku. Cesta přes hory je malebná, v sedle stavíme a vyrážíme na tříhodinovou procházku (výlet se to nedá nazvat) po okolních kopcích. Pěší turistika se mi tady plánuje dost těžko. Z mapy milionky se dá vyčíst jen málo, a i na 200tisícovce vypadá vše jinak, než ve skutečnosti. V podstatě se dá zastavit kdekoliv a jít kamkoliv, pět, deset, dvacet kilometrů na okolní kopečky, odkud se táhne dalších deset dvacet kilometrů další pahorkatina. Nějak tu výlety nemají cíl, takže mi připadá, že by člověk jen tak bloumal kolem. Chtěla jsem častěji během autovýletu zařadit třeba celodenní nebo půldenní výlet, abychom se protáhli a jen si nevozili zadky, ale nějak z toho sešlo, protože jaksi chyběla inspirace. Vzpomínám na loňskou GR 20 na Korsice, 150 km s báglama přes hory, a jsem lehce v rozpacích. No ale nakonec to tak nevadilo, těšili jsme se, že si užijeme na koníkách na Chovsgolu.

Večer dojíždíme do Cecerlegu, kde jenom tankujeme a nakupujeme chleba a vodu. Táboříme kousek za městem u řeky jižní Tamir.

Další den si u městečka Ich Tamir prohlížíme místní “highlight” Taikhar Chuluu, jakousi žulovou skalku uprostřed pláně. Je to typický mongolský “highlight”: v široširých stepích a kopcích, kterými člověk jede dny a týdny, aby něco “zajímavého” pohledal. Tak je pár blbostí, z nichž se udělá atrakce. Takže jedete, pak si dočtete, je tady fakt super skála, tak ji skouknete za pět minut a jedete dál. Odpoledne dojíždíme k řece Čulut, která teče pěkným kaňonem, zařízlým do planiny. Stavíme na pěkném místě s výhledem a pak pokračujeme dál, kde nás dva místní Mongolové nasměrují k místu, kudy lze sestoupit na břeh řeky. Nahoře hrozně fouká, tak bereme batohy a sestupujeme dolů k řece, abychom se tam utábořili. Tsirin zůstává nahoře u auta. Dole u řeky jsme se chtěli původně ještě projít, ale pan Tarag si vytáhl rybářské nádobíčko, a světě div se, doposud jen popichován škodolibými poznámkami přátel, začal tahat z vody jednu rybu za druhou. Tedy byly to ryby tři, ale macaté. Pstruzi zvaní lenoci, tak 40–50 cm. Najednou měli všichni plné ruce práce: zabít, vyvrhnout, připravit ohniště, rozpálit ploché kameny, opékat, kořenit, jíst… Mňam mňam. Přišel i Tsirin, tak kuchtíme společně. Ostatně už jsme se docela spřátelili, vřele vtipkujeme a vyprávíme zlomky ruštiny, mongolštiny i češtiny, takže je to fajn. Tsirinovi je 57 a myslím, že k nám zaujal takový “otcovský vztah”.

Ráno pokračujeme k národním parku Terchin Tsagan Nuur, což je jezero v malebné vulkanické oblasti (laicky řečeno, geologům se omlouvám). Na jeho kraji je městečko Tariat, kde kupujeme trochu zásob. Za vstup do parku se platí 3000 tug/os, bez ohledu na počet dnů. Za auto a za Tsirina jsme neplatili nikdy; nevíme, jestli to bylo tím, že je právě v Mongolsku rok turismu a z toho vyplývající výhody, nebo zda Mongolové neplatí… Vylézáme na sopku Chorgo s pěkným kráterem (v průvodci Lonely Planet píšou, že má asi 2900 metrů, což není pravda, protože GPS naměřila asi 2200). Sopka má krásný kráter a menší boční kráter, v jejím okolí jsou lávová pole, porostlá řídkým modřínovým lesem, na horizontu jezero – krásné výhledy. V lávových polích jsou také dvě jeskyně, resp. jedna dutina s propadlým stropem (dolů se nedá sestoupit, jen slanit) a jedna minijeskyňka s asi dvěma krátkými chodbičkami. V těchto místech je u břehů jezera turistický ger kemp, který ale míjíme a pokračujeme hledat tábořiště dál. Nakonec dojedeme téměř až na druhý konec. Trochu nás tu sužují mračna mušek, které sice neštípou, ale jsou krajně otravné. Snažíme se je zahnat kruhem ze zapálených kravinců a kobylinců. Dozvídáme se, že pro tento účel jsou nejlepší právě hovna koňská. Procházíme se po okolí, chlapci neúspěšně rybaří, vaříme. Pan Tarag chytá rybu až o půlnoci, čímž nebohého pana Buuze vytáhne ze spacáku. Ale ráno máme k snídani rybu, jež byla určena jako mník.

Od jezera se druhý den vydáváme přes horský hřeben k řece Ider, k městečku Jargalant. Jedeme krásným údolím říčky s roztroušenými modřínovými lesíky. V Jargalantu se sháníme po chušúrech k obědu a při té příležitosti přihlížíme stahování a porcování ovce. Což mi v závěru s rozvěšováním částí ovce kolem stěn jurty, čistěním střívek a vysypáváním dvou pytlů koniny na protější stůl u jídla nedělá úplně dobře. Právě v tomto místě mě překonává pověstný smrad skopového a jeho jednotvárná mdlá chuť i ne úplně ideální chuť slaného čaje. Ne že by to bylo nějak dramatické, polívka i chušúry mi chutnaly, ale přece jen jsem to musela zapít asi půl litrem vody a přerazit žvejkačkou. Odpoledne táboříme kousek od městečka na řece Ider: koupeme se, pereme, rybaříme (jen malé – asi 25centimetrové – čudly, které my zmlsanci pouštíme), Tsirin opravuje auto a následně jede zpět do města pro nový olej. Krásné místo, idylka. Večer k našemu ohni přichází postupně asi deset Mongolů, místní omladina, s níž jen tak posunkovou řečí cosi naznačujeme a nabízíme čaj. Pan Buuz pak zkouší projížďku na koníku v mongolském sedle (teda asi tak dvacetimetrovou).

Na ráno máme Tsirinem domluvenou návštěvu v blízkém domku jednoho dědušky, jenž je místním milionářem s vyznamenáním a řády, neb má celkem asi tisícihlavé stádo, či co. Ochutnáváme mongolskou vodku jagot a sýr, naopak my dáváme na oplátku ochutnat slivovici. Jagot je slabý a chuť nic moc, zvláště když má člověk naráz vypít celou misku.

Od Ideru pokračujeme k jezeru Sangiyn Dalay Nuur, kde jsme odpoledne. Jezero je lehce slané, protože neodtéká, obrovské a členité. Hrozně tu fouká, takže i když svítí sluníčko, je pekelná zima. Jdeme se projít po okolí; nejtepleji je v lehu na zemi. Rovněž zde jsou mračna mušek, které naštěstí rozehnává vítr. Zde vyhlašujeme Mongolsko za zemi nízkého nebe: krásné plastické mraky vrhají stíny na hory, zvlněné jezero i planiny kolem.

Od jezera pak druhý den přejíždíme do Murunu, kde se ubytováváme v Nature’s Door Guesthousu, který vede paní Bajgal (zná se s Tsirinem) a její pobočnice. Obě trochu mluví anglicky, sice spíše je přání otcem myšlenky, ale rozhodně jsou ochotné a zařídí, co je potřeba. Cena ubytování je 2500 tug/osobu v jurtě; je tu malá latrínka a mýt se lze jenom opláchnutím rukou či nohou u plotu z nádobky. Jedna budka ale vypadá jako rozestavěné sprchy či záchody, tak možná příští rok. Jdeme se najíst do města, na poštu vyzkoušet internet (spojení zrovna nefunguje, později sice ano, ale hrozně pomalu), nakoupit zásoby. Večer vyrážíme ještě jednou do města a zkoušíme v místním “Pivo baru” točené pivo Šimt. Což je hrůza hrůz, chuťově něco mezi zvratky a ovocnou limonádou. Radši neriskovat a zůstat u korejských Cassů a Hitů. Den končí rozlučovací pitkou v jurtě s Tsirinem za účasti paní Bajgal, jejího manžela, sestry a zpěvu písní. Pan Chušúr zde rozřezává a zanechává svou nalezenou rohatou lebku krávo-jaka, kterou balí do úhledného balíčku. Dle Tsirinových instrukcí se jí paní Bajgal pokusí udat na poště a poslat do ČR (později se ukazuje, že cena je neúnosná, takže se pan Chušúr s lebkou vláčel sám).

Druhý den ještě z pošty telefonujeme do Prahy, kde necháváme instrukce pro naše dva kamarády, s nimiž se setkáme v Chatgalu v hlavní pobočce guesthousu Nature’s Door. Vyrážíme pak na poslední den a etapu cesty. Před Chatgalem je na cestě závora, kterou hlídá důležitý chlapík s plácačkou na hlavě, říká si ranger a vybírá za vstup do národního parku Chovsgol 3000 tug/osobu. Původně to sice vypadá, že je to částka na den, ale když se vyptáváme, dostane se nám ujištění, že je to bez omezení počtu dnů (v následných dnech na Chovsgolu nás nikdo nekontroloval, takže jsme neměli možnost ověřit, zda jsme se náhodou nemýlili). Ubytováváme se v guesthousu Nature’s Door, kam už o nás dala avízo paní Bajgal. Cena je 4000 tug/osobu (ale možná jen pro nás, že nám to domluvil Tsirin, oficiálně mají na ceduli psáno 5000 tug). Bydlí se buď v jurtě nebo v noclehárně; funguje tu kuchyně, kde se dá objednat celkem evropské jídlo nebo mongolské přizpůsobené chutím turistů; k dispozici je teplá sprcha a slušná latrína. Po dosavadních zkušenostech je to trochu moc přizpůsobené turistům, ale nakonec po takové době v pustině celkem příjemné a moc lidí tu není. Loučíme se s Tsirinem, který se hned vrací do Murunu.

Nyní musíme vymyslet program, co tu budeme čtyři dny, než dorazí naši přátelé, dělat. V nabídce je koní výlet (ten podnikneme s přáteli), jízda na kajaku (mají jich pro nás málo, 15000 na den, drahé), půjčení člunu (2000 na km, drahé), půjčení kola (15 000 na den, drahé). Nakonec to dopadá takto: zítra zkusíme cvičný půlden na koních, abychom se připravili na puťák, pak se necháme od jiného guesthousu odvézt trochu levnějším člunem kousek kolem jezera na východní břeh a dva dny se pěšky budeme vracet zpátky. Tak jsme i udělali a bylo to bezva. Zkouška na konících se vydařila, plavbu motorovým člunkem Amur s motorem z Moskviče za poměrně silného větru a vln jsme přežili (30 000 tug), tábořiště na břehu jezera jsme měli krásný, chlapci ulovili dva lenoky, takže byla rybí polívka i pečené ryby, pěší návrat do Chatgalu byl taky dobrý, konečně pohyb po vlastních nohou.

Když přicházíme do Chatgalu, sázíme se, zda se shledáme s přáteli, či nikoliv. A vyhrávám já, neb jako jediná tipuji, že již na nás budou čekat. Neuvěřitelné se stává skutkem, jsme v plném počtu a zítra můžeme vyrazit na koní výlet. Večer pojmenováváme paní Jagot a pana Ajraka a sdělujeme si zážitky. Domlouváme podrobnosti našeho koního výletu: bude to na sedm dní, sedm koní, tři nákladní, jeden průvodce a jeden pomocník. Cena je 5000 tug za koně, i za nákladního, 8000 za průvodce. Nakonec usmlouváme jednoho nákladního koně zadarmo. Sedmý den na nás k večeru bude čekat UAZ, který nás rovnou odveze do Murunu. Na koních se jde přibližně tři dny po západním břehu jezera, pak se odbočí přes horské sedlo za hřeben a údolím řeky se horami vrací zpět. Nutno předznamenat, že jsme v jízdě na koni téměř všichni úplní začátečníci: byli jsme v Čechách párkrát v jízdárně právě jen proto, abychom se připravili na jízdu v Mongolsku.

A bylo to opravdu vydařené. Na cvičném výletě jsme si vyzkoušeli ruská sedla, takže jsme věděli, co nás čeká. Nakonec nejsou až tak nepohodlná; tvoří je dřevěná konstrukce, posazená na dece a shora opatřená jakýmsi koženým polštářem. Třmeny jsou zavěšeny na porůznu zkroucených a zauzlovaných řemenech, které tedy celkem tlačí do lýtek (vezli jsme si s sebou chapsy). V podstatě je sedlo nepohodlné především tím, že je “zbastlené” z různě upevněných, visících, přehýbajících se provazů, řemenů, chybějících zakrývacích potahů a podobně. Statečně jsme to zvládali, jenom pan Buuz se ke konci přiznal, že již poslední dva či tři dny musel téměř stále stát. Mě nejvíc tlačily ty třmeny, i když naopak ke konci jsem si zvykla. Koníci byli bezvadní, pochopitelně uvyklí pohybu v přírodě, takže šikovně našlapující. Jede se většinou krokem (v mokřadech či vyschlých kamenitých řečištích), po břehu jezera pak hodně klusem (když chcete), někteří koně i cválali (myslím, že spíš než našimi pobídkami sami od sebe). Můj koník nacválal za celou dobu jednou (poslední den asi na padesát metrů). Paní Jagot ale měla velkého lenocha, kterého donutila většinou jen k nepříliš rychlému klusu. Zvláštní schopností koníků je tzv. vozembouch, kdy si otrávený či znavený kůň lehá i s jezdcem na hřbetě. Nic netušící pan Sutece byl zpočátku překvapen, když se kůň pod ním složil, ale potřetí už ho dokonce zvednul, aniž by z něj vůbec slezl. Skutečnou zvláštní schopností mongolských koníků je velmi rychlý krok či klus s drobnými krůčky, při němž jezdec nevysedává a jede nerušeně úplně v rovině. O to jsme se také pokoušeli, ale zřejmě to dokáží jenom Mongolové. Nám se to tedy nepovedlo: koně s námi na hřbetech chodili buď pomalejším krokem, než koně průvodců, a když naklusali, tak většina z nás musela vysedávat, aby si nesetřásla všechny vnitřnosti do břicha. Zkoušeli jsme jednou i jízdu v mongolském dřevěném úzkém a vysokém sedle průvodců, což bylo podle výpovědí peklo, a pan Tarag zkusil i jízdu bez sedla, což bylo taky peklo. Na závěr jsme si dali – respektive ti koně, kteří nebyli v závěrečné fázi úplně líní a nepřinutitelní k ničemu než k šourání – malý nadam, závod přes louku ke guesthousu asi dvě stě metrů, který vyhrál pan Tarag na svém šikovném Čutčutovi, následován panem Chušúrem a panem Ajrakem.

S koními průvodci jsme také jednou pěli mongolské a české písně (Mongolové obecně zpívaj velmi pěkně a maj krásný písničky); domlouvali jsme se poměrně špatně, neb uměli anglicky jen asi pět slov a rusky nic. Většinou fungovala posunková řeč, ale na nějaké vyprávění to nebylo. Byli ale docela příjemní, vzájemně jsme si nabízeli naše jídla, přičemž naše jim asi moc nechutnalo kvůli kořeněné chuti. Ale gulášovku myslím ocenili.

Po návratu do Murunu (za UAZe z Chatgalu do Murunu jsme platili celkem 40 000 tug v Nature’s Door) jsme se opět ubytovali v Nature’s Door u paní Bajgal, která nám na druhý den v poledne domluvila UAZe za 20 000 tug/os. do Ulánu. Normálně by to bylo za 15 000, ale měli jsme výhodu, že s námi nejelo dalších 10–15 Mongolů, jak bývá běžné, ale pouze čtyři. Rozloučili jsme se s paní Jagot a panem Ajrakem, kteří tu zůstávají až do 20. 7., a vyrazili směrem na Ulán, na letiště, do Moskvy, do Prahy, do Podolí a do lékárny… Třiadvacetihodinová cesta nonstop do Ulánu byla pekelná, přesezené zadky, nohy a klouby budeme cítit ještě dlouho. V Ulánu jsme opět zamířili do Nassan’s guesthousu, potvrdili rezervaci zpátečních letenek v Aeroflotu a věnovali zbývající dva dny do odletu návštěvě památek a nákupům. Byli jsme v Gandanu (klášter), muzeu přírodních věd (kostry dinosaurů, šutry a vycpaná zvěř), zimním paláci Bogdchána (chrámy a v paláci výstava nábytku a oděvů posledního mongolského “krále”), muzeu náboženství Čojžin Lama (Choijin Lama, tsámské masky), a hlavně jsme se cpali v hospodách. Také jsme zhlédli představení hrdelních zpěvů souboru Tumen Ekh, což bylo jako sovětské varieté ve zlatých časech. Ale celkem sranda, alespoň jedna příležitost – i když ne zcela ideální – slyšet hrdelní zpěvy a hru na lidové mongolské nástroje.

Ulánbátar samotný je dosti hnusné město s ruskou vizáží. Sukhbátarovo náměstí tvoří asi tak dva kilometry čtvereční betonové rozbité plochy (jež se nyní opravuje a bude se pokládat mramorovými deskami), lemované obřími baráky a paneláky. Všechno je tu nadměrně velké a rozplizlé. Rozmlácené paneláky střídají jurtoviště za prkennými ohradami. Řidičové jezdí naprosto neuspořádaně a zásadně nerespektují chodce, ani když jde na zelenou přes přechod. Hodně se tu krade (nás to naštěstí nepotkalo), cestovat hromadnou dopravou se nedoporučuje, taxíky jsou celkem levné (asi 250 tug za kilometr). Černý trh, který si pochopitelně zvídavý a spořivý pan Buuz nemohl nechat ujít, a vzal s sebou i pana Chušúra a pana Sutece, se rovněž nedoporučuje k návštěvě kvůli zlodějům, ale pokud s sebou nic nemáte a peníze máte dobře ukryty a dáváte si pozor, pak je možné všechno. Jinak je Ulánbátar velkoměsto se všemi vymoženostmi, úplně odlišné od venkovského Mongolska. Sámošky jsou vybaveny západním zbožím, je tu k dostání ovoce i zelenina (na venkově mají maximálně cibuli, mrkev či zelí), internetových kaváren je hodně a fungují dobře (800 tug za hodinu).

No a pak už nám nezbylo než nasednout do letadla a hajdy domů.

©Dáša

-nahoru-