Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Výstup na Kanin, Julské Alpy 28. 7. – 3. 8. 1996

Dramatické líčení cesty po vrcholcích hor aneb Hanibal by nás nepochválil
Vystupuje tisíc slonů

FOTKY

Něco na úvod - Hobr na cestě - První šrámy
Kanin - Kanin - Bovec - Dave na cestě
Buri na cestě - Hobra na cestě - A co závěrem?


Něco na úvod

Víte, je to zvláštní, ale já každé jaro dostávám pocit, že mi něco utíká. Že se svět kolem mě někam řítí a já se mu zoufale snažím stačit. Kolik je míst, která jsem neviděl, kolik věcí, které jsem nezažil a kolik pocitů jsem ještě neprocítil? A tohle vše na mě padá a nutí přemýšlet, jak to dohnat. Času je málo, přes rok je jen těžko možné vybočit nad rámec běžných událostí, povinností a drobných radostí, a tak nezbývá než si volnosti a výlučnosti zážitků užívat v létě o prázdninách. Ačkoli jsem již dlouho v pracovním poměru, stále se snažím o této době uvažovat stejně jako za studií, a to i z hlediska délky, tj. optimálních dvou měsíců.
Když to na mě přišlo před dvěma lety, měl jsem zrovna při ruce mapu Evropy. A protože v Polsku jsem už byl a druhé nejbližší moře je u Terstu, měl jsem cíl cesty jasný. Vzpomněl jsem si na svou cestu do Maroka, jak jsme se řítili po rakouských dálnicích napříč Alpami a vybavila se mi i věta, kterou jsem si zapsal do deníku, že se sem určitě vrátím. A abych taky trochu tělo potýral a duši osvěžil, rozhodl jsem se, že to udělám pěšky. Tři sta kilometrů vzdušnou čarou, maximální převýšení 3000 metrů na Dachstein. Koupil jsem si panoramatickou mapu Rakouska, několik málo průvodců, pár podrobnějších map a začal dělat plány. Ale co čert nechtěl, Pavel přišel s tím, že se jede na Slovensko, a to přesně uprostřed léta. Nezbylo než vše odložit.
Nu a letos sedíme takhle Na Slupi, kam jsme se přišli domluvit, jak tedy o těch prázdninách a povídám, že teda ty Alpy a kdo by chtěl jet. Náča se hned dal slyšet, že teda jó, ale pak překvapil Hobra, že by jel taky a vzápětí se přidal i Pavel, když se dozvěděl, že Dáša bude v té době pryč. Měl jsem radost, tak hojnou účast jsem nečekal, ale dlouho mi to nevydrželo. Králik se sice se mnou před tím smlouval, že prý někam do hor, ale Alpy se mu nezdály, prý tam bude moc lidí, a tak začal lobbovat pro vlastní plán na cestu do Norska. A uspěl, Náča podlehl.
A tak jsem se soustředil na výpravu ve třech. Dokoupil jsem zbylé mapy, detailně studoval budoucí trasu, v Quatru počítal denní dávky a převýšení. Když jsem byl v půlce, rozhodlo se, že kromě naší soukromé akce bude i klasická polárka, že se pojede na Korsiku. A tak aby to šlo všechno dohromady, otočil jsem plánovaný směr a vše jsem připravoval tak, aby nás jen vyhodili cestou, až se budeme vracet, a my mohli pokračovat po svých. Jen Hobra mi v tom falíroval, protože na Korsiku s námi nejel, ale i jeho dopravu jsme vyřešili. On sice ještě nikdy nestopoval a v cizině se nedomluví, ale podle jeho vlastních slov mu to nevadí.
Nejsou zde zcela přesně popsány některé pro mě důležité momenty. Za prvé jsem se rozhodl až poté, co byla naplánovaná Korsika a Dave obrátil směr pochodu. Dáša měla jet v tomtéž termínu do Řecka, takže bych se doma alespoň nenudil. Nakonec nejela, ale to už jsem byl příliš uvázán. Haprovala v tom ještě moje "vojenská" dovolená, která by na celou dobu nevystačila, a tak jsem na Davida tlačil, aby cestu co nejvíc zkrátil. Ale přesto jsem si musel s vrchní domluvit návrat až o 10 dní později, což dávalo celkově s Korsikou asi 41 dní a musíte uznat, že to už je na vojnu docela slušné.
Při některé z mnohých domlouvacích pitek mi David bezelstně zapůjčil plánovaný itinerář a nějaké průvodce s fotkama. Už při jejich prohlížení mě jímala hrůza, děs a závratě. Vymohl jsem tedy na Davidovi jisté úlevy co se týče extrémních ferrat. Začal jsem si budovat zadní vrátka s tušením, že skutečnost se na hony vzdaluje mým představám o tomto podniku. Když budu cítit, že to není ono, odjedu.
David zapomněl zmínit také technické vybavování družiny. Již od jara chodil s tím, na jaký způsob usušil maso. Ale jídlo nebylo to nejnutnější, i když jsem s Davidem musel svést každoroční těstovinovou bitvu. Horší bylo shánění lezeckého matroše. Horolezci na nás hodili bobek, a tak jsme si museli vypomoci i nákupy. Zvláště ten poslední v pátek odpoledne z paměti jen tak nevymizí. A to musel Hobra shánět ještě jeden prsák, když jsme byli již na Korsice. (Buri)

A pak už nic nebránilo tomu, abychom naházeli věci do auta a vyrazili na Korsiku za krásami moře, hor a památek; když jsme cestou projížděli přes Alpy, všichni se nám smáli a svorně tvrdili, že naše výprava s tisíci slony je nesmysl. A přiznejme bez mučení, i já jsem při prvním pohledu na hradbu, jež se nám postavila do cesty, propadl pochybnostem.

-nahoru-

Hobr na cestě (28.-31.7.)

Zatímco si mí přátelé užívají na Korsice, já dostávám týden před Alpami zánět nervu v zubech. Doktorka má dovolenou, a tak mi přidělí mladou zubní absolventku, která má sice zlaté ruce, ale zub se ne a ne utišit. Ještě v pátek 26.7. krvácí, a tak dostávám provizorní drenáž. Snad ty tři týdny vydrží. A já si celou dobu přál, abys nepřijel. (Buri) Při balení mě napadá, jak potěším své přátele. Každému přivezu na uvítanou pivo! Bohužel, David mě pověřil úkolem přivézt tři bochníky chleba. Mám sto chutí jeden nechat doma, ale nakonec je zabalím všechny. Pivo holt nebude. Jo, ještě chtěl nějaké čínské polívky... ty ale také není kam strčit. No co, chleba musí stačit.
Smíchovské nádraží, zpoždění 45 min. - zemřel muž ve vedlejším kupé. Všude teď smrdí desinfekce a moč. Od sousedky z vedlejšího kupé se dozvídám, že než ten muž zemřel, řekl jí, jaké má štěstí, že mu ten vlak neujel. V tuto vážnou a smutnou chvíli se musím pousmát, neboť to měl ale štěstí...
Cestou do Dolního Dvořiště (2 km) jsem zmokl. Na rakouské celnici se mě na něco ptají, ale pochopitelně jim nerozumím. Naštěstí mě napadne, že asi chtějí slyšet Dachštajn, turist, many gud. Usmějou se a jsem v Rakousku. Je mi nepříjemné, že mě vidí rakouští celníci, tak jdu stopovat až za zatáčku, odkud mě vyhodí policie. Policajti jsou ve všech zemích stejní - jenom otravují neškodné lidi. Jdu ještě dál, nestopuju, ale zastaví mi starej pán s Renaultem 19 a doveze mě na první pumpu za Linzem (Ansfelden). Pojím trochu meruněk a pak mi zastaví kluk mého věku s pomuchlaným a odřeným Renaultem 5, pustí "počítačový rock" a mastí to 150 km/h. Během jízdy si dvakrát zapálí a já dostávám málem dvakrát infarkt: pravou rukou pouští volant a šmátrá pod rádiem po cigárech a současně levou po zapalovači v boční kapse auta. Vyhodí mě za Salzburkem na pumpě u Gollingu. Nálada mi stoupá a jdu hned "mávat". Za půl hodiny již sedím v Toyotě Previa a vezu se na pumpu u Feistritzu. Řidič chce, abych i já něco říkal, ale i s Tatarem by si popovídal lépe. Přes noc bivakuju pod mostem.
Vstávám s tím, že konečně jsem pochopil, co je to migréna. Hučí mi v hlavě od neustálých ozvěn tiráků. V 6 hod. už zběsile stopuju, ale až před desátou mě vezme parta pěti Italů v otřískaném citronu-dodávce. Strašně to v autě smrdí potem, ale co, než zas přijdu domů, budu smrdět stejně. Nechávám se vysadit za italskou celnicí. Stopuju a opět mě policie vyhání, tentokrát italská. Nu což, vezmu teda mapu do ruky a drze obcházím řidiče tiráků, kteří čekají na proclení. Vezme mě Čech, ale to zjistím po několikaminutové anglické konverzaci. Bere benzín na pumpě, kde máme sraz, ale nějak mi to nedochází, vždyť ještě nebyla odbočka na Chiusaforte. U odbočky na Tolmezo zjišťuji svou chybu, ale jsme rozjetí a před tunelem, a tak zastavuje až za ním. Nevím, jak jsem daleko od pumpy, ale po dálnici to nebude víc jak deset km. Jenže když stavěli tunel, tak nějak nepočítali s pěšími. Chvilku běhám po dálnici, protože jsem na mostě a nevím, kudy překonat oněch 30 výškových metrů. Slezu po stráni kopce (tunelu), překonám ostnaté pletivo a jsem... někde v prdeli. Dojdu houštinami na silnici, která ale není na mé mapě, tipnu směr na Tolmezo a jdu. Je pravé poledne a děsný horko. Po hodině je cedule Tolmezo 6 km, za hodinu jsem tam a k pumpě to mám ještě 23 km. Nu což, alespoň mám dobrý plán na úterý.
Ale zastaví mi bez stopování jedna mladá Italka s desetiletou dcerkou. Jedou ale do Udine, tak chci zabouchnout dveře, ale sama se mi nabídne, že mne vezme na pumpu mého srazu v Cárnici Piani. Zastaví mi u pumpy Shell, ale já už teď vím, že potřebuju Q8. Vysvětlí mi, že na mé mapě je značena jedna pumpa, ale ve skutečnosti jsou dvě několik kilometrů od sebe. Jsem zvědav, u které pumpy bude čekat procesí z Korsiky. Ještě mě odveze za Cárnicu Piani a ukáže mi směr, kde je pumpa Q8.
V 18 hod. jsem u té správné pumpy, neboť ta je na dálnici. Ale že bude za řekou a ještě na mostě, to mi nikdo neřekl. A to není vše. Sjezd z dálnice směrem k počátku našeho pěšího cestování, pro který jsme si tuto pumpu vyhlédli jako místo srazu, tu prostě není. Při přípravách jsem měl v ruce tak 10 map a na Korsice jsme měli i atlas Evropy, ale vše marno. Ten sjezd prostě někdo nepostavil. (Dave) Vykoupu se v řece F. Felle, udělám bivak, jídlo a zas se koupu. Mám zítra celý den na to, abych k té pumpě došel.
Ač unavený, nemohu spát. Ještě vnímám pípání na hodinkách třetí ranní. Ráno jdu líčit "pasti" na přátele. Nad podjezdem silnice a dálnice, tedy na křížení směrů dopravy mé a mých přátel potkávám lepiče plakátů, kterým složitě vysvětlím, že od nich chci plakát... Konečně mi dají dokonce dva, a tak napíšu vzkaz. Co je S.P.CH.S.? No, comunito seňores and seňorites beer (tohle anglický slovo znali) a pak naznačuju funkci pumpy. Měl jsem se stát mimem. Vezmu karimatku a jdu k vodě. Když mě omrzí pořád moknout a zas schnout, jdu dát vzkaz na pumpu. Těsně před deštěm se vrátím pod most na silnici, po které přijedou mí přátelé a kde budu spát, najím se a zas se jdu koupat. Koupáním jsem strávil vlastně skoro celý den.
Vstávám jako vždy brzo, a tak se již v 7 hod. válím u řeky. Podle pražské domluvy dnes o desáté hodině se setkám se svými přáteli. Je poledne a oni nikde, nedá mi to a jdu se podívat k pumpě, jestli je tam můj vzkaz. Neboť na něm je přesně popsáno, jak mě najdou. Vzkaz nenacházím a žádný jiný jako odpověď tu taky není. Onen vzkaz jsme řádně našli a já měl hřejivý pocit, jak přesto, že jedeme cca o hodinu později, vše funguje. A tak jsme plni nadšení vyrazili na již zmiňovaný fiktivní sjezd v představě, že okamžik shledání je nedaleko. (Dave) Dojde mi, že ho vzal někdo jiný a že přátelé tu byli, nic nenašli a podle plánu jeli do Tamarozu, tam se přebalí beze mne a počkají na mne v bivaku Marrusich. Takže teď musím stopem do Tamarozu. Stopuju na dobrém místě; za půl hodiny u mne zastavuje italské auto s českou poznávací značkou, slunce se odráží na skle, a tak není vidět do auta, ale k mému velkému překvapení vyleze Buldok s úsměvem na líci. Aby taky ne, to už jsme měli za sebou můj hrdinský pokus najít Hobru pěšky na místě, kde jsem předpokládal, že bude (a taky tam byl), ze kterého jsem se nechal odvolat, přejezd na první další sjezd o cca 12 km dále, poradu nad alternativním řešením a můj a Buldokův soukromý hledací výlet po silničkách kolem dálnice. (Dave)
Později zjišťuji, že vzkaz na pumpě sebral David.

-nahoru-

První šrámy (31.7.)

Tamaroz - Sella Blasic (3 km, 1000 m převýšení, 5 hod.)
Po rozsáhlém přebalování jsme se nechali převézt na místo X pod vybrané sedlo, vhodné jako brána k nástupu naší cesty. Cesta to byla snadná, jen jsem měl strach, aby to Panda vydržela, byla chuděrka narvaná až po střechu. Ve vesničce Tamaroz jsme vystoupili, udělali jedinou fotografii, na které se usmíváme, rozloučili se s Dášou a vzhůru. Měli jsme to nahoru pět hodin, a to jak podle itineráře, tak i podle cedule u nástupu cesty. Horší bylo, že jsme měli čtyři hodiny zpoždění a tudíž nebylo moc jisté, zda se nám to podaří dojít do tmy. A tak jsme nasadili nejrychlejší tempo, pevně rozhodnuti nikde se nezdržet.
Člověk míní, příroda mění, u prvního potoka jsem zbloudil. Pokus najít správnou cestu vodorovným traverzem se nepovedl, a to ze dvou důvodů: svahy měly sklon 30-50° a kromě toho jsme šli na opačnou stranu. Skončilo to fiaskem, stáli jsme s Pavlem v korytě potoka nad desetimetrovým vodopádem a domlouvali se s Hobrou, který to prošel jinudy, aby se vrátil. Nad vodopád jsme se dostali po náročných horolezeckých výkonech ve skalnatém korytu potoka (Buri). Zcela soukromně jsem musel obdivovat Pavlovu odvahu, s jakou to koryto s batohem slézal a pak opět lezl vzhůru. Já se málem posral strachy. (Dave)
Druhý pokus už dopadl lépe, cestu jsme našli, ale musím říci, že po deseti minutách stoupání bych byl mnohem radši, kdyby se tak nestalo. Měla přímo ďábelský sklon a zdálo se, že váha batohu roste geometricky s každým krokem. Hobra to vnímal velmi podobně, jen Pavel si šel jak na špacír a jen sem tam jsme ho zahlédli průhledem mezi stromy, vždy pěkných pár výškových metrů nad námi. Nutno však podotknout, že jsme za tu námahu byli bohatě odměněni. Výhledy na protější hřeben osvětlený zapadajícím sluncem, kamenná branka, vysekaná v jednom z příčných žeber hory, aby zde mohla vést cesta, první "ferrata" - deset metrů lana napnutého kolem vyčnívajícího skalního stupně s uzoučkou lávkou, "vodní závoj" tvořený drobnými kapkami prosakující vody, posledního zdroje na tomto stoupání.
Sem jsme se dostali v čase, který by se dal označit jako pozdní podvečer a po doplnění vody jsme odtud pokračovali vzhůru s tím, že onen bivak Marussich je již nedaleko. Ale mýlili jsme se. To, co se z našeho pohledu zdálo být vrcholem sedla, byl jen další skalní výšvih a za ním následovalo opět dlouhé, byť již ne tak prudké stoupání vzhůru. Tady už každý volil své vlastní tempo a pouze čas od času jsme se řvaním přesvědčovali, že ostatní ještě žijí. A právě s posledním světlem jsem zaslechl Pavlovo volání, abych se porozhlédnul po místě na spaní. Myslím, že v tu chvíli byla už tma jak v pytli. Stezka v nízkém podrostu nebyla vidět už dobrou půlhodinu, takže jsem často skončil na tvrdé zemi a byl rád, že jsem se neskulil dolů. (Buri) To už jsem po něm také koukal, byl jsem na čáře lesa a přišlo mi, že výš bychom byli moc na ráně. Ale okolí bylo skalnaté, svah prudký. Nakonec jsem si vybral plošinku za nějakým balvanem, která se dala rozšířit, když Pavel volal znovu, že Hobra nechce jít dál. Ve tmě dál, a že vás ráno dojdu, neboť vstávám vždycky časně. (Hobra) Chvilku na sebe vzájemně halekali, ale Hobrovo rozhodnutí bylo, jak se zdálo, nezměnitelné.
Protože Pavel odmítl jít se dolů podívat, jaká je vlastně situace, nechal jsem ho stavět místo pro stan a vypravil jsem se tam sám. Našel jsem Hobru, jak táboří na cestičce, zrovna se zavrtával do připraveného spacáku. Celou dobu opakoval ...to je dovolená, takhle se zhuntovat a (Hobra) ...že se vrací zítra domů, ať jdeme sami. Věděl jsem, že bude těžký ho přinutit, aby opět vstal, a nakonec jsem mu musel pohrozit, že mu odnesu všechny věci a ať si tady potom klidně chcípne, než konečně povolil. Dostal lano, batoh jsem si vzal já a vyrazili jsme do budovaného tábora. Pavel právě vystýlal kamenné lože alespoň nějakou vegetací. David to schválil s tím, že když jsme v prdeli, musí pomoci i alpská flora (Buri) Rychle jsme vyndali karimatky, na ně postavili stan, nakopali dovnitř bagáž a hurá chrápat. Jen Hobrovi otrnulo a zaskočil mě otázkou, kdy že se ráno vstává. Ale to už mi bylo jasné, že se věci musí přizpůsobit novým podmínkám a že rozpis této etapy na dva dny bude nutné prodloužit. Takže vstávat se bude až se probudím.

-nahoru-

Kanin (1.8.)

Sella Blasic - Biv. Marusich - Kanin - Dom Petra Skalarja na Kaninu (7 km, 1314 m převýšení, 11 hod.)
Všichni se teď asi sází, v kolik jsme to tedy vstali, ale nebylo to až tak pozdě. Už po osmé jsme posedávali na kamenech kolem stanu a snídali rybičky s cibulí, uzavírali včerejší události a tipovali, co bude dál. Máme představu, že k bivaku to není příliš daleko, takže tam budeme za chvilku a jistě se nám podaří dohnat časový plán. Nad Davidovým itinerářem zjišťujeme, že již teď máme ztrátu, když chvíli počkáme - rovný jeden den. (Buri) Balíme stan a se zájmem studujeme, kde jsme to vlastně spali. Do děr mezi kamením by se vešel fotbalový míč, hrany vypadají jako štípaný obsidián. Shodujeme se, že na takovém místě ještě nikdo z nás nespal a rozhodně ne tak dobře.
Nicméně je třeba jít dál. Abych odlehčil Hobrovi, beru si od něj sáček cibule a lano. Kromě toho jsem mu včera utáhl popruhy a jak sám tvrdí, chodí se mu lépe. Pokračujeme vzhůru přes skalní stupeň do údolí, které nás vede stále výš pod Kanin. Cesta je nepříjemná, batohy jsou velmi těžké a v tom horku se rychle pronesou. Často odpočíváme a přesto, když dojdeme až k rozcestí na Marussich, jsme velmi vyčerpaní. Jde se mi mnohem lépe než včera, a tak si beru od Davida zpět lano, který mi ho rád dá. (Hobra) Nemáme už vodu, a tak po cestě zastavujeme u sněhového pole a po kapkách plníme dvě flašky. Trvá to dlouho, ale všichni jsme zmoženi a nikomu to nevadí.
K samotnému bivaku dojdeme po chvilce. Je to plechová bouda ukotvená lany a kolem se poflakuje spousta Taliánů. Okamžitě se nám znelíbí. Je asi půl druhé a já mám cukání zastavit a počkat tu do zítřka. Samotný Kanin jsme si z oné odbočky prohlíželi dalekohledem a zdá se, že nás opravdu mají v úmyslu protáhnout po jeho hraně vzhůru. Odspodu to vypadá jako čisté lezení a kromě toho je vidět jen asi půlka, zbytek je v mracích. Připadá mi, že jít dál je dost těžké a že by možná oddech do zítřka mohl pomoci. Sonduji, co na to ostatní, ale ti mají zdravou chuť pokračovat, takže si zbytek nechávám pro sebe a jdeme. Bejt po mym, počkal bych, až ty kopce blbý zplacatěj. (Buri)
Nejprve odbočku mineme, na druhý pokus však stojíme nad suťovým kuželem a pod kolmou stěnou, kde začíná ferrata. Shora jsou slyšet nějaký hlasy, a tak se pomalu oblékáme do sedáků. Po chvíli sestoupí dva Němci s jednoduchými "provázky" (bál bych se na to i kozu uvázat) na konci s karabinou. Jsou pro nás velkou vzpruhou, kousek nad námi je hranice mraků a cesta nevypadá nijak snadno. Říkají, že v cestě jsou ještě tři lidé, a tak nakonec dochází na má slova, že to tady choděj babičky s dřevěnou nohou - sestupující stará má na zádech skládací hole. Říkají, že náš složitý systém jištění je zbytečný, ale naše batohy mluví o opaku. Naopak. Že jsou úvazy zbytečný, nám řekli ti první. Tihle říkali, že jsou důležitý. Ty hole byly lyžařský a ta pani cestou dolů pořád nadávala. Když jsme se vydrápali nahoru, vůbec jsem se jí nedivil. (Buri) Pozorujeme jak křepce sjíždějí po suti dolů a připadáme si velmi uboze.
Poslední pobídnutí a jdeme na to. Technicky to není až tak obtížné, ale velká expozice nám to rozhodně neulehčuje. V jednom z úseků je převis a zatlučené kolíky a mám co dělat, aby mě váha batohu nestrhla do hlubin. Nebyl jsi sám. (Hobra) Mám velké obavy o Pavla, který předem varoval před svým strachem z výšek. Nakonec dostoupáme až na konec lana a začíná druhé kolo. Tady už nejsou převisy a podobné lahůdky, ale taky žádné lano, kterého by se dalo chytit, byť jen pro krátký pocit bezpečí. Chvílemi kráčíme po dvacet centimetrů širokých římsách nad 200metrovou hloubkou držíce se horní hrany pilíře, která je ostrá jak žiletka, jindy zas překonáváme dva, tři či pět metrů kolmé stěny v lámavém terénu. Jdu první a v každém úseku hlásím obtížnost a charakter terénu. Mám tušení, že tím spíš provokuju než pomáhám, ale pak si říkám, že by měli vědět, do čeho jdou. Stejně jsem ale nervózní a po každé takové pasáži čekám, jestli dojdou. Už v Praze jsem chtěl chodit (lézt) druhý, ale Hobra mě požádal o totéž, tak jsem mu vyhověl. A Hobra mi to pak oplácel: vždy, jako naschvál, jsem ho na nejexponovanějším místě dolezl, když si přendaval jištění a měl jsem tedy spoustu času na kochání se nedozírnými hlubinami, které jsme měli pod sebou a tipování, jak dlouho bych tam asi padal. (Buri)
Náhle je vidět vrchol a podle mapy je to odtud už jen sto výškových metrů. Ale když tam dojdeme a mraky kolem nás se na chvíli roztrhají, je to jen předvrchol - před námi ostré klesání do sedla, které v mapě úplně chybí. Zle, matičko, zle - to je Pavlova reakce a rychle zjišťuji, jak je na tom. Říká, že dobrý, ale nevypadá na to, je vidět, že bojuje o duševní rovnováhu. Zapisujeme se do knihy a dáváme si razítka na památku. Pokračování je po šikmé plotně, po levici zlomené v kolmou stěnu do ledovcového karu pod námi. Jdeme po samé hraně, neustále v podvědomém strachu, že nám to podjede či že nás náhlý závan větru zbaví rovnováhy a sfoukne dolů. Cesta stále klesá, teď již mnohem níž, než je samotné sedlo. Mlha je tak hustá, že se na dvacet metrů téměř nevidíme. Pak konečně uhýbá doleva vzhůru. Je to samá suť a trávy, chvílemi je velmi těžké držet směr a každé zbloudění z cesty, byť jen o pár metrů, nám připravuje těžké chvíle.
Odpoledne se zvolna mění ve večer a my jsme stále někde v 50° svahu, nevidíme ani pod sebe, ani kam vlastně jdeme. Rozhoduji se, jak asi obtížné by bylo zabivakovat přímo někde tady a jen přečtené knihy o horolezcích mě dávají naději, že to jde. Podle průvodce by na vrcholu měl vést pohodlný chodník, ale málokdo tomu věří. Vlečeme se dál a je jasné, že už to nevydržíme dlouho ...a bídně zhyneme (Buri). Když nakonec dolezeme na Kanin, jsme všichni hotoví a ani fakt, že se na chvíli mraky roztrhají, nám už nepomůže. Pavel navrhne změnit trasu k chatě, která je asi o tři kilometry dál, na úplně opačné straně karu pod námi. Rád souhlasím: je příliš pozdě dokončit cestu po hřebeni po původní trase. Nezajdeme si až tolik a potřebujeme všichni získat ztracenou rovnováhu a pocit bezpečného zázemí.
K chatě opravdu vede slušná hřebenovka, i když některé pasáže také nejsou bez problémů, jako například místo, kde jsme museli sestoupit po vyviklaných, prohýbajících se kolících asi dva metry, jištěni na vodorovně napjatém laně, které místy mělo pod sebou jen vyzývavou prázdnotu. Další úsek, vedený již pod stěnami po suti a tudíž jednodušší, ale nepříjemně dlouhý, nás definitivně utahal, Pavla tlačí jeho přezky od úvazu pod bederákem. Na rozcestí zjišťujeme, že je to už jen asi 20 minut a dopíjíme předposlední osolenou vodu ze sněhového pole. Pokračujeme přes rozežrané vápencové plotny a za chvíli už je chata vidět. Je to poctivé stavení, vede k ní lanovka a působí uklidňujícím dojmem.
Utáboříme se na verandě a Pavel jde vyjednat nocleh. Vyvolá smích svým vysvětlováním, že nemáme peníze a přesto bychom chtěli nocovat, ale nakonec nás majitel odvede do přízemí, kde je pro tyto účely jakási ubytovna ...snad spíš sklep nebo kůlna, ne? (Buri). Pavel vysvětluje, že bychom si jen chtěli na verandě postavit stan a majitel nakonec pochopí, že jsem žádali pouze formální souhlas ke své existenci. Rychle se stmívá, a tak se věci dávají do pohybu a stavíme stan. Zalezu si do něj a jsem přešťasten, že jsem si s sebou vzal tenisky na přezutí, neboť zánovní kanady z bazaru se příliš neosvědčily a závěr cesty jsem dobaletil na hranách. (Buri) Vařím večeři, Hobra testuje svůj nový foťák. S přibývající nocí se pod námi rozsvěcují světýlka měst a vesnic a my je odhadujeme podle mapy. Pozorujeme jedinečný východ měsíce, zbarveného ostře do žluto-oranžové barvy. (Hobra) Krátký pohled do itineráře ukazuje, že naše časová ztráta se zvýšila a navíc jsme někde úplně jinde. (Buri)
Když dojíme, okamžitě zalehnem, jen Hobrovi to trvá dlouho. Ty prasata si nemejou zuby ani nohy. (Hobra) Ranní vstávání se opět bude řídit mým probuzením. Ptal se na to zase Hobra… Fabele, ty jezevče, příště to bude obden podle mého probuzení. Víš, co to je, takhle po ránu tři hodiny poslouchat to vaše chrápání, aniž bych byl ospalej?! (Hobra)

-nahoru-

Kanin - Bovec (2.8.)

Dom Petra Skalarja na Kaninu - Slap Virje - Bovec (12,5 km, 1720 m převýšení, 9 hod.)
Ráno je nádherné. Sluníčko nám svítí přímo na stan, a tak nás horko a světlo brzo vyhání z pelechů. Ale nejsme zdaleka první, již kolem půl páté se z chaty ozývá lomoz. Nenecháme se však vyprovokovat a den začínáme velmi poklidně, já si například asi půl hodiny aranžuji oblíbené zátiší, tentokrát s horolezeckými potřebami.
Ještě před snídaní se ale věci mění. Pavel přichází se svou jobovou zvěstí, chce se vrátit. Nepřekvapuje mně to, včera opravdu nevypadal dobře, ale zaráží mně, že s tím přišel teď, když je tak hezky a máme před sebou jen sestup. Říkám si, že bych ho mohl přesvědčit, aby pokračoval, ale situace je mnohem horší než vypadá. Večer se dlouho rozmýšlel a bral v úvahu snad úplně všechno, včetně smíchu ostatních, kdyby to vzdal, ale pak když se rozhodl, se mu prý tak ulevilo, že už tu nic nezmůžu. Navrhuje, abychom pokračovali bez něho a Hobra k mému velkému překvapení je pro. Moc se mi to nezdá, a tak vše nechávám otevřený a balíme.
Sestup je opět po plotnách rozbrázděných od protékající vody a špatně se zde hledá cesta, takže je ještě nepříjemnější. Přecházíme přes morénu ledovce, co tu má být a není, snažíme se co nejrychleji dostat se co nejníže, skály kolem chvílemi působí až agresivně. Celou dobu jsem hořekoval, že jsme přijeli ze zelené, potůčků plné Korsiky do této měsíční krajiny Alp. A navíc na Korsice byla hladká žula a zde ostrý, prsty drásající vápenec. (Buri) Před polednem se už dostaneme na úroveň trávy, je tu náznak chodníku a překrásný výhled na údolí pod námi. Ukazujeme si, kudy jsme jeli předloni na Istrii, kde je slap Boka a Kobarid. Je vidět Triglav.
Snažím se z mapy vybrat nejlepší cestu na naši původní trasu, ale postupně zavrhuji stále další a další odbočky, které jakožto neznačené mi připadají riskantní. Při jedné takové poradě nad mapou se Pavlovi zalíbila myšlenka, že s námi nepůjde až do Kobaridu, ale odpojí se už na cestě a bude stopovat domů. Předkládám mu svůj názor, že pokud to zabalí, jedeme domů všichni, a to jak kvůli věcem, co bychom neunesli, tak pro bezpečnost a rovněž pro morálku výpravy. Jako alternativu nabízím, že se prostě budeme jen tak toulat nějaký čas po okolí nebo že ta nejproblematičtější místa typu Triglav obejdeme. Vůbec se mu to nelíbí a považuje to za nátlak, aby zůstal. On to taky je, ale neblafuju. Buďto všichni, nebo nikdo.
Rozhodnutí se opět odkládá, až dojdeme do údolí k jezírku. A sestup pokračuje, už se dostáváme do pásma lesa, kde je přímo nádherně. Ale pak sejdeme na silnici, odkud má značka pokračovat dál přímo dolů. Místo toho tady končí, a tak se musíme vléct postupujícím odpolednem v prachu cesty, kde se není kam schovat. Bolí nás chodidla od neustálých nárazů a stále tomu není konec. Ani pohled na lanovku, jejíž stanici míjíme, nám nepomáhá. Spíš naopak. (Buri) Je to nekonečné utrpení.
V závěru se nám však povede odbočit na místní zkratku a po ní na původní značku. Opravdu není na kamenech téměř znát a já se rozčiluju nad pohodlností a liknavostí místních, kteří zjevně se stavbou silnice přestali tento úsek udržovat. A přitom je to opět nádhera, cesta vede kolem koryta potoka, zadních traktů jakési vily, lesem mladých doubků a přes kozí pastvinu. Zastavujeme se na ní s pocitem, že jsme na soukromém pozemku, ale spokojení, že můžeme chvíli posedět ve stínu a zahodit batohy. Jako na této cestě už asi podesáté. (Buri) Když poklábosíme, jdu se podívat, kam cesta vede dál a ukáže se, že k plánovanému jezeru je to kousíček. Zvedneme se, ale na další křižovatce nakonec odbočíme k vodopádu. Úprk k vodě je masový, ale její teplota nás brzo přivede k rozumu. S Pavlem okouníme, jak se Hobra převaluje jako lachtan a extaticky si libuje, že už necítí konečky prstů a to že je teprve ta správná koupel. Nicméně tam vlezem taky a pak chodíme nazí po kotlině. Dávám si vyprat ponožky a připravuji jídlo, budou to rybičky s cibulí.
Po jídle Pavel opět navrhne, ať pokračujeme bez něj, ale zavrhuju to. Balíme batohy a vyrážíme na stop domů. Než však vyjdeme k jezeru, jsme opět všichni splavení, a tak si ještě jednou v rychlosti zaplaveme. Je to jen na tři kroky od chaty, která stojí vedle, protože jezero je vlastně pouze oválná betonová nádrž, ze které vede vodovod, asi do Kobaridu. Pak už to netrvá dlouho a stojíme na dně údolí mezi salašemi s výhledem na okolní štíty a snažíme se najít místo na stop. Silnice je křivolaká a ještě k tomu v kopci, takže to není žádná sranda. Nakonec místo máme a během chvíle nás dvě auta vezmou najednou do Bovce. Na konci vsi se rozestavujeme a stopujeme. Pavel odjede za chviličku a když se pak jdu podívat, jak je na tom Hobra, je už taky pryč. Hrozně mě to rozesmutní, že jsem tu zůstal poslední, a tak běžím naproti koupit si za pár dolarů cigára a pivo. Je mi hned líp, rozprávím s místním klučinou a za moment mi zastaví nějaká slečna, co jede do Rakous. Povídáme si o okolních horách, sama taky leze a dobře to tu zná.
Zdálo by se, že když už se naše cesty rozešly, uvidíme se až v Praze, ale chyba lávky. Na hranicích se jakási hromotlucká postava hádá s celníky a on to Hobra. Slečna byla velmi hodná, a když jsme ho společně dostali z drápů uniforem, naložila Hobru taky. A co nevidíme za nejbližší zatáčkou, Pavel si tu právě pohodil svůj "šťastný kamínek" a vyhlíží auto. Bohužel se k nám už nevešel. A to už byla tma a my jsme se tak dostali asi s půlnocí do Villachu. Tam jsme chvíli pokoušeli štěstí a Hobra uvařil kafe, ale za nic to nestálo, a tak jsme zalehli. Ne příliš šťastně, spali jsme na náspu uprostřed mezi dálnicemi, ale budeme to mít ráno blízko.

-nahoru-

Dave na cestě (3.8.)

Noc byla mizerná. Bylo horko, celé tělo mě svědilo, kolem hučela auta. Dohodli jsme se, že na sobě s Hobrou nebudeme závislí, a tak vstal časně, já si ještě drobet přispal. A jako z udělání, právě když jsem dobalil batoh, zastavil Hobra auto a začal na mě mávat, ať jedu taky. Moc se mi to nezdálo, shodou okolností to byla opět slečna, ale vypadala velmi vyděšeně. Nakonec jsem si sedl na zadní sedadlo a dělal jsem, že jsem součást inventáře. Po cestě se ukázalo, že by ten náš výlet asi stejně neměl naději na úspěch. Po sto kilometrech se zatáhlo a začalo pršet a ten déšť nám vydržel nejen do Salzburgu, kde nás slečna vysadila, ale až domů do Prahy a ještě týden potom.
V Salzburgu jsme se zas rozdělili. Já šel zkoušet své štěstí do deště na výjezdu z pumpy a Hobra obcházel auta, kdo by ho vzal. Ani jednomu z nás to nešlo a ještě k tomu se dálnice ucpala, oba proudy stály a já stál vedle v dešti jak největší blb. Nakonec se dva Němci slitovali, ale pak z nich vypadlo, že nejedou na Vídeň, ale do Villachu, a tak mě zase na křižovatce po půl kilometru vyhodili. Šel jsem si stoupnout pod most, a když jsem tam už chvíli mrznul, vybalil jsem suché věci, vytáhnul zásobní koňak a vločky a debužíroval. A kdo to náhle nepřichází jako Hobřej, který když mě na mém postu u výjezdu neviděl, vydal se to také zkusit, a tak došel až pod můj most.
Dali jsme si společně jak pití, tak jídla a pak jsem se zase pohnul pod další most. Když jsem pořád nemohl stopnout žádný auto, vydal jsem se pěšky dál, snad bude pumpa nebo dobrý nájezd. Místo toho rozšiřovali dálnici, takže jsem nemohl stopovat v odstavným pruhu, kolem mě jezdilo jedno auto za druhým a pořád lilo jako z konve. Co vám budu dlouho vykládat, obešel jsem celý Salzburg. Na poslední chvíli jsem na jednom nájezdu chytil auto, to už jsem si stáhl větrovku i šusťáky, jen abych vypadal co nejlíp, a málem jsem při tom v tom dešti zmrznul. A co byste řekli? Jel jen kousek a když mu povídám, že teda dobrý, ať mě hodí na první pumpu, byla odtud 500 metrů. Začal jsem obcházet každýho v dosahu a žebronil o odvoz domů. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem jednoho chlápka našel, ale taky to nebyla žádná výhra, že se ještě skočej se ženou najíst. To trvalo půl hodiny, zatímco jsem postával venku a měnil se v rampouch. A když mě konečně naložili, spustili klimatizaci na doraz a já myslel, že chcípnu. Když mě vyložili, dařilo se mi brát jedno auto za druhým a sen o vaně teplé vody se začal kvapem blížit. Hranice jsem přešel s vyzývavým úsměvem na rtech. Za hranicí jsem chytil další skvělý auto, Taliána, co jel do Děčína, a ten dobrák mě málem odvezl až před dům. Měl jsem ohromnou radost, mimo jiné i proto, že onen Talián řídil už od samého rána, oči mu padaly únavou, a tak jsme chvílema jeli v protisměru a podobně. Nechal jsem si doma bágl a běžel k Burešům pro svý klíče. A jaké bylo moje překvapení, když jsem našel Pavla doma.

-nahoru-

Buri na cestě (3.8.)

V Bovci jsme se rozloučili. Stál jsem jako první a po chvíli mi zastavil Slovinec z Lublaně. Jel sice jinam, ale řekl jsem si, že i 5 kiláků je dobrejch. Když se přiblížil k odbočce a jel dál mým směrem, držel jsem hubu. Zjistil to až před hranicí s Itálií a začal šťavnatě nadávat. Přes hranice ho bez pasu nepustili a musel se vrátit. Co nejsrdečněji jsem mu poděkoval a šel na italskou stranu. Italský celníci byli pěkně zvědavý, chtěli vědět, kam jdu, ukázat devizovou hotovost na den a vůbec zdržovat. Blbci. Kdybych v tu chvíli věděl, že na rakouský hranice je to jen 10 km, někam bych je poslal.
Stoup jsem si, aby mě ty pitomci neviděli a začal stopovat. Stopovat? Když projede jedno auto za hodinu, tomu se neříká stopovat. Čili jsem přemýšlel, co dál. Rozhlížel jsem se po eventuálním místě na spaní, ale pak jsem se rozhodl dojet co nejdál, klidně přes noc. Ovšem auta nejezdila, a když jsem si konečně udělal magický kamínek, zas mi ho ty dvě krysy vyplácli. To už padla tma. Vytrhl jsem z patníku odrazku a vydal se pěšky na rakouský hranice. Nejlepší bylo, když jsem procházel tunelem. Asi po 6 km se slitovali manželé z Vídně, kteří nikdy neviděli stopovat za chůze a děsně se divili. Vyhodili mě na pumpě… Šel jsem si stoupnout na výjezd. Stál jsem tam jak největší idiot s vodrazkou v ruce, bůhvíjak dlouho, než jsem se odhodlal jít se ptát řidičů. To jsem si připadal jako ještě větší idiot. Byl jsem pěkně naštvanej a šel spát do roští. Po obloze se proháněly mraky a občas se i zablesklo. Zmoknout by mi tak akorát chybělo.
Spal jsem blbě, všechno mě svědilo, štípalo a kousalo ...to je opravdu zvláštní souhra (Dave). A jak jsem včerejší den skončil, tak jsem dneska začal. Nic nebralo a navíc začalo pršet, což mi zase na druhou stranu usnadnilo odhodlávání jít se ptát. Obloha byla zatažená od horizontu k horizontu. Našel jsem jeden rakouský grosch, očaroval jsem ho a šel na pumpu. Po deseti minutách tu zastavil český tirák z Jindřichova Hradce. Vrhnul jsem se k němu a už jsem se viděl v Čechách. Nastoupil jsem v 7.30. Cesta deštivým Rakouskem proběhla v klidu, jen si musel dát bezpečnostní pauzu. Ve dvě jsme byli ve Dvořišti, ale celníci ho k nám kvůli provozu nepustili. Vystoupil jsem a v tu ránu jsem byl promočenej na kůži. S menšími obtížemi jsem přešel hranici. Když jsem viděl zdejší situaci a připočetl k tomu své noční a ranní martýrium, radši jsem šel na vlak do Rybníku. Jel skoro hned a až do Prahy. Co víc si přát. Seděl jsem v kupé s mladými vodáky, kteří karbanili a chlastali, ale nepřidal jsem se pro totální výtuh.
Do Prahy, kde už nepršelo, jsem přijel v 19 hod. Zavolal jsem Dášence, aby mě přišla opečovat. Místo, aby měla radost, že mě vidí a celého, se mi vysmála… V devět si přišel Dave pro klíče, a tak jsme to ještě probrali.
Skončil bych parafrází známého citátu "Alpy ti nic moc, Karle a doma je doma".

-nahoru-

Hobra na cestě (3.8.)

V noci to vypadalo na déšť, ale naštěstí nepršelo, a tak jsem se vyspal dorůžova. Po probuzení sklepám dva slimáky, kteří dělali na mém spacáku rodeo soudě podle slizkých stop. David spí a já stopuju, abych mu pak nepřekážel. Po pár minutách mi zastaví mladá holka, David je už sbalen, a tak na něj mávám a jdu vyjednat místo i pro něj. Znovu mávám na Davida, který mezitím pomaloučku přešel dálnici a chce si zapálit. Mám v autě už batoh, a tak Rakušanka jen zlostně mlátí do volantu a něco křičí. Nevím co, ale plně jí rozumím.
Vystoupíme na pumpě před Salzburkem, leje jak z konve a David - zkušený stopař - jde do deště stopovat na lítost. Já prý můžu oblejzat řidiče u čerpadel. Je mi trapně, a tak toho nechám a čekám, až David odjede a já si budu moct stoupnout na jeho skvělé místo. Ta nekonečná drzost! Si měl říct a já bych si byl pěkně v suchu sednul do koutka a počkal, jak ti to na tom dešti bude svědčit (Dave) Asi za hodinu je pryč a já jdu do deště stopovat. Mám nepromokavou bundu, takže mi to ani nevadí. Ale začíná mi vadit, že se plní dálnice, auta jedou čím dál pomaleji, až nakonec stojí. Když tak stojím dvacet minut a celou dobu se na mě dívá nějaká německá rodinka z mercedesu, ztrácím optimismus a chci jít až za Salzburg. Ale jaké je mé překvapení pod prvním mostem. Místo, aby Dave už byl někde za Linzem, stojí zde. Dusím v sobě smích, má špatnou náladu. Ale měli byste ho vidět. Jsi bystrý. Měl jsem vztek jak už dlouho ne. (Dave) Pojíme ze železné zásoby, popijem koňaku a Dave jde najít lepší náladu pod další most. Chtěl jsem jít já, ale prý ho toto místo už štve.
To místo je opravdu prokletý, neboť ho opouštím až za tři hodiny s dřevěnou rukou. Chci vzít ještě Davida, ale ten pod dalším mostem není. Vše jde bezvadně, lezu z auta do auta, odmítnu jedno pozvání na oběd a jsem v první vesnici v Čechách. Chci jet stopem do Nemilkova na sraz rodu Hosnedlů, ale stopnu Poláky s transitem, kteří jedou přes Prahu, a tak kašlu na nějaký sraz. Když otevřu zadní dveře vyvalí se na mne flaška od piva, no, možná bude veselo. Vysadí mne na Šeberově a místo abych šel na bus, stopnu si ještě odvoz na metro. Veselo bylo už v šest hodin večer doma. Burešům nechci ještě volat, nepředpokládám, že Pavel už tam bude a nechci strašit jeho rodiče. Dave je jistě doma, ale ten nemá telefon. Z přesně stejných důvodů jsme ani já, ani Pavel nevolali k Hosnédlům a mě pak ještě tři dny strašilo v hlavě, jestli Hobra opravdu dojel. (Dave)
Udělám si báječný zbytek víkendu a v pondělí jdu k zubnímu, neboť nouzová drenáž mi ze zubu vypadla už někde ve Slovinsku. Mám váček na kořeni, asi se mi dírou v zubu dostala nečistota až dovnitř. Bože, co mě ještě potká!

-nahoru-

A co závěrem?

Víte, někdo by možná řekl, že to nebylo k ničemu. Že to stejně všichni říkali a vůbec, že to byla pitomost. Já nevím. Já vidím západ slunce nad horami, blikající světla vsí pod sebou, rozeklané vrcholy horské louky, salaše… Vidím sám sebe, jak se drápu vzhůru a znovu cítím ten pocit, že už neudělám ani krok, že zahodím batoh a na všechno se vykašlu. A cítím tu úlevu, když konečně došlápnu na rovinku v sedle. Znovu prožívám svůj úlek v převisu ferraty, kdy mě ruce zradily a já se již viděl batohem stržený do hlubin. A v myšlenkách znovu bloudím mlhou k vrcholu Kaninu, kličkuji stezkou do údolí řeky Soči, koupu se v jezírku pod vodopádem.
Pro tohle všechno to stálo za to. Jistě lze namítnout, že to lze zařídit i méně pracně, ale kniha knih praví: skrzevá pot a krev je nám souzeno bráti se o svůj chléb vezdejší a mějme na paměti, že i duše musí být nasycena. Již napřesrok se bude výlet do Alp opakovat.

© Dave, kromě Hobr na cestě, Hobra na cestě © Hobra a Buri na cestě © Buri

-nahoru-