Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Víkend v Julkách, Julské Alpy 3. 7. – 8. 7. 2001

FOTKY

Přesun - Rafting - Pogačnikov dom
Škrlatica - Vršič - Přesun II


Přesun

Cesta proběhla v pořádku, mě k volantu vůbec nepustili, nutno podotknout bohudík. Cestu nám znepříjemňovaly jenom uzavírky v místech bez dálnic a Budločí šestihodinová(!) hudební produkce.
Místečko na spaní jsme nalezli dva kilometry za Bovcem na příjezdové cestičce k chalupě, a protože již bylo ráno, neváhali jsme a přímo na cestě rychle vytuhli.
Vyrazili jsme ve 21:00 a na místě byli v 6:30. Tedy 642 km jsme urazili za 9 hodin a 30 minut.

-nahoru-

Rafting

Ze spaní nás nikdo nevyrušil, a tak jsme se v poklidu vyhrabali ze spacáků a vyrazili jsme hledat nějakou cestovku specializovanou na raft.
Buldok žhavil vysílačku a snažil se takto kontaktovat Davida, který se měl v těchto místech pohybovat již od neděle. Při hledání jsme se (celá osádka Punta) naučili obsluhovat automat na nafukování pneu na pumpě na kraji Bovce. Odtud to již bylo kousek na náměstí, kde jsme si zakoupili snídani, hrátky v divé vodě i s průvodcem, setkali se s D+D a vypili něco piv.
Následně jsme byli odvezeni na start našeho prvého setkání s velkými gumovými čluny, jimž se říká raft. Vyfasovali jsme neoprénové kombinézy, boty, přilby, vesty a pádla, absolvovali krátký suchozemský kurz a rychlokurz angličtiny, v které se vydávají příkazy, otestovali neprodyšnost a nepotopitelnost gumových oblečků a vyrazili. Řeka tekla tu rychle, tu líně, zadák nás seznamoval s příhodami z války, s počty utopených nezodpovědných vodáků, s krásami Slovinska.
Voda to nebyla těžká, ale měla nižší stav, takže z ní čouhalo hodně šutrů, balvanů a skalek, kterým jsme se vyhýbali, což bylo poměrně náročné po technické stránce (zvlášť když na háku seděli dva maďaři, kteří nerozuměli anglicky pravá a levá). Všechny nás mrzelo, že už to končí tak brzo, aniž jsme si příliš užili toho slibovaného adrenalinu. Na závěr nás zadák pobavil jen hláškou: "Jump and swim." "OK" "Jump and swim, but quickly!!" Glo glo.
Takhle originálně jsme ukončili náš vodní zájezd a čekalo nás už jen hledání místa na spaní, vyrábění přehrad, koupačka v Soči, nákup piva a jeho následné zkonzumování a spánek u chaloupky za závorou.

ceny
točimo pivo Union 350 SIT/3 DM
flaškove pivo Union i Zlatorog 180 SIT
Rafting Sport Mix (úsek Boka - Trnovo, délka 01:45 hod) 57 DM/osoba

-nahoru-

Pogačnikov dom

Dnešního dne jsme byli již dostatečně odpočatí po dlouhé noční jízdě a uchystali jsme se do hor. Jako mastňáci, nalehko bez stanů. Měli jsme totiž v úmyslu nechat se hostit na Pogačnikově domu a odtud vyrážet po okolních vršcích.
Auta jsme zaparkovali téměř na stejných místech jako před čtyřmi lety, kdy jsme odtud odešli dobýt Triglav. I cestou jsme poznávali známá místa.
U parkoviště v dolině Zadnjica jsme ovšem začali stoupat vlevo podél Beliho potoka přes Belopotoski slap a pod nákladní lanovkou vzhůru serpentinami lesem, posléze klečí až k Spodnemu Kriškemu jezeru. Odtud jsme již viděli boudu, dotrmáceli se k ní a ubytovali se tam.
Po odpočinku na boudě jsme již nalehko vyrazili na vrchol Pihavec (též dle Kletru 30), ale z důvodu husté mlhy a velkého množství sněhu, kdy nebylo vidět na krok a sníh dosahoval takové výšky, že turistické značky byly ukryty pod ním, jsme neuspěli. Já jsem sice vpředu v tak 50-60 stupňovém svahu už skoro viděl černající se skálu, v které jsme očekávali závěrečnou ferratu, ale včas jsme se otočili.
Při sestupu jsem to lehce přehnal s rychlostí, takže jsem za chvíli jel po zadku a fakt netušil, jestli zastavím, nebo mě dole najdou na kousky. Nakonec jsem to na Dášinu radu zabrzdil, ale dobře mi nebylo. On ten kopec byl nějakej prudkej.
Zpátky na boudu jsme se vrátili v 19:00. Večeři jsme byli nuceni si uvařit vedle boudy u přístěnku na dřevo, kde bylo alespoň trochu závětří. Pak jsme ještě chvíli vysedávali ve společenské místnosti, pili a hráli. Spát jsme šli ve 22 hodin. (D+D spali venku ve stanu postaveném na ostrohu pod chatou.)

časový rozvrh
Trenta - Koča Zlatorog 620 mnm 11:40
(dle ukazatelů i Průvodce Kletr trasa 30 má cesta trvat 04:00 hod)
dolní stanice lanovky u Belopotoskiho slapu 800 mnm 12:15-12:30
Pogačnikov dom na Krških podih 2052 mnm 15:55-17:00
Pihavec (pod skálou i ferratou) a zpět 2300 mnm 17:00-19:00

Pogačnikov dom na Krških podih
výška 2052 mnm
cena za nocleh 2200 SIT nebo 21,50 DM
postelí 67
telefon 0609/615620
www.tris-a.si/pzs/pps/042.htm
voda pitná jen na vlastní nebezpečí, ale OK
flaškove pivo Union 500 SIT
obložený chleba 400 SIT
kafe 240 SIT
čaj 200 SIT

-nahoru-

Škrlatica

Vzbudili jsme se do krásného dne a těšili jsme se na výstup na druhou nejvyšší horu Julských Alp - Škrlaticu. Sice nás před naším bláhovým nápadem všichni (obsluha na boudě, členové ubytované české cestovky a nakonec i časové rozvrhy jak v mapách, tak i na rozcestníkách) zrazovali, ale co - my jsme přece už zkušení horáci, které jen tak něco nerozhází. Vyrazili jsme nalehko, neboť jsme chtěli nocovat na chatě ještě jednu noc.
Svižným pochodem směrem vzhůru jsme dorazili na rozcestí pod Križom již za hodinu. Tady jsem musel výpravu opustit, protože se ozvala má kolena, bolavá od doby pražského maratonu (již 7 týdnů!) a spolu s Dášou, která mi dělala doprovod, jsme se rozhodli pro návrat kolem Kriškich jezer (Kletr 29).
Krátce po rozloučení jsme se vyškrábali na vrchol Križ (2410), což mě definitivně odrovnalo, takže sestup, mnohdy po sněhu, pro mě byl skutečným očistcem a bolest mi silně připomínala již zmiňovaný maraton. I přes občasné bloudění ve sněhu a časté moje zastávky jsme plánovaný čas dle Kletru 29 (4 hod) ještě zvládli a na boudu jsme dorazili v půl druhé.
Od té doby jsme se již jen nudili - slunili se a vyspávali před chatou na karimámách, četli, hráli a čekali na přátele. Ti dorazili v půl osmé utrmácení, ale s dobytým vrcholem.
Vyprávěli nám, že pro přílišné množství sněhu netrefili levou odbočku pod Kriški stenou (Kletr var. 27) a museli jít tam i zpět přes Bivak IV (1950), závěrečná výstupová ferrata stěnou Škrlatice jim připadla vzdušná, leč snadná. Zpět se vraceli stejnou cestou, od rozcestí pod Križom nešli kolem Kriških jezer.
Ještě je třeba zmínit počasí - celý den bylo jasno až polojasno, občas se přihnala oblačnost, většinou však byla rozfoukána. Později odpoledne ovšem byla mračna až hodinu. Večer jsme uvařili opět u dřevníku, dali pár piv a šli spát.

Na Škrlatici (od Andrey)
Vyrazili jsme za krásného počasí, které kupodivu vydrželo skoro celý den a vichr vichrác byl jen chvíli cestou zpátky, kdy nám teda trochu byla zima, páč jako správní horalové jsme moc teplého vybavení neměli, nicméně za kopcem to zas přešlo.
Počasí bylo až tak pěkné, že u některých jedinců vzbuzovalo euforii (zejména u mě) a nutilo nás k běhu a poskakování. Ovšem asi po půl hodině došlo k nemilé události, chlapci ztratili mapu a my všichni iluze, nastala demoralizace. Seděli jsme minimálně další půlhodinu nad bivakem IV a chvílemi se snažili nalézt mapu nebo cestu, ale ani jedno se nám nepodařilo. Tak jsme se vyhřívali a přemýšleli o blbostech a také o tom, zda pokračovat či ne. Kdo by to byl řekl, ale nakonec jsme opravdu vyrazili - dolů k bivaku IV a poté zase nahoru sutí a sněhovými poli a zase sutí až k ferratici na Škrlaticu.
Sněhové pole bylo opravdu dlouhé a namáhavé, ale cestou zpět jsme ho vyloženě ocenili - svítilo sluníčko a my si tudíž neuvědomovali nějaké nebezpečí a jeli jsme až dolů, prostě paráda. Ferratice byla, jak už řekl Pavel, velmi vzdušná, nicméně nijak těžká, ale fakt je, že za mlhy nebo jen s trochu zhoršenou viditelností bych to už takto netvrdila.
A nadešel vrchol a výhledy a vrcholové foto a nějaká ta sváča a sestup, který jsem už zmínila. Návrat byl stejně pohodový jako cesta tam, pořád bylo krásně a euforka s námi.
Vrátili jsme se tedy kolem půl osmé a předávali své zážitky Dáše a Pavlovi a byli jsme pořád tak pěkně v pohodičce, teda kromě Dany; kterou tuším cestou zpátky začala bolet kolena. Ale já byla pořád v pohodě, až pozdě večer při sestupu schodů do společenské místnosti jsem náhle zjistila, že po těch schodech nejdu, ale plazím se po zábradlí a u toho už bohužel zůstalo, přestože jsem si myslela, že se z toto vyspím a ráno bude dobře. No nebylo. ...No jo, kolena nejsou kocour. A já to fakt vím dobře. (Buri)
Takže bych to shrnula: Danu bolela kolena, takže se vracela původní cestou do Trenty, Buriho bolela kolena, tak si je stáhnul a šel a mě bolela kolena a musela jsem jít taky!

časový rozvrh
09:40 Pogačnikov dom 2052 mnm
10:40 rozcestí pod Križom
10:55 Buri s Dášou se vrací cestou okolo Kriških jezer na Pogačnikov dom
12:00 100 m nad Bivakem IV, postupující demoralizace - pauza, zjištěna ztráta mapy (máme 2 náhradní)
12:30 odchod, pokračujeme :-(
15:15 Škrlatica 2740 mnm - druhá nejvyšší hora Julských Alp
15:45 odchod
16:30 pod ferratama
18:40 rozcestí pod Križom
19:30 Pogačnikov dom
09:50 celkem

-nahoru-

Vršič

Dneska jsme se chtěli přesunout přes Prisojnik na Vršič a odtud stopem k autu do Zlatorogu. Plán utrpěl však značné trhliny, zaprvé Danu bolela kolena, takže s Davidem sejdou výstupovou cestou. Mě taky bolela kolena, tak jsem si je obvázal a táhnul.
Na Prisojniku jsou metry sněhu, půjdeme tedy pod horou, kudy vede taky značená cesta a sněhu údajně nemá být tolik. V půl desátý jsme vyrazili s nadějí na výstup na Razor, který je cestou, pro zdatné horaly. Na sedle Planja (2439) pod Razorem (2601) nás však Razor nechal chladným, spíše jsme byli dost vyplašení ze sněhových polí, která byla přímo před námi a která jsme museli přetraverzovat. Proti nám se z prvního, rozsáhlého, značně ukloněného a exponovaného sněhového pole vraceli velmi nejistou, pomalou chůzí či posunováním postarší manželé (40-50), které jsem si zapamatoval ze včerejška z Pogačnika.
Já: "Is it good way?"
Pani: "NO! It's very dangerous!"
Já: "You want to go to Prisojnik? (doufám, že nemluví o naší cestě na Vršič)
Pani: "To Vršič."
Já: :-( "Aha. Thank you."
Pani: "Good Luck."
Přátelům jsem tuto rozmluvu zatajil a navíc jsem si myslel, že my na to máme. No nakonec měli, ale když mám mluvit za sebe, tak já se strachy posral už na tom druhém sněhovém poli a pak ještě několikrát. Bylo to skutečně k zešílení - na ukloněném sněhu, kde byla vyšlapaná umrzlá stopa, s naloženým batohem na zádech a s výhledem dolů do doliny nějakých 900 metrů. Fakt paráda. Na zmiňovaném druhém poli jsem se v půlce zastavil s rozklepanýma nohama, rychle se zabořil koleny do sněhu zády do údolí a prudce vydechoval. Šel jsem první, ale zpátky na své přátele jsem se bál pohlédnout, jak na tom jsou oni.
Zanedlouho jsme dohonili dva kluky, kteří měli před náma náskok, vraceli se z Razoru a byli bez věcí. Zasekli se totiž v místě, kde se sice dalo přetraverzovat průrvu po sněhu, byla tu taky vyšlápnutá stopa, ale jistější cesta vedla pod sněhovým splazem. Chvíli jsem zkoušel horní variantu sníh, ušel jsem sotva jeden metr, sklon byl osmdesát stupňů, tak jsem rozhodl, že to teda taky podlezem. S Buldokem jsme stahali od všech batohy dolů pod sníh, což byly asi tři metry. Pak slezly holky taky dolů, nasadily si batohy a lezly zpět vzhůru. Buldok, aby dostál své pověsti Hledače třetích cest, zvolil traverz. Sebral dva špičaté šutry, ty zasekával jako cepíny a lezl. Takže já jsem si taky pospíšil, aby mi nespadl na hlavu. A rozhodně to nebylo tak snadné, jako když jsem pomáhal holkám bez batohu. Říkal jsem si, ještě jedno takovéhle místo a vracíme se. Aha, ono už vlastně není kudy :-((
Naštěstí pak cesta vedla už jen sutí, pískem a kameny. A taky skálou, začala ferrata, ale to byla pohodička proti tomu sněhu. Cesta neustále serpentinami klesala do zóny lesa, ale ještě jedno hnusný místo nás potkalo. Bylo ještě horší než to předchozí. Poté jsme stihli ještě obdivovat …obdivovat? Mně se z toho zvedal žaludek už od pohledu. Dáša… ferratový nástup do stěny cestou přes Prisojniky, přebrodit sněhovou řeku a dát si posilňující čaj.
Na sedlo Vršič jsme se dotrmáceli v hodině dvanácté - začalo pršet až lejt.
Krátká poznámka k počasí, když už jsme se k tomu dostali: celý den bylo polojasno, přes mraky občas vykouklo sluníčko a notně pálilo.
Nechali jsme batohy, mě (obvázaná kolena se téměř neozvala) a Dášu na Tičarjeve dome (čaj 150 SIT/1,5 DM, točimo pivo 3,5 DM) a Buld s Andreou stopovali do Trenty pro auto.
Díky sílící průtrži odjeli skoro vzápětí a v 18.00 jsou zpět. Plánovali jsme, co dál - na spánek bylo moc brzo a vzpomněli jsme si, že nám kormidelník raftový doporučil hospodu na jídlo se slevou za použití jejich raftu.
Zamířili jsme tedy tam - do Žagy: cestou nejprve přestalo pršet (v Čechách byla v té době buria storočia, vichřice lámala větve i stromy a lilo jako z konve), pak jsme se šťastně shledali s D+D, kteří se vraceli z Kobaridu (šťastně proto, že nás nenabourali) a nakonec jsme nalezli i hospodu před mostem (Gostilna pri Mostu).
Hospodu jsme, jako tradičně, ovládli, i když jsme nebyli největší skupina, a jako tradičně jsme udělali ostudu, domáhajíce se slevy asi 30 Kč :-)) A jako netradičně jsme se fakt dobře nažrali až přežrali. Pak už zbývalo jen se přesunout na náš spací plácek za závorou a spát až do rána.

časový rozvrh
09:30 Pogačnikov dom 2052 mnm
11:00-11:15 Sedlo Planja 2349 mnm
14:00-14:15 rozcestí pod Zadnjim Prisojnikem
15:50 rozcestí Z. Prisojnik x Vršič
16:00 rozcestí Trenta x Vršič
16:10 rozcestí Prisojnik x Vršič
16:35 rozcestí pod Dovškskou Deklicou (pod ferratou oknem)
17:00 Tičarjev dom na Vršiču
7:30 celkový čas; dle cedule u Pogačnikova doma měla cesta trvat 6 hodin

-nahoru-

Přesun II

V noci bylo nějaký hrozný vedro (testuji nový spacoš určený do mínus 20 :-()) a po předvečerní bouřce kapalo ze stromů, pod kterými jsme nocovali. D+D odjeli někdy ještě za tmy, asi v 5 hod.
My jsme se tradičně vykopali a vykoupali (ne, na to byla Soča moc ledová, ale včera v noci koupačka byla) někdy před polednem. Již včera jsme se rozhodli nenavštívit podle původního plánu vrchol Malé Mojstrovky, ale vojenské muzeum v Kobaridu.
Já jsem tu byl již potřetí, ale poprvé jsem věděl, "jak to dopadlo". V muzeu jsme shlédli největší, již kultovní, fláky: audiovizuální představení, kavernu, polystyrenový model Krnu a granátem zbrázděný vojákův obličej, o kterém David prohlásil, že ho straší v nejhorších snech.
Po historické exkurzi následoval přesun ke Slapu Boka, krátká sváča a odjezd domů.
Z cesty uvádím jen drobnosti: rozhodli jsme se jet jinudy, a to po dálnici přes Salzburg a efektně se vyhnout placeným tunelům. Při prvním objezdu, na kopci Katschberg, jsme uvařili brzdy, a proto jsme taurnský tunel již pokorně projeli.
V Čechách řádně vyhladovělí se sháníme na pumpách po bagetách, ale máme smůlu.
Do Prahy jsme dorazili ve 23 hodin.

© Buri

-nahoru-