Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


S Veverkou na cestách, Slovinsko, Chorvatsko 15. 8. – 29. 8. 1994

FOTKY

Odjezd - Cestování po Slovinsku - Prší, rychle k moři - Terst
Do Chorvatska - Slunce, moře, víno - Motovun a jiná města - Rovinj a žízeň
Pula - Den plný vášní - Oprava karburátoru - Nehoda ve Vrhnice
Všude dobře, v české hospůdce nejlépe - Na Plzeň, Vávro, na Plzeň

Odjezd

Jsme domluveni na 9. hodinu. Přicházím přesně, ale jsem první. Dáša doráží chvíli po mně, ale Dave stále nikde. Až v 10:15 přichází i on, oblečení ve stylu Hlavní nádraží, model 94. My jsme již zvyklí, ale on stále zapomíná, že tentokrát jedeme do civilizace.
Poslední koláč na cestu a odjezd. Jenže Veverka nestartuje, a tak prvních 200 metrů trávíme za vozem. Tlačíme za všeobecného veselí diváků až před Realistické divadlo, kde konečně chytila. Byla chudinka přechlastaná. To nám Dave ještě oznamuje, že měl zataženou ruční brzdu. Tak nevím, zda-li mám být rád, že jsme tak silní, či nadávat na slabou ručku.
Jedeme k Davidovi pro náhradní klíče, a pak k Mikovi pro stan. Nyní ještě ke mně, nalepuje se medvídek dopředu na kapotu, jak to mívají luxusní auta a hurá vpřed.
Pojedeme nejkratší cestou přes České Budějovice. Než přejedeme hranice, potřebujeme ještě natankovat. První značka oznamující pumpu nás kupodivu zavádí mezi chlévy do místního JZD. Mají tu jednu stojánku se Speciálem, olej prodávají v igelitových sáčcích a obsluhuje vysloužilý zemědělec. Sice neobvyklé místo, ale ušetřili jsme.
A nyní hranice Dolní Dvořiště. Jako mnohokrát později se stáváme středem pozornosti. Zda kvůli autu, maskotu nad chladičem či osazenstvu - asi rovným dílem. Němci jen koukají, jak tlačíme auto k celníkovi, ten zase jen zírá, když se mu před okýnkem sune růžový medvěd. Pivo ani cigarety nepašujeme, takže cesta je volná.
Projíždíme Linzem (nejenom v Praze vede dálnice centrem města) a dál na jih s jediným omezením. Za dálnici nedáme ani schilling. Proto místo pohodlného tunelu pod Pyhrnpass šplháme do horského sedla. Když si v půli kopce dáváme pauzu, napadá projíždějící Rakušany při pohledu na nás jediné, uvařili. Omyl. Tento test svých možností Veverka zvládla zcela bez problémů.
Nejkurióznější na cestě však byly tunely vedoucí pod čerstvě zoraným polem, které leželo sotva 15 metrů nad úrovní vozovky. Musel jsem zastavit, taková věc se dvakrát nevidí.
Buri vymyslel zkratku, která ušetří 50 km. Má jen drobný háček. Na začátku je stoupání 16%. Světýlka aut na svazích nás neodradila, tak když přijíždíme k úpatí kopce, silnice se nám téměř postavila do cesty. Poněkud znejistím, když dvojka je slabá, ale zbývá ještě jednička a prý zpátečka je ještě silnější. Z nastoupaných metrů těžíme dlouhou část cesty až k odbočce na dálnici.
Zatím se již setmělo, tak na prvním parkovišti stavíme a hledáme místo na spaní. Stolečky nad dálnicí jsou to pravé.

-nahoru-

Cestování po Slovinsku

Probouzím se v 6:00. Na to, abych vzbudil ostatní je asi ještě brzy. Tak sám pozoruji Wolfsberg v ranní mlze a východ slunce nad vrcholy nad městem. V 7:00 je má trpělivost u konce a začínám s buzením. Jak se ukázalo, byli již vzhůru, ale nechtěli mi dát najevo, že už nespí. Se zapřením přenesli věci dolů k autu, aspoň se zatím uvaří čaj. Dáša spí dál. Tu vzbudili až krávy pasoucí se v ohradě nad námi. Nakonec jsme uvařili, sbalili a vyrážíme. Ale to jsme si ještě prohřáli ztuhlé svaly při roztlačování.
Buri se ujímá navigace a zároveň nás vyučuje slovinštině. Akorát mi popletl pravou s levou, jinak jsem jeho výukou nedotčen. Protože se věnuje roli učitele víc než mapě, bloudíme. Dvě věci se pořádně dělat nedají.
K přejezdu do Slovinska se doporučují čtyři přejezdy, z nichž první má stoupání 26%, druhý je na dálnici, ale platí se za tunel, třetí se nedoporučuje z rakouské strany pro karavany, což jsme vlastně i my, až čtvrtý v Bad Vellach je ten pravý. Vede k němu úzká cesta, samá serpentýna, ale je z nich nejlepší. Musíme to vyjet, jinak se vracíme a jedeme přes Maďarsko.
Z přílohy MF DNES se dovídám o přednostech Slovinska, a jak je ze strany Čechů neprávem opomíjeno. Takže když předložím návrh krátké prohlídky této zemičky, dostávám tichý souhlas.
Chceme se dostat do města Tržič, ale ne po pohodlné, jen o málo delší, dálnici. Podle pravidla, že žádná zkratka nikdy nic nepřiblížila, jedeme zkratkou. Výrobci mapy zřejmě nepředpokládali, že by turista opustil hlavní silnici a vydal se po okreskách. Takže v mapě chybí většina cest a vesnic. Když už nevíme jak dál, jdu se zeptat dvou zemědělců okopávajících úrodu. Jasně a srozumitelně vyslovuji jméno požadovaného města. Ti na chvíli strnou, poté se podívají na sebe, pak nechápavě na mě. Opakuji požadavek, cožpak jsou Tataři, či mluvím tak blbě? Konečně mi naznačují směr. Mířili jsme dobře. Hlavní cesta se mění v okresku a z té zahýbáme na šotolinu, šutry a prach. Tato cesta auto cizince asi nikdy neviděla a taky už asi nikdy neuvidí. Konečně chápu i ony zemědělce. Zažili jsme ještě jedno překvapení, neboť jsme stále jeli po hlavní a vjezd na tuto cestu byl omezen stopkou!
Nakonec dorážíme jak do kýženého města, ale i do Bledu, naší první zastávky. Mají zde jezero s kostelíkem na ostrově. Ale nejdřív na hrad. Zde zjišťujeme zajímavou věc, že Slovinsko je země pouze manuálně pracujících. Nemají studentské vstupné. Oželíme vstup a odškodňujeme se lezením po hradbách a chozením po zakázaných chodnících.
Pak koupání. Přeparkováváme auto, zajíždíme přímo k pláži. Spousta znuděných lidí, co si zde opéká své špeky, má konečně o zábavu postaráno. Se zájmem sledují naše vybalování, sbalování a převlíkání. Vyzbrojeni plavkami se chystáme na místní kostelík na ostrově. Je to asi 200 metrů v nejužším místě. Nejsem zrovna dobrý plavec, ale nakonec obklopen ostatními jako král svou družinou, jsem doplaval k ostrůvku.
Podle pověsti ten, kdo zazvoní snad třikrát na místní zvon, může mít přání, a tak se údolím ustavičně rozléhá odbíjení prvé, druhé, třetí, čtvrté, ... hodiny, umíráček či poplach podle toho, jak je kdo více či méně úspěšný. Naše pokusy skončily bez přání. Opět plavba zpět a zase pozdvižení mezi lidičkami, co si zatím stačili dozlatova opéct jednu polovinu špeků.
Ale jako vždy jsme to my, kdo se v takových případech směje naposled a ono místo zanecháváme s nezaměnitelnými stopami dvojtaktního spalování. A to mi to ještě dvakrát chcíplo. Necháváme Bled svému osudu a projíždíme Kranjskou Gorou, místem zimních světových pohárů. Opouštíme hlavní tah a nyní do oblastí s poměrně obtížnou dostupností po nepříliš kvalitních cestách, jak se vyjádřila MF DNES.
Již z map víme, že na začátku je nějaký kopec, ale vlastní skutečnost byla horší. Devět kilometrů furt do kopce, střídavě na dvojku a jedničku. Po jedné straně skála, na druhé sráz. Takže když chci po Davidovi, aby hlídal zatáčky, aby něco nevyjelo, myslel jsem to vážně. Jeho "volno volno", které opakoval jako pomatenej papoušek v každé zatáčce, mi lezlo dost krkem, ale hlavně že hlídá. Jenže on nepřestal, ani když tam jelo auto. Myslel jsem, že vyběhnu z kůže v tu chvíli. ...No no. Vždyť bylo jenom jedno a ještě k tomu malý. (Dave)
V 1265 m.n.m. stavíme u horského hotýlku, do kterého vkládám naděje jako vrcholového sídla, ale byl to jen předstupeň ke stoupání až do 1611 m.n.m., kde jsme v sedle Vršič. Končíme, za chvění vozu a temného bublání chladiče - vaříme, na vrcholku obklopeni velikány. Jsem nadšen a navrhuji krátkou procházku na nejbližší vrchol nad parkovištěm. Ostatní nadšení nesdílí a ozývají se hlasy, že jsme přece jeli k moři a ne do Slovinska. Sice neradi, ale přece jen dobývají vrchol. Z kamenů skládáme nápis S.P.CH.S. a rychle návrat k autu, kazí se počasí.
Zde musím připomenout jednu přírodní zajímavost - ve skalní stěně naproti přes údolí příroda vytvořila jakýsi obličej (vysoký asi 15 metrů), jmenuje se Adjovska deklica a uprostřed rozeklaných hřebenů hor to vypadá dost dobře. Na pohledu, který prodávali v místní suvenýr budce, se zrovna 2 horolezci pokouší zdolat převis nadočnicového oblouku. (Dáša)
To, co jsme jeli nahoru, vede i dolů. Brzdíme vším čím se dá (vypnula se volnoběžka), a bylo-li by třeba, daly se otevřít dveře na zvětšení odporu. Na deseti kilometrech jsme sestoupili na 643 m.n.m. Po úzké cestě podél řeky Soči polykáme kilometr za kilometrem. Ještě se stačíme zastavit ve vesnici, kde kupuji pivo Union, o kterém se zmiňuje i průvodce. Opravdu není špatné, jen naše finanční možnosti neumožňují důkladnější ochutnávku v místních hostincích, na kterých visí vývěsní štíty "Točimo pivo Union", což se stává nejen Buriho sloganem po zbytek výpravy.
Již se připozdilo a hledáme, kde přespíme. První pokus a domorodec je přístupen. Smíme bivakovat. Už se zdá, že to bude pohodový večer s jídlem, ale začalo pršet. Nejdřív kapka, pak dvě a nakonec to byl slejvák s blesky a hromy po celou noc. Strávili jsme ho ve stanech, do kterých teče. (Kdybychom zůstali nahoře na sedle, jak jsem navrhoval, jen bychom ráno smetli sníh a byl by klid.)

-nahoru-

Prší, rychle k moři

Budíme se do deštivého dne. Kapky stále bubnují do stanu, ale přes vytrvalé poprchávání rušíme stany, všechno házíme do auta a již za slunečného svitu odjíždíme. Při nejbližší příležitosti musíme sušit. Je znát, že za svůj nápad s prohlídkou Slovinska jsem u ostatních momentálně vyřízenej. Mohu už jen doufat, že zajímavosti budou opravdu zajímavé.
Celonoční déšť prospěl jak řece Soče, tak místnímu vodopádu Slap Boka. Proudy vody padající z prostředku skály jsou strhující podívanou. Jen jsme nezjistili, odkud tam voda přitéká. Možná je to pověstný Mackův pramen s 1000 litrovou vydatností. Tímto vodopádem jsem si u Buriho vylepšil pošramocený profil, takže za to Slovinsko bych mohl dostat jen podmínku.
Dalším místem je válečné muzeum v Kobaridu. Slečna pokladní nám sama nabídla studentské vstupné. Zajímavá prohlídka věnovaná největší horské bitvě z 1. světové války, která se odehrála v okolních kopcích. Multimediální představení nás ve slovinštině seznámilo s úspěšným německým blitzkriegem. Píšeme pohledy. Napsat, že se nacházíme na největším slovinském válčišti, či že se zde uskutečnila největší bitva v dějinách Slovinska, by klidu doma nepřidalo.
Slunce již dosáhlo svého denního vrcholu, je čas na sušení. Ze Soči se už stala řeka s rychlým proudem a kalnou vodou. Na jejím břehu rozkládáme provlhlé věci a sami se vozíme v proudu ledové vody.
Další položkou je Jezerca nad Tolminem s kostelíkem, ve kterém jsou na dřevěných deskách jména padlých Čechů v 1. sv. v. Vlastní vesnici jsme našli až po druhém dotazu u domorodců. Je opravdu nad Tolminem, opět vaříme.
Vylézáme všichni a jdeme do neznáma hledat kostelík. Ani mně se nechce věřit, že něco takového vede k místům, o kterých se píše v novinách. Je to úzká cesta, samý šutr, vedoucí nad hlubokým srázem, kde se dvě auta vyhnou za cenu zešedivění toho, kdo bude nad propastí. Hledání se neukázalo nejlepší. Kostelík si prohlížíme dalekohledem přes údolí a ještě psu z místní usedlosti jsme málem přivodili infarkt. ...A majiteli asi taky, protože jsme mu jen tak cestou sklidili dva stromy jablek - na Buldokův popud, neboť toho pohled na nesklizenou úrodu ovoce - zvláště cizího - nenechá spát. (Dave)
Počasí se začíná kazit, je zřejmě pravidlem noční déšť a denní vedro, ale vrátit se jedno údolí před cílem nechcem. Dáša se vrací se sama. Kostel nalézáme již zavřený a těch pár desek asi taky nikoho neuspokojilo. Ke všemu začalo pršet.
Další noc v dešti bych asi nepřežil, pohledy Buriho hovoří jasně, a tak další zajímavosti berou za své a rychle k moři, tam pršet nebude, alespoň Dave to tvrdí. Jedeme do Nové Gorice, kde chceme vstoupit na italské území za účelem jízdy podél pobřeží. Celník nás propouští, neboť z mého anglického výkladu, že do Itálie jedeme proto, abychom byli dříve ve Slovinsku, je nanejvýš zmaten.
Buri naviguje, chceme do Koperu, ale on ignoruje směrovky na Slovinsko a veškerá slovinská města a zavádí mě do samého centra Terstu. Pohled na nasvícené centrální náměstí a památky je jistě zajímavá podívaná, ale mne v tuto chvíli více zajímá čtyřproudová vozovka. Buriho navigátorské schopnosti jsem ocenil flaškou vína splatnou při nejbližší příležitosti. Z Terstu se dostáváme pod Davidovým vedením.
Bez problémů přejíždíme hranice a po krátkém hledání uléháme v polích. Jen kdyby tu nebyly ty kousavý potvory.

-nahoru-

Terst

Ráno se budíme pokousaní na všech možných místech, tedy hlavně Dáša. Uvařili jsme si kaši a poté směr Terst podruhé. Cestou zastavujeme a poprvé se koupeme v moři. Průzračné moře z reklamních letáčků sice vypadá poněkud jinak, ale nikomu to nevadí a hlavně jsou i vlny. Přejezd hranic bez problémů a míříme k Terstu.
Cestu už známe, nejedeme tudy poprvé, když tu náhle do auta pronikl nám důvěrně známý smrad něčeho pálícího se. Čucháme po celém autě, ale nic. Asi to bylo z venku. Nejen nám se musí furt něco pálit. Projíždíme tunelem, kde též nic necítíme, až u výjezdu nás smrad doslova praštil do nosu. Tak jsme to zase my. Okamžitá pauza. Kouří se nám ze zadních kol. Kouknu na ruční brzdu a je tam, zatažená. V nestřeženou chvíli na hranicích jsem ji zatáhl a následně na ni zapomněl. Chladíme kola. Voda vylitá na ráfky se vypařila jako z rozpálené plotny, a tak jsme zase předvedli představení pro okolní pěší. Když kola aspoň trochu zchladla, můžeme pokračovat.
První, co navštívíme je Sant Giusto, pevnost a nyní i museum nad Terstem. Kupujeme vstupenky jen do pevnosti, ale navštěvujeme i museum. Zrovna zavírali, takže jim nevadilo, že jdeme zadarmo. Stačili jsme shlédnout výstavku ručních zbraní. Jaksi jsme zapomněli, že Italové ctí polední siestu. Kromě musea zavřeli i všude jinde, kam jsme se chtěli podívat .
Když už jsme v Itálii, nelze neokusit místní pokrm a dochází na Burim protěžovanou pizzu margaritu. Při hledání otevřené pizzerie jsme shlédli pěkný kus města, ale vytrvalost slavila úspěch. Na otevřeném ohni nám připravují quattro pizza marinara a zapíjíme to půl litrem vína. Na to nám tak stačí lirová hotovost. Jídla nebylo málo, ale pro nás vyhládlé to byl tak akorát předkrm. Mít více peněz, sjeli bychom jídelní lístek od shora dolů.
Čas ubíhá, a tak po krátké procházce po městě odjíždíme. Koupeme se na již známém místě ve Slovinsku a na vinici jsme natrhali něco málo k jídlu. Hledáme místo ke spaní. Po několika pokusech, když jsme skončili i na zahradě rodinného stavení přijíždíme do kempu, kde na kopci nad ním Dave nalézá vhodný plácek. Chce tam dopravit i auto po štěrkovce, sklon nejmíň 30%. Přenechávám mu volant, nemám oprávnění k řízení tanku.
Obětoval jsem se a jdu pro vodu (tedy sehnat víno či pivo), ostatní po úzké stezce scházejí k moři se koupat.
Vysprchovali jsme se a vzbuzujeme zájem návštěvníků místní restaurace, když se hned převlékáme. To, že za rohem jsou kabinky, jsme nevěděli. Zato hned vedle je herna. Buri nás ukecal ke hře fotbalu. Utkání skončilo smírně 1:1, když některé rány připomínaly spíše dělovky z hokejek sovětské sborné. Míč byl totiž valnou část hry na podlaze. Den skončil bez dalších událostí.

© Buldok

-nahoru-

Do Chorvatska

Ráno se každý vzbudil snad i sám od sebe, tzn. nevzbudil nás Buldok, ale sluníčko. David usmažil fazole. Po klasických ranních nicnedělacích přípravách jsme se šli vykoupat a někdo umýt a oholit. Pláž, jak jsme si již mysleli od včerejška, byla polonudistická, takže někteří členové výpravy maskovali okukování ležících dam za pomoc kamarádům s přesunem vozu. Poté jsme odjeli do Piranu, o kterém se průvodce zmiňoval jako o nejkrásnějším a nejmalebnějším městečku Istrie. A taky že jo. Zdá se nám úplně nej z míst, která jsme v Istrii zatím viděli. Buldok tvrdí, že lepší už neuvidíme. Neotočíme to?
První, co jsme tu udělali, bylo, že jsme zašli do hospody a dali jsme si TOČIMO PIVO UNION (za 150 SLT). Do města jsme došli po pobřeží, nejprve ke kostelu sv. Jiří. Vedle kostela stojí zvonice a křtitelnice. Spustili jsme se do města a procházeli jsme uličkami, zákoutími, podchody, ve kterých to vonělo mořem a hlavně mořskou havětí, nutno podotknout, že vařenou, smaženou a i jinak připravovanou.
Širokým obloukem docházíme k něčemu, o čem si myslíme, že je to místní hrad či pevnost. Je to asi 100 metrů hradeb. Odtud je výhled na staré město. Vidíme, že piranské domy se svými červenými střechami se rozkládají na trojúhelníkovitém ostrohu vybíhajícím do moře.
Pak už tedy směr Hrvatska. Chceme si ještě ve Slovinsku natočit plnou a jedeme k poslední pumpě před hranicemi. Na pumpě následuje veselá historka, když poprvé ve Veverce utrhneme šaltpáku. Oprava zabírá tři hoďky, poté jsme černí až za ušima, na druhou stranu lze i zařadit zpátečku.
Hranice projíždíme v pohodě, jen Buldok mumlá cosi o Ustašovcích. Hledáme místo na spaní a nacházíme. Veverka sama stojí 20 metrů od moře a medvídek potěšeně čumí. Není ale vidět, a tak už se nekoupeme, jen pijeme víno a klábosíme. Do toho šumí moře a vlny narážejí na skaliska.

-nahoru-

Slunce, moře, víno

Budím se světlem a horkem sluníčka a přijíždějícími koupači. Dnes je tedy smutné výročí sovětské okupace a doba, kdy jsme každý rok v Jinouškách. Letos ne. Věnuji našim kamarádům všude na světě tichou vzpomínku.
Jdeme se koupat a pak se potápíme se šnorchlem, brýlemi a ploutvemi. Nevím jak ostatní, ti už dno mořské asi znají, ale já jsem jím očarován a trávím lovem škeblí převážnou část doby do 13. hodiny, kdy odjíždíme. Ještě jsem stačil utrpět pár úrazů od Davida při mečování (taky jsem se párkrát trefil). To už se pláž slušně zaplnila a my zjistili, že jsme obsadili nejlepší místo.
Odjeli jsme do Novigradu. Je neděle a všude je zavřeno. Procházíme městem k pobřeží a nalézáme otevřenou pizzerii - a je to margheritta. Tento výlet do Novigradu se ukázal jako strategická chyba, vyplývající z neznalosti místních poměrů - dopolední pláž u Umagu byla totiž opravdu krásná, zatímco nedělní zavřený Novigrad k uzoufání nudný. Alespoň, že ta pizza byla. (Dáša)
Opouštíme Novigrad a směřujeme do Lanterny, kde Buldok při loňské návštěvě Chorvatska bydlel, a kde zná krám s vínem, v přepočtu, za 30,-. Bohužel kapitalismus pokročil i zde a víno je za padesát. Buldoka to neodrazuje a po chvíli vybíhá z marketu, že potřebuje půjčit, že už objednal. Přináší dvoulitrovku. My s Dášou ho následujeme.
Je už pozdní odpoledne, proto hledáme místo. Našli jsme asi 5 km polňačku s bujným porostem po stranách. Trochu jsme Veverce provětrali a odřeli kožich. Parkujeme 200 metrů od moře, do kterého se jdeme vykoupat. Pak se ještě snažíme ulovit nějakou rybu oštěpem, pak i na světlo, ale neúspěšně.

© Buri

-nahoru-

Motovun a jiná města

Obavy některých z nás ze včerejšího večera, abych je nevzbudil moc brzy, jsou zcela liché. Vstáváme v 9:30. První procházející zírají na auto, na nás a všude přítomný nepořádek, což už k nám jaksi patří. Večer totiž není síla uklidit nádobí. Po ranní krátké koupeli vyrážíme po šotolině několik kroků od moře. Cesta, i když vede rovně, je stále ukloněna k moři jako dobře klopená zatáčka. V jednom místě, kde skála vystoupila více nad povrch a zabránila tak přirozenému vyjetí kolejí, se náš úklon zvětšil tak, že jsme měli pocit, že se musíme převrhnout. Ona Veverka má své těžiště už sama od sebe dost vysoko. Mimořádně odporné. Ještě dlouho se mi o tom bude zdát.
Udusaná hlína se změnila v šutry. Aby nebyl všem úskalím konec, před námi se zdvíhá stoupání, kde cesta vypadá jako pobořené schodiště, ve kterém některé stupy chybí. Zpomalením si žádám od majitele vozu souhlas k další jízdě. Hlavně držet plyn je odpovědí. Vůz skáče po dírách jak splašený kůň, vše co leží volně, končí na podlaze. Držím plyn a Veverka se nezadržitelně sune vpřed. S pocitem, že se auto (není už to spíš tank?) pod námi rozskočí, jsme projeli i toto.
Stává se pravidlem, že když se z našich pobytů na pobřeží vracíme na asfaltku, je to vždy z takového směru, odkud auto neviděl vyjíždět žádný z místních pamětníků. Do Lanterny zavážíme prázdné láhve a zatímco kupujeme chleba, Dave provádí zběžnou kontrolu vozidla. Ani se nedivím, když mi podává kus podvozku s tím, že na mé straně karosérie visí ve vzduchu.
Sluneční svit dosahuje nejvyššího žáru, když jedeme do vnitrozemí navštívit opevněné městečko Motovun. Šetřit na mapách se nevyplácí, když jsme si tentokrát zajeli několik km.
Motovun, jako hezké, typicky vnitrozemské městečko, trpí svou méně atraktivní polohou mimo hlavní turistický tah nižším zájmem návštěvníků. Méně turistů, méně peněz na opravy. Toto bylo asi hlavní téma rozhovoru našeho posezení při skleničce coly a šálku kafe v restauraci, kde si číšník teprve zvykal, jak vypadá turista.
V Motovunu jsme kromě restaurace viděli bránu, kostel, prošli jsme si hradby a při hledání již zmíněné restaurace jsme shlédli větší část starého města.
Ještě dnes se vracíme na pobřeží. Poreč již znám. Navštívili jsme i jednu z nejvýznamnějších památek Istrie - Eufrasiovu baziliku.
Nejzábavnějším momentem se stala návštěva cukrárny, kde zmrzlinář dokazuje, že i z prodeje se dá udělat show. Sice kopečky nelétaly vzduchem tak jako vloni a své parádní číslo, zmrzlinu ve tvaru ztopořeného pyje, si schoval pro jinou skupinu, bavili jsme se dobře.
Přesunujeme se do Zelené laguny, kde se jezdí na vodních lyžích, které jsem již vloni okusil. Jen čumilů čekajících na co největší pády od loňska přibylo. Můj první start i jízda byly úspěšné, ale známky za styl bych asi nedostal. Při druhém pokusu jsem podcenil start a diváci se bavili. Úspěšně jsem složil reparát. Zatím Dave mlsně okukoval létající rogallo na nafukovacím člunu. Byl by i letěl, ale zklamalo ho, že si nemůže sám řídit.
Čas se nachýlil k samému večeru a stále nebydlíme. Sympatický plácek ve Vrsaru se ukázal být kempem a vesnice na mapě rovněž. Po dlouhém hledání nalézáme místo. Jen auto se musí tlačit a nesvítit, abychom nepoplašili blízkou stáj.
Při večerním jídle a dvoulitrovce vína se domlouváme na zjednodušení programu. Ostatní totiž strašně remcali. Zmožen dnem, jídle i pitím usínám, abych již od časného rána byl fit jak rybička.

-nahoru-

Rovinj a žízeň

4:00 - David nás budí. Začíná pršet a blesky protínají oblohu jeden za druhým. Má vzpomínka na loňskou vichřici nás nutí k odjezdu. Ve vesnici si s autem zajíždíme pod stříšku vedle pošty, sloužící přes den asi jako tržiště. Do Veverky teče, musí zůstat v suchu. Dave hned uléhá vedle auta. Někde v dáli zuří bouře a jen sporadický poryv větru oznamuje její sílu. Blesky se posunují hlouběji do vnitrozemí. Teprve když je jasno, že budeme ušetřeni, uléháme také ven.
Ráno v 7:30 jsou již všichni vzhůru. To už přichází pracovnice z úřadu a v trafice si lidé kupují noviny. Když sjíždíme po dvou schodech, které nás dělily od úrovně vozovky, není to rozhodně beze svědků. Vrsar necháváme za zády a podél Limského fjordu, míříme do Rovinje. Je to městečko, které si více než ostatní uchovalo svůj původní ráz.
Zaparkovali jsme zřejmě před tourist office, neboť nějaká studentská policie, alespoň Dave to tvrdí, ho vykázala na jiné parkoviště. Odsud se vydáváme do města, jen Dave si jde svou vlastní trasou. Jak se ukázalo, byla téměř shodná s tou naší.
V místním velkoobchodě si kupuji za lidovku StaroČeško-Daruvar, neboli pivo. Prohlížíme si nabídku ryb a na trhu kupujeme pár banánů. Největší zájem upoutala prodejna s rybářským a sportovním náčiním. Takovou harpunu bychom chtěli všichni, ale 627 kun je moc. Procházíme se úzkými uličkami historické části města. Prohlídku kostela spojujeme s vyhlídkou z věže. Blíží se 12 hodin, kdy se máme sejít u auta. Do akvária za 8 kun se nám nechce, poté co jsme udělali zběžnou prohlídku od dveří vstupu.
Zato jsme objevili krámek, kde prodávají rozlévané víno, litr za 8 kun. Vcházíme do stylově zařízeného obrovského sudu vyplněného sudy menšími, kde vzduch je vyplněn alkoholickými výpary. Tak "črveno nebo světlo" nabízí pán. Na vínu poznám akorát barvu, a jestli mě druhý den bolí hlava či ne, ale snažil jsem se tvářit, jako když tomu rozumím. Nechal jsem si nalít sklenku červeného na ochutnání. Buri ochutnává též, ať ukáže, že i on je "znalec". Pán asi věděl své. Odnesli jsme si 2 litry v jedné z našich lahví.
U auta jsme se sešli všichni a David přináší další litr červeného. V tuto chvíli máme vína téměř tolik, co vody.
Po prašné, ale hlavně dlouhé cestě míříme k opuštěnému pobřeží, alespoň se tak domníváme. Nalézáme pobřeží pokryté stany, sic neorganizovanými. Napřesrok zde bude nový kemp. Davidovo přání místa, kam lidská noha ještě nešlápla, se už na Istrii asi nesplní. Vybíráme si obstojný flek, kde setrváme do příštího dne.
Následně lovíme ryby, raky, racky - samozřejmě neúspěšně. Zato již úspěšně zdoláváme zakoupené víno. Ze zbytků vody se vaří večeře. Ráno budeme bez vody.
A ta žízeň. Kolem vody, že by se člověk zalknul, jen to vidí a pít se to nedá. Sny o vagónech sody. Tak to byly mé pocity při probuzení. Vydávám se na cestu vyzbrojen dvěma dvoulitrovkami. Cesta (kombinace prachu a výkopů) a štěkající pes mě zavedli až k zavřeným vratům s nějakou nečitelnou cedulí. Od vrat se táhl plot nahoře s ostnatým drátem. Třeba projdu kolem moře, stačí ignorovat zátaras sahající 5 metrů do moře a ceduli Militari zone. Za plotem jsem pokračoval po kamenité cestě, míjejíc staré palposty pro děla a pevnůstky pro kulomety. Vše šlo jako na drátkách. Druhý plot byl sice obtížnější, ale vracet se budu až s vodou. Vešel jsem do hájku mezi baráky. Něco jako vesnice zabraná na kasárny a opuštěná. U jednoho stolu zde sedí dva domorodci. Slušně žádám o vodu a velice přesvědčivě hraju blba co se týče mé cesty sem. Šlo mi to tak dobře, že když mě jeden z nich vezl zpátky služební ladou, neustále opakoval něco o vojácích a zakázané oblasti. Nu, hlavně že mě odvezl až k prvnímu plotu, ten už jsem hravě přeskočil sám. (Dave)

© Buldok

-nahoru-

Pula

Ve tři v noci na chvíli sprchne. A ráno je ukrutná žízeň. David vodu naštěstí sežene (viz. výše), takže ji uhasíme a odjíždíme do Puly - největšího města Istrie. Po kratší obhlídce města usedáme do mořské restaurace. Za půlhodinu po seznámení s jídelním lístkem je na světě objednávka: pro mě a Davida grilované calamari (chobotničky), pro Buldoka rizoto s mořskými mrchami a pro Dášu zeleninový salát.
Navštěvujeme největší atrakci města - římskou Arénu. Vzhůru do kopce si jdeme prohlédnout ještě hrad ze 17. století. Je tu vlastivědné muzeum, které prolétáváme. Z vyhlídky shlížíme na přístav, loděnici a černý kouř z požáru adriatické vegetace.
Odjíždíme z Puly vybaveni v myslích plánkem cesty k moři. Po kratších zaváháních se u něj skutečně objevujeme. Zde se líbí snad všem, jen Buldokovi se zdá, že je tu málo ryb. Mimochodem v Pule jsme chtěli zakoupit harpunu, ale nějakou dostupnější našim peněženkám neměli, jen jedno podmořské dělo za 680 kun. I oštěp jsem ráno zapomněl, a tak se jen koupáme, potápíme a sluníme. Po večeři uléháme ve 21 hodin při vycházejícím temně žlutém měsíci.

-nahoru-

Den plný vášní

V noci se budíme štípáním hmyzu a zanedlouho i ohňostrojem blesků a hrozným hromburácením. Je bouřka, vítr fičí, moře pleská o kameny, naštěstí déšť se nám zatím vyhýbá.
K ránu jsme všichni zalezlí v autě. I na déšť došlo. Sedíme v autě a čekáme. Tento den jsme chtěli celý strávit vyvalováním u moře. Bohužel, počasí chtělo jinak.
Čekáme hodinu, nikomu se nechce ven poklidit součástky výzbroje a rozdělanou snídani. Nakonec přestává, ale na sluníčko, nebo dokonce na koupel, nemáme ani pomyšlení. Jsou velké vlny. Poklízíme a vyrážíme, ale co to. Veverka si dost hlasitě stěžuje u levého předního kola, že sami jsme se schovali do sucha, do ní, a ona musela moknout. Snažíme se skřípající zvuk chvíli ignorovat a přehlušit ho vlastním hovorem, řka, že to dělala už včera, ale potom, co to vypadá, že by si Veverka taky mohla zlomit levou přední končetinu, se David vrhá do opravy. Sundavá kolo a promazává brzdy. Nepomáhá nic. Snad jen jízda bez motoru. Ale tlačit 1000 km?
Pokračujeme a David rozhoduje, že musíme do jakéhokoli servisu - tedy do Puly. Ovšem již na hlavní do Puly se nachází servis Opela, a světe div se, i Wartburga. To je sakra štěstí. Bohužel zavírají, jsou tři hodiny, ale šéf nám auto okukuje a říká, abychom přijeli sutro jutro, že to opraví. Za 200 kun. Cestu domů nám rozmlouvá, že je to nebezpečné.
Rozhodli jsme se pro opravu a jali se hledat místo na nocleh, nedaleko od servisu, neboť jsme nechtěli, v případě nepojízdnosti, tlačit moc daleko. Vybrali jsme si místo na malém políčku v lese, asi 7 km vzdáleném, u vesnice Valtura, kde jsme se při průjezdu zásobili 2 litry Rybáře. Jelikož bylo stále pod mrakem, začala Dáša s Buldokem stavět stany a já s Davem připravovat večeři - lanšmít s bramborovou kaší. Při těchto činnostech jsme notně zaháněli žízeň a vtipkovali na téma Veverka, naše další cesta apod. Pak začalo pršet a my přešli na témata vážnější - osud Veverky, naše další cesta, apod. Zabrousili jsme i na nejaktuálnější problém dnešní bývalé Jugoslávie - válku. Po večeři jsme se Slezli v Marechalu, vypili všechno víno, zahráli si vrhcáby a šli spát.

© Buri

-nahoru-

Oprava karburátoru

Ráno se budíme v 7:00. Je po dešti, stany jsou docela suché, ani nebudeme muset sušit. Sbalili jsme opravdu rychle (jó, kdyby to tak bývalo častěji) a pomalou jízdou se suneme do servisu. Veverka se asi těší na odbornou péči, ani moc neskáče, jen aby už tam byla. Na místě jsme přesně v 8:00 a jdeme hned na řadu.
Pan šéf si zaváží auto do haly a staví ho na zvedák. Jen aby se podvozek nerozpadl, až budou zvedat. Je už dost uhnilej. Se zájmem bychom sledovali následující dění, ale dívat se může jen jeden (přesněji "kucken nur ein"), takže David. Z doby strávené při Davidových opravách mám dojem, že výměna diferenciálu, jako závada nepoměrně závažnější, bude záležitostí na celý den. Cítím se dotčen, ba uražen. A navíc se jednalo o hnací tříramenný kloub. (Dave) Nechce se mi věřit, když za hodinu je to už hotový. Hodina opravy i s materiálem stála 53 DM.
Takže máme pojízdné auto, ale došly prachy. Čas pro návrat domů. Rozhodujeme se pro cestu podél východního Istrijského pobřeží s návštěvou pamětihodností při cestě.
Zastavujeme v Labinu. Obracíme se na našeho psaného průvodce o nějaké informace. Dovídáme se kudy máme přijet, kam zaparkovat auto, doporučuje místní kavárnu, kde rozhodně nesmíme minout sklípek, mají tam vynikající slivovici. Zde informace o tomto městě končí. To, že je zde ještě kostel, museum, alej hrdinů, rozhledna je zřejmě nedůležité a nebo autor nedobrovolně zakončil prohlídku města již v sklípku.
Nás sběhlé cestovatele stejnak už nemůže nějaké město vyvést z míry. Musím přiznat, že už jsem měl měst taky akorát. Přistihnul jsem se při myšlence, jak sedím v český hospodě za jedním dobře chlazeným. Takže rychle odsud pryč.
Ještě než opustíme pobřeží, chceme se vykoupat, ale cesta vede vysoko na srázu nad vodou, takže nakonec bereme za vděk jakýmsi městečkem, kde se na pláži tísní hlava na hlavě. Při návratu k autu míjíme fontánku se zelenomodrou barvou vody, ale hlavně v dosažitelné hloubce je několik mincí, i tvrdé měny. Otrlejší z nás neváhají ani okamžik, vyhrnují rukáv a loví. Zbohatli jsme o několik kun a asi 8 schillingů.
Zbývají mi zbytky chorvatské měny, za které kupuji víno. Dáváme vše dohromady a chceme si koupit pizzu, ale marně. V obavě, aby nám peníze nezůstaly, jsme chtěli koupit v bistru aspoň lahvové pivo, ale 10 kun je mnoho. Ani sleva na 9 kun, kterou nám udělala servírka, se nám nezdá, takže nic. Nakonec jsme to utratili za nanuky v hospodě a Union pivo v krámku přímo na hranicích.
Jsme v Slovinsku a představa posezení v hospodě nabývá reálnějších podob, a to už nejen v mé mysli. Těšíme se opravdu všichni. Kousek za hranicemi Veverka přestala táhnout, došel benzín. Z kanystru doléváme 1 litr, který by měl stačit k nejbližší pumpě. Opět jedeme, ale ne dlouho. Zrovna v nejnepřehlednějším místě, kde bylo značkou zakázáno zastavení, opět stojíme. Jsme opět na dně, a to jsme ujeli jen 4 km. Urychleně doléváme zbytek kanystru.
Jedeme dál, ale to je velmi nepřesné vyjádření. Spíše se vlečeme jak raněné zvíře. Nejdřív jsme se utěšovali, že je to méně kvalitním benzínem, který máme ještě z Čech, ale bylo to čím dál horší. Stavíme na parkovišti, kde se za chvíli pod Veverkou udělala loužička. Teče nám benzín z karburátoru a ke všemu je tam stržený nějaký závit.
Odtlačili jsme auto na nedaleké, toho času opuštěné, letiště místního aeroklubu a Dave se jal opravovat. S karburátorem se opravdu mnoho nedá dělat, tak se aspoň vracím do svých školních let a vystřihuji si obrazce připomínající těsnění. K všeobecné radosti opravdu pojedeme dál, jen s výkonem půjdeme dolů a se spotřebou nahoru, ale až zítra.
Zůstaneme na letišti, kde si letci vybudovali i přístřešek s ohništěm a lavicemi. Burimu s Dášou se splnilo i velké přání nejednoho začínajícího řidiče, mít ke svým řidičským začátkům pronajaté letiště. Sice Burimu v některých okamžicích i letiště bylo malé, jezdili ke všeobecnému veselí a za shovívavých pohledů opodál stojícího policejního vozu dobře. Do areálu je totiž vjezd zakázán. Proto i na večer jsme mistrně zamaskovali Veverku v křovinách a sami ulehli opodál.

-nahoru-

Nehoda ve Vrhnice

Budím se již tradičně brzy, dnes v 6:30. Dnes je opravdu zima, už jsme v podhůří Alp. Nakonec vylézám sám a obhlížím okolí. U výjezdu si postavil nějaký panáček auto tak šikovně, že tudy nevyjedeme. Už tu byl i včera, asi místní letec a chce nám to spočítat za překročení zákazu.
Z dlouhého čekání mě vysvobodil a ostatní konečně vzbudil policista. Ptá se na auto stojící venku na prostranství a je znát, že ho tam nerad vidí. To není naše a ukazujeme mu Veverku splývající ještě s temnotou v křovinách. Poněkud znejistěl, když další auto nečekal a žádá si pasy. Když zjišťuje, že jsme Češi a ke všemu studenti, o poznání blahosklonněji požaduje odjezd. Tiše jako myšky jsme Veverku protáhli skulinou mezi stromy na volné prostranství a odtlačili z areálu. Jen nevzbudit letce, i když jsme se domnívali, že by se o něj eventuálně postaral opodál čekající policista, kterému jsme možná byli trochu sympatičtí. Baterie byla opět z formy, takže jsme tlačili ještě o kus dál a potom rychle pryč.
Naším cílem je Postojanská jeskyně. I když v novinách píší o vstupném 28 DM, jedeme to tam aspoň okouknout. Vstupné pro studenty je jen 10 DM a ke všemu se tam jezdí vláčkem. Je rozhodnuto. S Burim si kupujeme lístek. Vláček asi pro 100 lidí, nástupiště obložené mramorem. Dvojkolejná trať je jen spojnicí mezi vchodem a vlastní jeskyní. Po 2 kilometrech jízdy končíme na malém nádraží, odkud se rozcházíme k svítícím cedulkám s názvy různých jazyků podle toho, v jakém si přejeme výklad.
Zvolili jsme angličtinu, ale ne příliš šťastně. Slečna průvodkyně předpokládala rodilé angličany a tomu přizpůsobila rychlost, odbornost i výslovnost svého přednesu. Ještě že máme základy ze Slovenska a z Mackova geologického rychlokursu, jen pomůcka o tátovi a mámě je v angličtině nepoužitelná. Koukajíce po krápnících jsme prošli 45minutovou prohlídku. Umně nasvícené přírodní výtvory dosvěcovaly záblesky fotoaparátů i přes zákaz u vchodu. Slečna sama se vyjádřila v tom smyslu, že ví o našich naditých kapsách s foťáky a kamerami, ale že jí nevadí, chceme-li si udělat obrázek.
Na závěr se s námi rozloučila se slovy, že vlak přijede za 15 minut, takže si můžeme dělat co chceme. Vlastní odbavovací hala byl obrovský podzemní sál, kde se pořádají i koncerty, ale hlavně tam měli suvenýry a prodávali i občerstvení. Ještě že nejsem majetným občanem. Udělat si opičku v podzemí je dlouhodobý zážitek a bylo by i kam zajít na turecký záchod, jen toaleťák by byl poněkud vlhčí.
Jedeme na hrad. Predjamský hrad je zvláštní stavba zanořená do skály pod převis a tam, kde končí lidský výtvor, volně pokračují jeskyně. Jinak jediný hrad, kde byla prohlídka bez průvodce. Toho se řádně využilo.
David vlezl do jakéhosi výklenku, když našel nezamčenou mříž a poté nemohl zpět, protože se do místnosti nahrnuly davy návštěvníků. Málem tam musel zůstat navždy, neboť odcházející se střídali s nově příchozími, a nikdo z nich nemohl přehlédnout onu díru a každý tam i nakoukl. S Dášou jsme se snažili tvářit nenápadně, co to jen šlo a už jen čekali, kdy ho tam někdo uvidí. Když už v místnosti byli jen dva Italové zrovna otočení k nám zády, mohl Dave konečně vylézt. Poté jsme si okusili sezení v židlích z ? století. Největší část výstavy v hradu byla věnována Postojanské jeskyni a hlavně náčrtům jeskyní pod hradem.
Před opuštěním hradu jsme ještě prohlídli, co všechno naházeli turisti do nádoby s vodou. Zbohatli jsme o několik tolarů, ale 50 lir jsem s hlasitým žblunknutím hodil zpět. Naštěstí uklízečka z vedlejší místnosti před chvílí odešla a ani David nemusel vysvětlovat, proč má mokrou ruku až k ramenu.
Poté jdeme prohlédnout zanořující se řeku. Podařilo se nám zdolat sic jen 25 metrů, dál už to suchou nohou nešlo, přesto to vypadalo, jakoby se propadala do samého středu země. Tímto jsme vyčerpali vše, co jsme chtěli v Slovinsku navštívit a ještě dnes bychom se chtěli dostat do ČR. Je sobota, to budou mít dlouho otevřeno v hospodě.
V následujících odstavcích jsem se pokusil ze svého pohledu vylíčit události zbývajícího dne.
Abychom se vyhnuli placené dálnici, jedeme po okreskách. Asi v 15:40 projíždíme městečkem Vrhnika. Jedu po hlavní, přede mnou před křižovatkou brzdí malý Renault. Nevypadá, že bude zatáčet, takže předjíždím zleva. V tom okamžiku zahnul též doleva. Točím volantem a brzdím, ale srážka je nevyhnutelná. Ještě mě napadá, že je to dobrý, neboť jedeme pomalu a že to dostane zezadu do boku. Narazili jsme. My stojíme. Renault jede ještě 30 metrů než taky zastavil. Po nárazu odskočil, jako když na autodromu jste narazili do pomaleji jedoucího autíčka. Řídila mladá holka. Nikomu se nic nestalo, tak obhlížíme škody. Na Renaultu zcela zdemolovaný zadní blatník, jinak nic. U nás je seznam o poznání širší: naťuknutá čelní maska, nárazník a pravý blatník, rozbité pravé světlo a blinkr.
Se slečnou se krátce přu, zda-li byl zapnutý blinkr či nikoliv, ale moc si nerozumíme a chtít po ní v tuhle chvíli, aby mluvila pomalu a jasně asi nelze. Hned z baráku vedle přicházejí dva policisté. Zabavili mi pas a řidičák a vyměřují dráhy na silnici, přičemž mají stále za zády někoho z nás, aby se zajistila alespoň nějaká objektivita, když už nerozumíme jejich hovoru s místními. Objevilo se několik svědků, kteří radí policistům, oné slečně, diskutují s Davidem a znalecky pokyvují nad rozbitými vozy.
Následuje krátký výslech Naštěstí policisté mluvili anglicky, ale nelíbí se mí poradci, když pomáhají formulovat nejvhodnější odpovědi na všetečné dotazy. Jsou vykázáni. Přichází nějaká postarší paní, co umí česky, ale nic nového se policisté již nedozvěděli. K vlastní nehodě jsem si jist, že neblikala, což potvrzují i Dáša s Pavlem, a tak se domnívám, že jsme v právu. David sice namítá, že na křižovatce se nepředjíždí, ale z pravidel mám dojem, že to zakázáno není. V tomto duchu šířím i mírný optimismus. Policisté zatím skončili a oznamují, že nyní pojedeme na stanici a zítra půjdu před "sud prekrškovi" (přestupkový soud), což je zřejmě nějaká místní povinná formalita, jak se domníváme.
Na stanici jdu sám, když se mi dostává ještě rady nic nepodepisovat, čemu bych nerozuměl. Sedím na chodbě asi půl hodiny. Je to konečně chvilka na relaxaci. Nechávám odpočinout myšlení, a jak tak sedím, zbytek těla, do té doby zcela opomíjen, se hlásí o svá práva. Břicho připomíná, že již dopoledne v jeskyni jsem potřebu odložil na příhodnější dobu a nyní se mi to vrací. Teď opravdu není vhodná chvíle. Konečně vyřídili, co potřebovali, oznamují mi, že ještě dnes bude soud, tak abych znovu přišel asi za 3/4 hodiny i s ostatními vyřídit nějaké formuláře kvůli pojišťovně. Zapomínám na objevivší se potíže a odcházím sdělit novinky.
Stále vládne mírný optimismus. Jen nás trochu mate, že ona slečna na soudu přítomna nebude. Zřejmě jako místní si ji seženou později. Vtipkujeme, že by si Veverka mohla pořídit na náklady pojišťovny nový kabát apod.
V 18:00 jsou na stanici všichni zainteresovaní. Slečna přichází s bratrem či s majitelem vozu? Každá strana kreslí vlastní schéma nehody a sepisujeme formulář pro pojišťovny. Ze strany slečny je to vše a kupodivu odchází. My opět čekáme. Dobrá nálada ostatní neopustila ani zde. Vtipkují na účet můj a oné slečny, které zřejmě pan bratr poprvé a naposled půjčil auto. Temnice na policejní stanici by se prý měla stát mým přechodným bydlištěm, asi jako cela předběžného zadržení. Až se policistům může zdát, že v Čechách je taková událost téměř závdavkem k lidové veselici.
Mně už tak do smíchu není, ani ne tak kvůli soudu, neboť stále věřím, že pravda zvítězí, ale jak čekáme co bude dál, střevní obtíže jsou zde znovu. Sice zde mají i WC, ale cožpak mohu teď odejít? Každým okamžikem čekám, že se ještě něco bude dít. Když už se chystám přece jen navštívit onu místnost, přebíhá kolem policista a něco na nás volá. Jede se k soudu. To, že jsem v tuto chvíli mířil úplně jinam, je zapomenuto.
Před soudem už na nás čekají. Policisté kvůli nám vytáhli soudkyni z poklidu domova. Asi to pro ně bylo jednodušší, než nám shánět ubytování do pondělka, jak poznamenal Dave. Měl jsem obavy, aby mé oblečení nevzali jako urážku Její ctihodnosti, ale ani v batohu už nebylo vybírat z něčeho lepšího. Půl hodina je pryč a nic. Shání se klíčník. Zatím mé obtíže postoupily do poslední fáze. Jsem na pokraji zoufalství a lituji promarněné příležitosti na stanici. Nervózně přecházím pasáží sem a tam. Mimo zraky svědků hledám nějaký úlevový postoj, ale nepomáhá vůbec nic. Dal bych "Království za koně." Buď se seženou klíče a budou tam mít záchod nebo bude ostuda.
Není kam spěchat, je lepší půl hodiny počkat, abychom nemuseli přijít v pondělí, vysvětluje soudkyně. Nemohu ztratit ani minutu a líčím svou nahnutou situaci. Soudkyně se ještě ujistila, zda-li to, co drží, je opravdu můj pas, abych ji snad nechtěl utéct a prchám na pumpu. Záchrana v hodině dvanácté. Klíčník se zatím našel a čeká se jen na mě.
Jdu hned na řadu. Přiznám se, čekal jsem něco, jak to známe z filmů, kde se bídný zločinec třese před pátravými pohledy soudce a potí se nad otázkami žalobce.
Takže když jsem vešel do malé místnosti, kde chybělo vše, co neodmyslitelně patří k soudnímu dvoru, byl jsem poněkud zklamán. Asi jsem byl malá ryba.
Zapisovatelka sedí za obrovským psacím stolem, soudkyně si rozložila své materiály hned vedle. Má tam i schéma nehody, tentokrát v podání policistů v měřítku 1:400. Jako už ně kolikrát popisuji proběhlé události. Soudkyně se občas na něco zeptala, diktuje zapisovatelce. Zdá se to být vše. Jsme hotovi. Mám dobrý pocit, že jsem vše řekl tak, jak to bylo a v její tváři jsem neviděl známky nesouhlasu.
Soudkyně chvíli přemýšlí, a pak vynáší rozsudek. Rozuměl jsem až druhé části, "...ale na křižovatce se nesmí předjíždět". A je to tady. Jsem zmaten, i když jsem zradu čekal. Nevím co říct, tak jsem nasadil jeden ze svých kyselých úsměvů. Je mi jasno. Sud prekrškovi není žádná formalita, ani onu slečnu nebudou zvát později, ani Veverka nedostane od pojišťovny nový kabát, ani ...
Vždyť v těch pravidlech to musí být! Chabý argument, že u nás se to smí, ale nevím to jistě, že bych se potřeboval podívat do vyhlášky, neobstál. "V celé Západní Evropě je to zakázaný", je odpovědí. A co kdybych myslel, že chtěla ...", zoufalý pokus. Soudkyně krčí rameny, "kdyby kdyby ..." Není šance, žádné kdyby neplatí.
Předložila mi zápis z výslechu k podepsání. "Hlavně nic nepodepisovat", vzpomněl jsem si. Nenaštve se, když ji řeknu, že se to bojím podepsat? Už teď nám to dělá co nejjednodušší. Nenaštvala, jen bych musel počkat do pondělí na překlad. Nezbývá než podepsat a věřit, že tam je to, co říkala. Podepsal jsem. Nebo se upsal?!
"Máte nějaké peníze?", následuje otázka. Vyprávím o opravě auta v Pule a když teď zaplatím, nebudu mít možná na benzín zpět. Nebylo to daleko od pravdy. Nevíme ani kolik Veverka žere, ani co ještě dáme za opravy. Usmála se tomu. "Když jste studenti, ti mají peněz málo, nemusíte platit nic. Jinak je to vše a můžete jít." Nechce se mi věřit. Opravdu se nebudu muset zítra hlásit někde ...? Nepřijde mi domů dodatečně účet ...? Ještě jednou se ptám, zda-li jsem se nepřeslechl. Odcházím a ještě jednou ve dveřích děkuji. Je opravdu za co.
Venku čekajícím přátelům říkám skutečnost naráz, bez zbytečných průtahů. Taky si nechali zadní vrátka ve svém optimismu.
Odjíždíme. Hledáme rychle nějaké místo na spaní. Za Ljublanjou mám dojem, že auto opět přestává táhnout. Za volant sedá David, ale bylo to jen zdání. Na nejbližší odbočce sjíždíme do polí, kde i nalézáme místo ke spaní. V nedaleké vesnici se zřejmě porouchal automatický zvoník v kostele, takže zvony odbíjely dlouho do noci.

© Buldok

-nahoru-

Všude dobře, v české hospůdce nejlépe

Vstáváme - s vyhlídkou na Alpy, na nějaké loučce či poli, s oroseným vším, co mohlo být, brzy ráno, které vůbec nevypadá a nehřeje jako letní a s vidinou sklenic piva v našich rukou. Nemáme chuť na tomto nehostinném místě snídat, proto jen sušíme, David se hrabe v útrobách Veverky, Dáša a Buldok si trhají doutníky a odjíždíme.
Ve dvě hodiny stavíme na pumpě v Rakousku, abychom se najedli a odpočali si, máme čas. Do té doby se nic zajímavého nestalo - jen David při tankování v Mariboru zapomněl nalít do benzínu olej, no nic, Veverka se zase jednou pěkně zhulákala. Na hranicích jsme ukazovali papír od soudu, že můžeme projet. Na pumpě jsme zastavili stranou od ostatních aut, vybalili zásoby, Veverce otevřeli všechny dveře a začali vařit. Po jídle siestíme. Vyndali jsme si karimámy a vyvalili se u auta na asfalt. Z kazeťáku se ozývá Olympic, a i když tím riskujeme definitivní smrt baterky, nevadí nám to.
Šineme si to po rakouské dálnici a před Vídní slyšíme ránu. Nevěnujeme jí pozornost, ale rozsvítil se červený blesk na palubní desce. Sjíždíme do odstavného pruhu a konečně dochází k výměně již značně unaveného a dávno přesluhujícího klínového řemenu. Ne, že by praskl, ale drátek je drátek. A protože červený blesk znamená, že se nám nedobíjela baterka (řemen spadnul), musíme na dálnici, kde kolem nás sviští auta 100vkou, Veverku roztlačit.
Před Vídní se silnice, čím dál víc zaplňuje až přeplňuje (je neděle) a Buldok říká, že poprvé jede po čtyřproudové dálnici. Chce mít vzpomínku a David krkolomně fotí z okénka, ovšem nejvhodnější moment jsme propásli. A tak se fotíme až za Vídní jedouce v levém, tzn. nejrychlejším pruhu. Začíná zde být i kopcovitá krajina a dvojka zlobí, proto řidič sune Veverku na trojku a na vrcholu stoupání jedeme 40. Zato z kopce musíme držet střechu.
Hranice přejíždíme v pohodě a hned hledáme hospůdku, kde bychom se levně najedli a napili. Po mnoha sporech a neúspěšných objevech se rozhodujeme pro Moravské Budějovice. Nalezli jsme studánku přímo na náměstí. Chutně jsme pojedli, popili a poveselili se. Inu, všude dobře, doma nejlíp. Poté jsme se v podroušeném stavu a za zpěvu přesunuli do nějaké aleje u kravína. Uléháme, ale ještě dlouho se okolím nese Davidův zpěv a bučení krav.

-nahoru-

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň

V noci sprchlo. My si s Dášou stavíme stan. Ráno jsme Davidem buzeni voláním: "Vstávejte! Snídaňka! Rohlíčky! Marmoška! Vstávejte!" Vylézáme ze stanu a vidíme ho zalezlého ve spacáku, se zavřenýma očima a spícího. Buldok - skřivan (vrána) již stačil zjistit ochutnáním, že alej je švestková. Posléze využíváme těchto tvrdých fialových plodů k ranní rozcvičce. A pak už na snídaňku. Zajíždíme do přilehlé vesnice a chutně jíme.
Není zrovna nejtepleji, ale sluníčko se začíná také probouzet. Kouří se z lesů a nás to do nich táhne. Při procházce máme konflikt s člověkem, který si nárokuje les jako svůj majetek. David si to s ním jde vysvětlit z očí do očí. Našli jsme i pár hub. Jedeme do Prahy a pomalu se nám vkrádají do myslí každodenní povinnosti a starosti.
Už aby byly zase prázdniny!!!

© Buri

-nahoru-