Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Jak jsme provozovali kaňouring, Francie 16. 7. – 1. 8. 1999

FOTKY

Odjezd - Clermont-Ferrand, Turnoel, Puy d’ Dome - Puy d’ Dome
Puy de Sancy - Le Puy - Pěší výlet u kagnonu řeky Tarn
Vodní výlet v kagnonu řeky Tarn - Roquefort - Aigues Mortes
Avignonské zajetí - Rousillon - Grand Canyon du Verdon - Cesta opilců
Vodní zajímavosti pohoří Jura - Loue nebo Doubs?
Besancon a Ronchamp - Pražácí
Le Corbusier

Odjezd

Výprava se jako vždy schází tam, kde bydlí Buri, takže v Sekačce. Zde jsou přistavena naše polárnická vozítka, Špejk a Magda, ve kterých si každý z devíti zúčastnivších se polárníků snaží urvat pro sebe nějaké to místečko. Jako vždy to zpočátku nevypadá, ale nakonec můžeme s asi dvouhodinovým zpožděním vyrazit. Naše výprava je vybavena radiokomunikační technikou, totiž Majčinými vysílačkami, které se na minulých cestách osvědčily. Zde se však ukázal být háček, neboť se na nich uhnízdili bratři Hosnédlové, kteří působili spíš jako výrazný informační filtr.

Hurá hurá, jsme na cestě. Ukrajujeme již asi 20. kilometr plzeňské dálnice, když tu náhle, po Davidově prohlášení, že nasazuje styl “padající kámen”, Špejka zaplaví pach spáleniny až požáru a z jeho nitra se vyvalí mračno dýmu. Zdá se, že při vysokých otáčkách se kdesi uvolňuje nějaké těsnění a chladící kapalina teče do motoru. Tak zkrátka nesmíme jezdit na tak vysoké otáčky, neboť jak Buldok vtipně poznamenal, i tak jezdíme na hranici samovznícení. Další zastávku, tentokráte již dobrovolnou, děláme ve Stříbře, a to na poslední dobrou českou večeři a pivo.

No a pak už jen nonstop přejezd až na místo M, tedy někam do Clermont-Ferrand.

-nahoru-

Clermont-Ferrand, Turnoel, Puy d’ Dome

V Clermont-Ferrand se objevujeme někdy v poledne. Je pěkný vedro, po dlouhé cestě jsme docela utrmácení, a tak bychom nejraději koupačku, ale nejsme tady na borůvkách, a tak hurá na hrad. Je to hrad Turnoel s vyhlídkou na Clermont-Ferrand, přesto však někteří místo prohlídky podřimují u vchodu. Dále tu máme románskou katedrálu přímo ve městě. Doplňujeme vodu. Horko. Celková otupělost. A to již první den.

No a pak je plánována autovyhlídka ze sopky Puy d’ Dome, jenže zjišťujeme, že milému plně naloženému Špejkovi se do kopců zrovna dvakrát nechce, a tak se rozhodujeme vyjet tam nadvakrát Magdou. Když tu náhle se Magda asi po 10 minutách vrací, že tam stejně nepouštějí, jen místní vyhlídkové autobusy. Hurá, můžeme k vodě a výlet na sopku se odkládá na zítřek.

Koupačku nacházíme o několik kilometrů dále u jakési přehrado-řeky Sioule, na jejíž pláži také vaříme první polárnickou polévku (samozřejmě francouzskou) a také si pinkáme s míčem na místním kurtu, ale většina je líná, tak se věnujeme spíše koupeli. A protože na noc jsme tu přece jenom trochu na očích, odjíždíme o kus dál do lesíku.

-nahoru-

Puy d’ Dome

Dnes tedy první řádné probuzení na polárnické cestě. Podle Hosnova “plánu” máme před sebou asi tak dvouhodinový výlet na včerejší Puy d’ Dome. Nasazujeme naše pochodové tempo, někteří mulí tempo – a já už budu přímo jmenovat: po několika stech metrech se nám David ztrácí z dohledu a mizí v podrostu před námi. Zacházku na sousední sopku Puy de Parriou s vyhlídkami tedy absolvujeme bez něj, stejně jako první společné foto na okraji kráteru. Další cestou nás překvapují borůvkové keříky obtížené obrovskými borůvami. U jednoho takového téměř v závěru výstupu se setkáváme s Davidem, takže vrchol sopky, představovaný parkovištěm, info-domečkem s restaurací, meteorologickou stanicí a zbytky římského chrámu (proto Puy d’ Dome), zdoláváme společně.

Zde notnou chvíli pozorujeme paraglidisty a pak individuálně obcházíme kráter. Celkem nám to vychází na tak hodinové zdržení, takže když se stejnou cestou vracíme zpátky k autům, je zase o pár hodin více, než jsme předpokládali.

Teď mi nějak vypadlo, co se toho dne dělo dál… Jo už vím, nějaký ty první lázně, co jsme v nich marně hledali minerální pramen, přístupný i pro paštikáře. Byly to lázně Royat a nejzajímavější tam bylo Hosnovo “francouzské” přemlouvání paní pokladní, aby nás vpustila do Psí jeskyně po zavírací době s tím, že sem kvůli tomu jedeme až z Prahy. Nevím, jak by dopadlo, kdyby byl úspěšný, protože se tam nikomu z nás nechtělo… (Buri)

A vlastně ještě unikátní procházka na Hosnou vyhlašovaný dolmen Samson. Měla to být krátká prohlídka téměř u parkoviště, ovšem vůdce se nám na prvním rozcestí ztratil, dolmen jsme téměř bez povšimnutí minuli, neboť to byl celkem přírodní skalní útvar a nikoliv dílo lidského kultu, poté jsme zbloudili v křoviskách a zpět k autům jsme se prodírali stezkami lesní zvěře z asi 50ti stupňového srázuPoprvé jsme zde narazili na úskalí francouzského značení turistických cest, bohužel jsme se z nich ještě nedokázali plně poučit, což se nám vymstilo následujícího dne. Nicméně už toho dne Pavla tvrdí, že křížky asi znamenají, že tam cesta nevede. To jí ale ani trochu nevěřím, já mám pocit, že křížky jsou jedna cesta a čárky jiná…(Karel)

Spíme u jezera, někteří se večer i koupou, ale teplé to tedy není.

-nahoru-

Puy de Sancy

Na dnešek nám Ch. C. Hosnič naplánoval bohatý program. Nejprve návštěvu (možná jen zevní prohlídku) pěkného hrádku Murol a poté něco mezi dvoudenním puťákem a celodenní túrou na sopku Puy de Sancy. Ale člověk míní, život mění: nehezké až pršlavé ráno nás místo na hrad žene do lázní svatého Nectara na další minerálku. Více než minerálka i místní kostelík ze 12. století a Hosnův druhý dolmen, jeho ctěným bratrem překřtěný na dolmen Tennis, nás však zaujalo něco jiného – minigolf. V úžasném provedení s veselými panáčky-robůtky, střežícími jednotlivé jamky. Déšť nedéšť – tři hole a tři míčky jsou naše a už se jede. V souboji Buldoků, Karlat a Hosnasů vítězí posledně jmenovaní, zejména díky Zuzce, která “když nedá, tak aspoň postaví”.

Končíme asi ve 14 hodin, což nás nutí opustit variantu hrad a ponechat ji ve formě sightseeing a hurá na sopku. Parkujeme na vylidněném parkovišti zimního střediska lyžařů a vyrážíme do hory. Jedná se o jakýsi okruh místním národním parkem, jehož součástí je vrchol Puy de Sancy (1866 m.n.m.).

První minela asi po půl hodině chůze. Hurá, nacházíme žlutozelenou značku. Druhá minela asi o hodinu později, značka se mění na růžovou, což ovšem nikdo v záchvatu obdivování okolních skalnatých scenérií nezpozoruje, a tak stoupáme dál. U jakéhosi vodopádu značka končí, Hosna během několika okamžiků stvoří odvážnou teorii, podle které má zářez před námi na svědomí divá voda, která se tady prý tak před dvěma roky přehnala a cestu odnesla, a obhajuje ji tak šikovně, že nikomu z nás není divné, že za touto roklí žádná cesta nepokračuje.

Nacházíme pouze kamzičí stezičku a stoupáme dále. Při výstupu notně využíváme zdejší křovinaté vegetace. I vegetaci však po chvíli necháváme daleko pod sebou a zjišťujeme, že jsme se vydrápali na uzoučký skalnatý ostroh, ze kterého není cesty zpět. K dalšímu výstupu využíváme tentokráte borůvčí a silných horských drnů. Co krok, to půl metru výše, svah dostává závratný skon.

Posléze nás opouštějí i panoramata, neboť se ocitáme v mraku. Mlha, déšť, vítr, dezorientace, mapa na prd… Po několika nerozhodných pokusech o postup doprava či doleva po hřebeni se vydáváme kamsi, kde tušíme bezpečnější, i když delší cestu zpět k autům. Když tu narážíme na ztracenou zelenou značku, slézáme nějaký podřadnější vrchol a už asi popáté se snažíme zorientovat v mapě. To se nám zřejmě daří, takže zjišťujeme, že vrchol Sancy leží mimo náš směr. To jogurťák Ch. C. nemůže přenést přes srdce a lanaří půlku výpravy k zacházce na vrchol. Buldok, Karel, Pavla a já se vydáváme zpět rovnou.

Po krátkém sestupu se dostáváme ven z mraku a obdivujeme krásné výhledy v zapadajícím slunci. Teď už se držíme značky jako klíště a jenom jsme zvědaví, kde nás to dole vyplivne, abychom viděli, kde jsme to předtím minuli. Co vám budu povídat, kůl jako prase, na protějším stromě křížek jak prase, jenomže jsme to předtím asi jaksi ještě neuměli hledat.

No abych popsal dobrodružství skupiny B a zvláště mé. Takže když Hosna velí vzhůru, nechávám se strhnout všeobecnou euforií a přidávám se do vrcholového týmu. Kráčíme svižně do čím dál větších mraků a hustšího deště. Pak náhle – asi po 15 minutách – jsme u zábradlíčka a na nejvyšším místě. Zde je taktak vidět nějaká vrcholová hvězdice, kterou chce Hosna od Hobry vyfotit. Zuzka nás ještě podělí – jak se na správné jogurťáky sluší – müsli tyčinkou a zase rychle zpět. A teprve v tuto chvíli mi to dochází – a já tu musím při plném vědomí místopřísežně prohlásit za největšího jogurťáka dne Kevču Munroa a za největšího vola, který mu to zbaštil, sebe. Vždyť co jsem čekal, snad krásné výhledy? Ne, opravdu jsem sem snad lezl, abych si mohl odškrtnout nejvyšší vrchol Central Massivu. Slááva. Fuj. A to jsem ještě nechal Dášu napospas takovému individuu, jako je Buldok. Takže honem dolů, aby mi snad nezabloudila. Ale místo toho opět bloudíme my. Už na úpatí, kde nám cestu osvětlují paprsky zapadajícího slunce a kde to skutečně vypadá jako ve Skotsku. Ženu se druhou kosmickou rychlostí, s tím, že za další serpentinou je už musím dojít, mají s sebou přece brzdu – Karlika, ale narážím jen na Hosnu, kterej to říznul do údolí dirčou. Instruuje mě, abych šel napřed a po silnici k autům. Na tu se ovšem dostávám až po přelezení tří ostnatých plotů, honičce se stádem krav po jejich pastvině a spadnutí do potoka. No, nakonec i na stop došlo, a úspěšný, jen má angličtina byla dost tristní. Kámen ze srdce mi spadnul, když svého řidiče naviguji až ke Špejkovi a vidím tam Dášenku. (Buri)

No a tady názor na to samé od kovaného jogurťáka: Co se týče druhé skupinky – tak se po krátkém výstupu dostáváme do ještě o něco deštivějšího mraku. Zato ale někteří z nás jistě prožívají úžasné vzrušení z pokoření nejvyššího vrcholu Central Massivu. Všichni jsme posvačili nějaké ty müsli tyčinky a Hobřík provedl unikátní vrcholové foto. Pak už jen sestup; pět výletníků vytváří čtyři nezávislé skupinky, přestává pršet a i my se kocháme krásnými výhledy. (Zuzka)

V půl desátý dorážíme k autům. Téměř současně je tu i Pavel, vystupující ze stopa. Instruuje Karla, že má pro klan Hosnů dojet naproti po silnici. A co byste řekli, zase problém v podstatě navigační. Karel se vrací asi za hodinu sám, neboť Hosnové v různých rozestupech hledají pod svahem Davida, který podle nich ještě nedošel. Ten ovšem nic netuše čeká se skupinou č. 1 u zbylého auta. No, kolem jedenácté hodiny jsme tu vši a s námi také kanystříky vína a whiska a nudlová polévka a pak spánek a spánek a spánek.

Ponaučení dne: francouzské turistické značení má tedy toto symbolické poselství: čárka libovolné barvy značí směr cesty, zatímco X (křížek) nám praví “tudy ne přátelé”.

-nahoru-

Le Puy

Dnes dopoledne vyrážíme na přesun ke kagnonu řeky Tarn. Po delším pytlíkování u supermaché-intermarché, které nám vyneslo asi 5 nových kanystrových přátel, nastupujeme delší část přesunu, která končí v Karlikem objeveném městečku Le Puy, v němž si prohlížíme místní klášter a katedrálu Notre Dame, uličky a krámky a knihkupectví a někteří vystupují na vyhlídku v duté soše za pouhých FF 10.

Poté, kupodivu je asi 17.30, pokračujeme v cestě k Tarnu. Nesmím zapomenout zmínit několik technických přestávek, které si vynutil veselý vozík Špejk, jehož motoroteploměr naprosto svévolně stoupá do závratných výšek. V závěru dne skutečně dorážíme do kagnonu, v zapadajícím slunci překrásném. Problematické je pouze hledání noclehu. V této relativně rušné oblasti s kempy na každém metru je to vskutku oříškem – a my do kempu přece nechceme. Ale nakonec se daří najít neoplocené místečko nedaleko St. Enimie a nyní už v klidu vaříme véčku.

Zítra nás čeká výlet po tarnských panoramatech s výhledy do kagnonu. Otázkou zůstává zapůjčení loděk a zkusmé sjetí vybraného úseku, na což někteří členové (třeba já) mají zálusk již od Náchoda. Lodě tu sice evidentně jsou, ale vody se místy nedostává a Hobra se svými rafty asi ostrouhá.

-nahoru-

Pěší výlet u kagnonu řeky Tarn

Dnes dopoledne tedy vyrážíme směr vpřed a cestou obhlížíme půjčovny loděk. Při snídani jsem totiž několika dobře mířenými poznámkami vybudila všeobecný zájem o tuto kratochvíli, a tak slídíme po nejvýhodnější “location”. Asi tak kolem půl jedné jsme u východiště výletu v La Malene a jsme plně poučeni o půjčování loděk. Zítra je vodní den!

Hlavní náplní výletu je kontrola trasy a značek, neboť po hodině opět bloudíme. Jde se dobře, vyšplhali jsme na náhorní plošinu nad kagnonem, hrajeme pochodovou hru s čísly, fotíme Hosnu s kňem, psa na zídce, sami sebe před zídkou, vyprávíme si děje zajímavých knih… I na koupačku dojde, poté co přebrodíme řeku na pěknou plážičku.

Zbývající kilometry docházíme po silnici a v restauraci u parkoviště smýváme prach cesty jedním pivkem z pouhých FF 11 za 0,25 l. No a kam jinam na nocleh než na naše staré známé místečko.

Vyvařujeme si véču o dvou chodech, polívku a sójku s kaškou bramboróvou. A protože je ještě “časně”, máme klid i na kanystříka.

-nahoru-

Vodní výlet v kagnonu řeky Tarn

Vodáci, vstávat, ať nám voda neuplave. Mazda vyráží na průzkum vyhlédnuté nejlevnější location. Po chvilce se vrací s dobrou zprávou – skupinová sleva od devíti osob za 86 FF na osobu a 18 km plavby, včetně nejhezčí pasáže Les Détroits. Málem se stáváme nadpřirozenými bytostmi, neboť jak známo vodák, který je v lodi před 11. hodinou, není vodák, ale zvláštní úkaz, ale vždyť jsme to my – a tak vyjednávání loděk nám do těch jedenácti vyšlo. Ukázka: “Barely dva. Jo oni jsou zadarmo! Tak tři. Kanoe čtyři a dva kajaky. Singl se platí jako za dva? Tak, tak tři a tři. Ne bachratou, tu štíhlou tady. A to pádlo delší. Pro mě taky! My také Slované, Češi.” (Dave)

První úseky se odehrávají v pravidelném rytmu: peřejky – zastávka s kanystříkem vína – peřejky – zastávka na WC – peřejky – zastávka na strýčka Feňu – peřejky – kaňour atd. Některé technické partie si sjíždíme opakovaně. Zdejší lodě jsou totiž takřka nerozbitné – umělohmotné a nikoliv laminátové, tak s nima třískáme hlava nehlava. No a i na cvakání dojde – zatím vede David.

Jo a ještě jsem nenapsala složení naší flotily: tři kanoe s osádkou Karel a Hosna, Pavla a Buldok a já a Buri a kajaky Zuzka, Hobra a Dave. Titul veselé loďky ihned získává loďka Hosnova, byv překřtěna na sqadru “Karel, Varel a Barel”. Víno nás poněkud zdržuje, a tak do La Malene, poloviny cesty, dorážíme tak tak, abychom druhou polovinu při normálním pádlování stihli do oněch 17.30 a dovozní autobus zpět nám neujel. Ještě nakupujeme oběd a vyrážíme. Také protivítr nám ztěžuje postup, protože se náhle rozfoukal a téměř celou druhou půlku makáme jak barevný. Taky provozu přibylo, co chvíli se srážíme se spoluplujícími shluky. Ale scenérie jsou opravdu nádherný. Ještě bratr vodník v převleku za Hobru se objevil, aby zákeřně přepadl sličnou vodačku Zuzku a zcela bez skrupulí ji vyklopil z lodě do vody. Do cíle dorážíme pěkně udření, i spálení, ale včas. Pan majitel se již po nás shání a veze nás autobusem zpět.

Největším lenochem dne na tomto místě prohlašuji Karlika, který nejenže remcá na pěších vycházkách, ale nechce ani pádlovat a onen nástroj pouze ve vodě ošplíchává. Karliku, Karliku, kam to spěješ?… A ještě ztratil kraťasy.

Po návratu na naše spací místo nás zde čeká nemilé překvapení v podobě majitele, který vyžaduje 7 FF za osobu. Včas zarážíme Davida, který chtěl argumentovat předchozími nocemi gratis, a raději platíme. Koneckonců, voda a turecký záchod u nosu jsou přece jen luxus, který něco stojí.

Pozor změna: Karel není lenoch, to je přímo mrtvola. Právě se totiž dožaduje, aby zítra byl odpočinkový den.

-nahoru-

Roquefort

Dost bolo vody, nyní již hurá do jižních veder a peroucího slunce. Vyrážíme ke krasové jeskyni Aven Armand. Nejprve ovšem rozhledy po krásné náhorní planině nad Tarnem, zvané Méjeane. Uprostřed této téměř již středomořské pustiny nás Hosna vypustil hledat další svoje menhiry a také jednu propast. Vše zdárně nacházíme a obhlížíme.

Ale to bylo vlastně až po tý jeskyni – nejprve byla jeskyňka. Ve frontě na vagónek sledujeme informativní šot o mechanismech vzniku jeskyně, doplněný Hosnovým odborným výkladem. Vlastně to ani není pravá jeskyně s bludištěm chodeb, ale taková propast, seshora jenom ďura do země, ale ďura přímo obří, prý by se tam vešel pařížský Notre Dame. Takhle nějak si představuju Podhrobí z Hrobek Atuánu (pro zasvěcené). Krásný krápníky, pohled z vrchní terásky je opravdu ohromující.

Teď nás čeká atrakce pro gurmány – prohlídka vyhlášené sýrárny v Roquefortu. Zcela nečekaně si na své přichází i motoristé, především Karlik jako zástupce www.rallysport.cz. Vjezd do vesnice je totiž uzavřen z důvodu pořádání nějaké rallye. Karel neváhá, vyráží a za chvíli se již vrací s reklamním balíčkem.

No a konečně to nejméně zajímavé, tedy vlastní prohlídka sýrárny. U pokladny se snažíme zakoupit skupinové vstupné pro deset osob za 10 F na osobu místo 15 s tím, že si toho desátého člověka doplatíme. Ale paní nejdřív nechápe a pak nám za těch 10 F dá i jenom 9 lístků. To je zatím jen předzvěst pozdějších extempore. Následuje barvitý audiovizuální program, ve kterém pohyblivý model okolního skalního masívu simuluje vznik jeskyní, ve kterých sýr zraje, krátký film nás zase informuje o přímé výrobě sýra – to vše za doprovodného čtení anglického letáčku. Procházíme jeskyňkou a chodbami, je tu ještě větší zima než v Armandu. Bohužel ve vystavených bochnících sýra odhalujeme prachsprostou umělou hmotu. Na závěr přichází to nejlepší – degustation. Dostáváme drobečky tří druhů sýra – všichni se mlsně olizují, jenom já se mám před slečnou průvodkyní co držet, abych zachovala v obličeji slušnostní dekorum. Hobra s Hosnou si zde vzájemně kupují dary – suvenýry z cesty – totiž tři balení Roquefortu. No uvidíme, jak dlouho jim vydrží.

No a protože je již tradičně vraní hodina, vyrážíme hledat nocleh. Ch. C. nám vyhlédl pěknou přehradu, která se zvláště v zapadajícím slunci pěkně vyjímá. Cesta je sice téměř nesjízdná, ale co bychom pro sebe neudělali. Po zběsilém sjezdu parkujeme na pěkném plácku u vody a u přípravy večeře žertujeme o zítřejším výjezdu zpět.

-nahoru-

Aigues Mortes

Ráno naše dvě skvělá vozidla zvládla i terénní zkoušku obratnosti, a tak vyrážíme vstříc novým zážitkům. Myslím, že první, co nás toho dne čekalo, bylo Aigues Mortes. Jedná se o hezké přímořské městečko o tvaru pravidelného čtverce, obehnané zachovanými hradbami. Právě ty jsou naším cílem. Kámen úrazu spočívá opět ve vstupném – studenty uznávají jen do 25 let, což část z nás již přetáhla. Ale Hosna tam té paní tak dlouho strkal ten isic pod nos, a tak úpěnlivě nechápavě hleděl, že to nakonec vzdala a dala nám studenta všem. Jenom si cosi žbrblala a pak se zeptala na národnost. Nevědomky jsem se k ní přiznala, čímž jsem asi nepřispěla zrovna vhodně k národnímu obrazu. Finále bylo, když se asi po pěti minutách začali reduitu dožadovat i Dave s Buldokem, které nejprve výška normálního tarifu odradila. Rychle pryč. Obcházíme hradby a vyhlížíme z věží. Vedro je téměř nesnesitelné. Po hradbách se krátce vydáváme do uliček, posilnit se zmrzlinou a pečenou bagetou.

A pak již hurá do dalšího města – Arles na arénu a jiné římské památky. V této fázi jsem již téměř v letargii, takže žádných nadšených popisů se ode mne nedočkáte. Pro nedostatek času téměř běžíme k aréně, potom k nekropoli (tu ale stejně nestíháme a ani pokus skrze back door nám nepomůže), potom zpátky k aréně kolem amfiteátru, pak snad k lázním. A tady už vypínám a vracíme se s Buldokem a Burim k autu.

No a aby toho nebylo málo, tak na závěr dne ještě Pont du Gard, římský akvadukt, který taktéž většina z nás navštívila již v minulosti. Od té doby se však mnohé změnilo – např. dříve tak krásná řeka nyní vůbec neteče a je v ní žabinec; horní patro akvaduktu je navíc ohrazeno plotem. Výhledy a pohledy jsou ale pěkný, most už je nasvícenej. …Někde jsem četl, že Frantíci plánují udělat i okolí mostu jako v antice, tj. vinice apod. (Karel)

Tak pak už jenom najít místo na spaní. Teď jsem si to tady ujasnila a bylo to na jakési úvozové cestě, kde jsme si ráno trhali meruňky a vzbudil nás pán se psy a celkem vstřícně nám řekl, abychom se v pořádku sbalili a raději vypadli.

-nahoru-

Avignonské zajetí

Takže co se dělo ráno již víme, tak rovnou ke dni. Večer jsme to Hosnovi mírně zkrouhli, tak nás čeká především Avignon a jeho Palác papežů a Město kardinálů a pak Glanum, římská nekropole.

Hlavním tématem dne je zase vedro a letargie. Z mlhy tetelícího se vzduchu se mi vybavuje cesta k Paláci papežů, tam rozdělení výpravy a následná cesta mě, Hosny a Buriho do Města kardinálů na druhý břeh Rhóny. Tam byla nejvýraznějším dojmem návštěva kláštera, vybaveného audioprojekcí, která vyvrcholila na místní nekropoli tzv. “umrloš kempingem” – prostě 70 malejch černejch iglů a plátěných rakviček, z nichž se ozývají hlasy zemřelých mnichů. Pěkná je taky klášterní bylinková zahrádka. Také se mi vynořují Twin Towers v pevnosti kardinálů a pak blešák při návratu k autu.

Při přesunu ke Glanu je vyhlášena koupačka, ale chybí voda. Samotné Glanum si já s Burim a Davem prohlížíme z auta, protože jsme tu už byli. Ostatní se po chvíli vrací neukojeni, neb drahé vstupné není pro bulharskou a jinou paštikovou mládež. Tak jenom obhlídli Les Antiques – dvě římské stavby, u nichž jsme s Pavlem před lety spali na stopu. Pak se jako oáza vynořuje koupací rybníček kousek od těch Antiků a nakonec zase nocleh na nějaké cestě, povolený od místního lufťáka s bazénem. Děsně tu voní rozmarýn a pak i sója s rýží.

-nahoru-

Rousillon

Do dnešního dne se nevím proč budím s větším optimismem, i když slunce pere přímo do spacáků. Prvním bodem programu je vyvěračka Fontaine de Vaclause, pramen řeky, vystupující z díry ve skále. Je to podobný jako Izvir Soče, ale větší. Bohužel momentální stav vody není nijak uchvacující. Ale i tak je to pěkné. Také doplňujeme zásoby baget, zmrzlin, pohledů a fotografií.

Následuje výlet po geologicky zajímavé oblasti Rousillon v okolí vesnice Rustrel. Zajímavé mají být především půdní podmínky – zdejší jíly mají podle průvodce mít až 18 odstínů žluti.

Hosna náš výlet vyčetl z (prý) aktuálního průvodce mistra Petra (rok vydání 1999), záhy překřtěného na Petra Barvoslepého. Odhalili jsme v něm samizdatového zakázaného autora, který mohl svá díla napsaná někdy v sedmdesátých letech publikovat až nyní. Značka, kterou on popisuje, se totiž nachází na poražených stromech a místo ní jsou tu nové cedule a šipky, vedoucí ovšem na nám zcela neznámá místa. Po chabém pokusu proklestit si cestu po staré značce se ještě rádi vracíme na nové chodníčky. Výhledy, na které jsme navnazeni ze zakoupených pohledů, se však nekonají. Sem tam nějaká skalka červené barvy a jinak zase letargie.

Přehřívám se fakt už docela zběsile, takže po celkem zklamaném návratu k autu upadám do bezvědomí a probírám se až u přehrady u ústí řeky Verdon. Po celkem dobře načatém ránu mi najednou připadá, že celý den jaksi vypadl a že po nedávné snídani mě čeká už zase jenom večeře a spánek.

Ale ústí kagnonu Verdonu je úchvatné, opět panoramata v zapadajícím slunci a ochlazovací koupačka. Pěkných míst je tu hodně, ale domorodci nás varují, že policie divoce kempující turisty vybírá, a tak se snažíme ukrýt co nejlépe. U večeře se snažíme z Ch. C. vytáhnout jeho plány na zítřejší túru po Grand Cagnonu du Verdon, ale je hrozně tajnůstkářskej, tak o tom až zítra.

-nahoru-

Grand Canyon du Verdon

Tak dneska snad vydržím při životě celý den. Městskou civilizaci jsme nechali za sebou a volá nás příroda velkého kagnonu řeky Verdon. Túra je organizačně náročná, neboť to není okruh, ale cesta pouze tam a nikoliv zpět. Proto se dělíme na dvě skupinky, totožné s osádkami vozidel, které vyrazí z protějších konců kagnonu, a tam, kde se setkají, bude dobyt pól naší výpravy.

Karlik se nechal zmást předpokládaným samospádem řeky a už od Náchoda se přihlásil ke směru po proudu řeky. Špejk tedy hrdinně vyráží proti proudu – to ovšem ještě netušíme, že tato varianta je obecně doporučovaná a tedy lepší než ta Karlova. Nejprve klesáme od chaty Maliny na úroveň řeky, kde nás láká první koupačka. Tady ale ještě odoláváme a postupujeme dál. Verdon je o dost rychlejší a dravější než Tarn, a tak obhlížíme, jak by se to asi jelo – ovšem zachováváme čistě teoretickou úroveň. Některé peřeje – teda vlastně skoro všechny – jsou evidentně jenom pro odborníky a ne pro pivní kecálisty. Alespoň na suchu však vedeme – našemu tempu stačí jen málokterý zahraniční turista, a tak se vyjímáme jako expres mezi motoráčky. Cesta vede střídavě kolem řeky i výš ve srázu a posléze dochází i na avizované řebříčky. No, je to spíš schodiště, kterým zdoláváme jinak neschůdný útesek. A opět se projevuje výhodnost naší varianty, neboť z naší strany vedou dolů. Chudák Karel. A co to, my o vlku a on za dveřmi – záhy se za rohem objevují známé tváře a hlasy a postavy a celí naší přátelé a pól je dobyt. Po chvilkovém nejistém tápání, kde že je polárka v nadhlavníku, ji stanovujeme na téměř nejužším místě cesty, na skalní římse nad asi tak padesátimetrovým srázem. Bůhvíproč se nikdo nechce podrobit Hobrově pólové fotografii, na které máme pózovat vyrovnaní v řadě na té nejkrajnější hraně. Můj záběr má kompozici standardní, a tak přece jen fotka bude. V té chvíli již nastává čas na řádnou oslavu, a protože nemáme nic menšího, než právě whisku, stává se po několika doušcích pobyt na tomto exponovaném místě pro některé skutečně rizikovým. Ale pól je dobyt a je třeba tomu trochu obětovat.

Nicméně nás čeká ještě druhá polovina cesty, a tak se polárníci loučí a vyrážejí ke svým soukromým cílům. A neodcházejí daleko – následuje důkladná přestávka na oběd, koupačku a hlavně trochu na vystřízlivění. Na konci naší trasy nás čeká to nejlepší – tunely. A dokonce objevujeme i jeden navíc. Z jednoho z nich je vysekané okno. Na úplný závěr obzeráme rafťáky, kteří vybrané úseky sjíždějí pod vedením odborného průvodce. Jsou to pěkný lufťáci, chudáci průvodci to musí oddřít všechno za ně. A stejně to vypadá, že ten gumák zvládne cokoliv sám i bez přičinění osádky.

A jak se dařilo naší druhé, pochopitelně mnohem krásnější, schopnější a inteligentnější polovině? Po sestupu k řece jsme objevili další parkoviště, koupající se tůristy a krásnou betonovou cestu k tunelům. Ty se nám také líbily (i s výhledem na provazující lidi přes řeku), přiznáváme, že ten třetí jsme na rozdíl od druhé poloviny neobjevili. Pak nastala příjemná, ale děsně dlouhá procházka plus minus po vrstevnici, resp. mírně z kopce. Pak trochu nahoru dolů a najednou, dost přesně podle hodinkových předpovědí, jde naproti Hobra.

Po oslavné seanci ucházíme jen několik metrů a i u nás nastává cca hodinová přestávka na oběd. Naštěstí jsme přitom trochu vystřízlivěli, takže jsme následné žebříčky absolvovali bez újmy, jen stále se na celé kolo usmívající Zuzka byla protijdoucím poněkud podezřelá. I my jsme si pak v průběhu další cesty udělali koupačkovou pauzu a zacházku nad soutok, to nejhorší nás teprve čekalo.

To nejhorší bylo závěrečné stoupání k Magdě a chatě a ač byla ta chata na začátku tak strašně malinká, nakonec jsme i toto drsnější finále zvládli celkem rychle. Jsme nahoře, ještě koupit něco studeného k pití, pohledy a už hurá za Špejkem. (Karel)

Dneska máme spát u horní přehrady na Verdonu. Tam nejdřív ale obdivujeme přehradní hráz s elektrárnou; pak koupačkujeme, a nakonec končíme se svolením místních na jakési pastvině s borovicovými lesíky a s trsy levandulových keříků. Vaříme, když tu se dává do deště, a tak nejočekávanější fázi, totiž rozdělování přídělů, přeruší překotné stavění stanů. Ze špejčího kufru vytváříme krytou výdejnu a baštíme.

-nahoru-

Cesta opilců

Noční deštík byl docela vydatný, takže ráno musíme sušit stany. Času je ale dost, dnes nás čeká jenom přesun do severnějších poloh alpských. Takže po klidném snídání a rozsáhlém samosběru levandulí jsme ve 12 hodin sbalení a hajdy na cestu.

Co bych tak o dnešním programu napsala. Dopolední zevlování zaselo do našich řad zhoubného démona alkoholu, a tak někteří už při odjezdu byli tak akorát načatí. A co bychom chodili kolem horké kaše, vydrželo jim to celý den, jenom se to úměrně gradovalo. Osádka Špejka kromě řidiče Buldoka a mně chvílemi propadá rytmu kazeťáku a sborově napodobuje kytarový rytmus. Z alkoholické mlhy je nedokáže vytrhnout ani zastávka u Mont Aguille, krásné hory ve tvaru Devil Tower, neboť ta byla ponořena do mraků. Snažili jsme se ji objet na druhou stranu, že tam by mrak být nemusel, ale místo hory jsme narazili na vesničku, ve vesničce na kavárničku, v kavárničce na stolní fotbálek a bylo vymalováno.

Rozjaření pánové si pak vyžádali výměnu posádky, odvrhli mě do Mazdy a vylákali k sobě Zuzku a nakonec i Pavlu, nevinná to děvčata, aby je zkazili svým zhýralstvím. Náplň dne se plně projevila při večerní koupačce, kdy se totálně ožralí polárníci vyvalili do vody, aby tam svedli souboj o kanystr a následně ho potopili.

Hledání noclehu zůstává tedy na mě a řidičích. Zavádíme výpravu do jakéhosi lužního lesa u Rhóny, stavíme stany proti komárům a možná i dešti a vaříme pro ty, kteří zůstávají při vědomí.

-nahoru-

Vodní zajímavosti pohoří Jura

Ráno se polárníci nacházejí v kupodivu čilém a činorodém stavu, a tak můžeme směle vyrazit na další kilometry cesty. Včera jsme totiž ujeli méně, než bylo naplánováno, a proto nás dnes čekají ještě dlouhé přesuny.

Nejprve se musíme vrátit na místo večerní koupačky, kde Pavla zapomněla svou toaletní taštičku. Jenže taštička nikde – později se ukázalo, že byla zahrabaná pod krabicí s jídlem v Mazdě. No, někdo by mohl prohodit něco o tukanech, ale David na tom samém místě definitivně ztratil svůj železný prsten. Ten je zatím poslední v řadě po Karlových slunečních brýlích, šátku a možná ještě něco zatajil.

Po panoramatické cestě po Vysoké Juře dojíždíme na vyhlídkovou horu, jejíž vzdálenost od parkoviště necelých 1000 metrů zvládáme jen s maximálním vypětím. Pak se přesunujeme na kaskády řeky Harison, což má být soustava vodopádů o celkovém převýšení 280 m na čtyřech kilometrech. Jenom tu vodu zapomněli pustit, takže realita opět neodpovídá pohledům v kioscích. Jinak je to celkem hezká procházka, až na ty davy lidí.

No a pak už zvládáme zase jenom koupačku v nedalekém jezírku, přejezd do Salins des Bains a obhlédnutí otvíracích hodin ve slárně a pak nocleh u rybářského rybníčku.

-nahoru-

Loue nebo Doubs?

Dneska ráno hurá na průzkum pevnosti nad Salinsem a pak do slárny. Je to už druhá naučná exkurze této výpravy, takže kromě výroby sýra jsme důkladně poučeni i o výrobě soli z místní prosolené podzemní vody. Poté nás čekají další vodní zajímavosti, pramen řeky Lizon, který je naštěstí vydatnější než včerejší vodopády. A také pramen řeky Loue. Ten je zajímavý tím, že je to vlastně rameno řeky Doubs, které se po zanoření vynořuje ze skály o pár kilometrů dál. Přišlo se na to roku 1901, kdy se po výbuchu továrny na absint v P…. vylilo 1000 m3 absintu do řeky Doubs a o dva dny později ho našli v mlýnu na výnoru řeky Loue.

Nocleh nacházíme na loučce u chatové oblasti kdesi níže na řece.

-nahoru-

Besancon a Ronchamp

Člověk by řekl, že poslední den nás již nic dobrého nečeká, ale to by se pěkně spletl. I dnešek je ještě naplněn zajímavým programem: nejprve návštěva supermarché za účelem nákupu darů pro všechny blízké i vzdálené, anebo taky pro sebe. Vhodný objekt jsme nalezli na předměstí města Besancon. Před samotným nákupem jsme ovšem na místním parkovišti zinscenovali dokumentační foto “Polárníci a jejich kořist” aneb my a oněch 120 vypitých litrů vína (víno už jen v zastoupení hloupých prázdných obalů-kanystrů).

No a po nákupech procházka městem po pěší zóně přes centrum, nacházející se v meandru řeky Doub (oné absintové), a končící ve zdejší pevnosti. Vstup pro paštikáře zapovězen, celých 30 FF přece nikdo nedá, a tak končíme na zdi před vchodem. Hosna se Zuzkou však mizí v objektu a nám nezbývá nic jiného, než uzavřít sázky o to, kdy vyjdou ven. A vyhrává lékař Buldok se svými 8 minutami, který našeho Ch. C. zná nejdéle. Dlužno dodat, že těch tipovaných 8 minut bylo až po předcházející nesoutěžní 1/4 hodině.

Po Besanconu se přesouváme dále na sever (možná severovýchod), abychom ještě odpoledne navštívili jakési uhelné doly s prohlídkou. Shodou okolností se v těsném sousedství dolů nachází také něco na ukojení milovníků moderní architektury, totiž organický kostel Le Corbusiera, kam se pro nenalezení vchodu do dolů vydáváme nejprve.

Mně se to teda docela líbilo, ačkoliv to bylo celé betonové se stopami dřevěného šalování a jinými ohyzdnostmi. Pozdější Hobrův odborný výklad totálně zazdí Buldok svými špatně utajovanými gestikulacemi, naznačujícími svěrací kazajku. Hobra už nám zkrátka nikdy nic o organické architektuře neřekne. Škoda.

Pak ještě okouníme u důlní věže, která, jak se později ukazuje, je v podstatě jedinou součástí oněch avízovaných dolů, ovšem kromě malého domečku – muzea. No a pak už skutečně nic zajímavého: jenom poslední večeře na odpočívadle u silnice, a pak nonstop přejezd domů.

Ve tři hodiny v noci jsme opět na území naší rodné matičky, a protože Karlikovi se nezdá na návštěvu rodného domu v Záměliči vhodná hodina, ustýláme si ještě v nedalekém lesíku.

-nahoru-

Pražácí

Po ranním dojídání francouzských snídaňových potravin nás čeká návštěva Karlikových rodičů, a pak ejhle, poledne za dveřmi, a tak nemíříme nikam jinam než na pravý český oběd v Poběžovickém hotelu Hubert. Jenom Buldok se obává, aby zde nenarazil na pana starostu, kterému kdysi při silvestrovské oslavě užíral chlebíčky. Pan starosta ale v neděli na oběd do hospody zřejmě nechodí, a tak máme klid. A protože je i tady pěkný vedro, ještě se zastavujeme na koupačku, ovšem rybníček již není tak průzračně modrý jako francouzské přehrady, a tak do něj vlezou jenom naše špíny.

Teď už nás čeká jen naše další rodná, totiž matička smradlavá Pražička, a na první zastávce, totiž Hosnovic Břevnově, prohlašuje samotný Chief Commander (sice v hospodě na obědě slavnostně svržený, ale pro tuto chvíli ještě znovuzvolený) 10. polární výpravu S.P.CH.S. za ukončenou.

Howgh.

© Dáša

-nahoru-

Le Corbusier

Tak za prvé se nejmenoval Le Corbusier, ale Charles Eduard Jeanneret a za druhé nebyl Francouz, ale Švýcar. Byl to malíř, filozof a hlavně architekt. Působil převážně v Paříži se svým bratrancem P. Jeannaretem. Základem jeho světové proslulosti byli studie v revue Esprit Nouveau, souborně publikované roku 1923 pod názvem Vers une Architecture (Za architekturou), dále pak názory na město v publikaci Urbanisme (1925), v níž požadoval moderní dopravu, zvětšení ploch zeleně a volný systém zastavění. Byly to první návrhy a realizace sériových rodinných domů a návrh úlového domu, v němž spojil výhody izolovaného rodinného bydlení s přednostmi velkého obytného bloku.

Nejzávažnějším přínosem Le Corbusiera byla definice základních znaků funkcionalistické architektury, které v roce 1927 shrnul v pěti bodech (piloty, vyzdvihující dům nad terén; obytná střecha se zahradou; volný, funkčně uzpůsobitelný půdorys; horizontální okno; volné průčelí bez nosných konstrukčních prvků). Těmto zásadám předcházelo schéma železobetonové konstrukce, jímž v roce 1914 Le Corbusier zredukoval soustavu skeletu do dvou tektonických prvků (podpory a desky). Tak se forma půdorysu zbavila přímé závislosti na rozvrhu a uspořádání konstrukce. Relativní nezávislost nosné konstrukce a uspořádání dispozice patří k nejhlubším změnám, které do architektury přineslo 20. století

Něco z jeho dílka:

– sériový dům z litého betonu “Dom Ino” (1914)

– vila pro Ozenfanta v Paříži (1922)

– výstavní pavilón l’Esprit Nouveau pro mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži (1925) – v podobě obytné buňky

– námět města pro tři miliony obyvatel (1922), plán Voisin na přestavbu Paříže (1925) – založený na prostorově uvolněném půdorysu prosluněného věžového města s dopravou vedenou na více úrovních

– vila Savoye v Poissy - anticky prostá, uplatnil zde výborně své zásady

– pavilón švýcarských studentů v Paříži (1930–1942)

Ke stylové dezintegraci světové tvorby přispěla v polovině století také vyhraněná polarita dvojího koncepčního pojetí architektury. Na jedné straně to byla přísná racionální forma, na druhé straně forma iracionální, tzv. neoexpresionismus, kterou propagoval Le Corbusier. Jeho stavby, blížící se barokně dynamickou formou a iluzivním prostorem se stávají spíše plastikou. Le Corbusier, který dával architektuře rozhodující impulsy po celá čtyři desetiletí, teprve v padesátých letech, na sklonu života, uskutečnil svá největší díla. Společným znakem jeho poválečné tvorby je plastická robustnost železobetonových staveb s dokonalým výtvarným využitím světla, které ještě vystupňovalo jejich modelaci.

Něco z jeho dílka:

– poutní kaple Nôtre Dame du Haut v Ronchamp - v sochařsky modelovaném tvaru je vytěženo co nejvíce z plastických možností betonu, obnovil zde iracionální působení prostoru (1950 - 1954)

– soubor veřejných a vládních budov v Čandígarhu (1951 - 1955)

– kolektivní domy v Nantes-Reze a v Marseille (1947 - 1952)

– domy v Anmendabádu

– klášter La Tourette u Lyonu - jeho poslední dílo

Slovníček:

funkcionalismus – vznik v polovině 20. let. Základní heslo bylo “forma následuje funkci”. Požadavek účelného řešení, chápaný nejen jako problém estetický, ale i technický, hospodářský, sociální a kulturní zároveň, převážil nad výtvarnou orientací a tradicionalismem. K tomu přistoupilo společné tvůrčí úsilí využít nových konstrukcí a materiálů, zejména železobetonu k vytvoření nových forem bydlení. K programu funkcionalismu přispěl značně Bauhaus - racionální větev německé moderny. Normy vztahů a velikostí zpracoval E. Neufert, které zmezinárodněly a staly se základem typologie různých druhů budov (1936). Pro rozvoj funkcionalismu mimo Francie neméně přispěly Německo, Holandsko a Československo!

mezinárodní styl – název pro mezinárodní rozšíření funkcionalismu od Velké Británie, Skandinávie po Rumunsko, Japonsko, USA a jižní Ameriku. Jeho program byl vytvořen v roce 1928 na Kongresu mezinárodní moderní architektury (CIAM) v La Sarraz ve Švýcarsku za účasti Le Corbusiera, H. Meyera, T. G. Rietvelda a dalších....Společná koncepce zdůrazňovala sociální vlastnosti, novou techniku a materiály, standardizaci, ekonomii, zjednodušení a zevšednění způsobů a forem bydlení v architektuře. Mezinárodní rozšíření funkcionalismu současně mělo od čtyřicátých let za následek nebezpečí mechanické aplikace v podnikatelské stavební činnosti.

neoexpresionismus – iracionální forma (polovina 20. stol.) – tvorbu našla v jedinečné skulpturální formě vznikající z individuální výtvarné představivosti tvůrce. Hlavní představitel Le Corbusier.

racionální forma (polovina 20. stol.) – základ pro tvorbu našla v technické věcnosti a opakované standardní formě. Geometrická jednoduchost, symetričnost, dokonalý tvar a technické zpracování vyvolávalo asociace klasicistního principu. Hlavní představitel Mies van der Rohe.

© Hobra

-nahoru-