Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Na Ostrovní pól, Korsika 14. 7. – 1. 8. 1996

FOTKY

Odjezd - Na cestě - Jameson a moře - Salecia
Pouští a pralesem - Asco a Niolo - Lac de Nino
Calanche - Vinařská oblast - Menhiry - Dobytí pólu
Vodní turisté - Puťák - Mt. Rotondo - Corte - S. P. V. S.
Au revoir Corse - Setkání s Hobrou - Poslední den
Národ plný vášní


Odjezd

Ale dost řečí, přistupme k činům. Dnes v 15 hod. je sraz u Pavla, odjezd v 16 hod. Na tento sraz se nikdo nedostavil. Tedy možná Lucka, já nevím, my s Majkou jsme přišli až ve čtyři. A hned bylo o čem hovořit. Přišel jsem zjevně s tím největším batohem ve Střední Evropě. Pavel se z něj tak vyděsil, že hned popadl náruč věcí a běžel do Pandy, aby si pro sebe urval aspoň nějaké místo.

Na mně zatím zbylo namontovat externí napájení k vysílačkám. Zdálo by se, že nic není tak jednoduché, jako namontovat dva dráty na baterku, ale opak byl pravdou, a tak mi celá záležitost trvala tak dlouho, že stačil přijít i Buldok, přijet Karel, děvčata došla pro chleba a paní Burešová uvařila celou večeři. Vše došlo tak daleko, že na ulici stála dvě po střechu napěchovaná auta, v samém závěru i s vestavěným napájením, ale kolem postávali a posedávali mí druzi a s požitkem pozorovali mé rozpaky nad svým největším batohem ve Střední Evropě a ještě ohromnou taškou. Ale nakonec jsme se tam vešli všichni. A tak jsme v půl sedmé konečně vyrazili: a éterem zaznělo to dlouho očekávané: "VII. polární výprava na Korsiku 96 je oficiálně zahájena. Urrááá."

Vysílačky na plno, Borůvka na plno, Panda jen na čtvrtku plynu. Řítíme se vstříc nejisté budoucnosti, vede nás Chief Commander Buldok. Jede se příjemně, jen sem tam se dostáváme do kolony. Posloucháme rozhlasovou hru a těšíme se na večeři v hospodě a poslední piviště. Ale ouha, všude je zavřeno. Až v Horšovském Týně mají otevřeno. Když Karel vyleze z auta, zrovna si Dáša stěžuje, že jí auto začalo nějak divně dunět. Rozený automobilista Karel neváhá a odborně nahlíží pod výfuk. A co byste řekli, díra jako vyšitá. Nic tragického, alobal a trocha drátu to spraví, ale pro ten musíme nejspíš ke Karlovi domů. A protože hospoda nevaří a pivo má jen lahvové, jede se ke Karlovi. Špačkovi nás přijali jako dávno ztracené a znovu nalezené syny a dcery a snesli na stůl vše, co v domě bylo. A my, místo abychom slušně odmítli, poděkovali a jeli se najíst do hospody, vrhli jsme se na to jako stádo rozvášněných kobylek. Během několika minut vše zmizelo. Po pravdě, já u toho nebyl. Od pana Špačka jsem si půjčil drát, dva druhy alobalu a stříbřenku a dal se do správky. Když jsem skončil, byl výfuk jako nový a v kuchyni u Špačků jsem dostal zvláštní porci s protekční 12°.

Nu a ve 23 hod. jsme se rozloučili a vyrazili na Folmavu. Tam jsme nenarazili na žádné zvláštní potíže, byli na nás milí, ale hned po pár kilometrech na německé půdě náhle plácačka, policie, zastavit. Šťára a opožděná celní prohlídka. Auto vedle rozebrali skoro do šroubku, celej kufr mu probrali, jen doufáme, že nás to nepotká. Gutten tag, passport bitte. Otevřete kufr! A tak jsme začali rozebírat to, co jsme pracně zabalili. Nejprve vařič - otevřít, pak mošnu - otevřít, pak ho to naštěstí přestalo bavit a šel dozadu pod sedadla. Nějaký alkohol? Né! A začal tahat láhev rumu, balantinky, pak tři litry lihu na vaření a nakonec petrolej. To už kolem stáli všichni ostatní policisté. Dáša se jim snaží vysvětlit, jak to všechno je, a oni nás stále podezřívají, že je to slivovice. Ale nakonec nás pustí a my se řítíme německou nocí ještě asi dvě hodiny. Pak už toho mají všichni až po kusadla, a tak hledáme místo na spaní. Nakonec skončíme za vrcholkem terénní vlny vedle polní cesty.

-nahoru-

Na cestě

Asi v 7 vstáváme a sušíme spacáky a náš stan. Je krásné ráno, jsme uprostřed mírně zvlněné krajiny s poli a osamocenými statky na východ od Mnichova. Čeká nás dlouhá cesta, ale všichni už jsou natěšeni, a tak rychle ubíhá. Nejprve na rakouské hranice, kde Borůvka opět budí pozornost celníků. Potom průjezd Alpami. Nevím proč, ale na mapě se mi zdály nějaký menší. Nicméně jsou nádherné, vysílačkami se upozorňujeme na zajímavosti.

Bez potíží se dostáváme až k odbočce u Innsbrucku, kde se musíme trefit na silnici mimo dálnici, za kterou se platí. Je samá zatáčka a stoupání, takže Borůvka je brzo uvařená a my máme pauzu. Po čtvrt hodině pokračujeme, stále obdivujíc odvahu stavitelů oné dálnice vedle nás; je samý vzdušný most a oblouk. Těsně pod Brennerem vaříme znovu a máme tak šanci kochat se krajinou. Překračujeme italské hranice nikým nepovšimnuti a najíždíme na dálnici. Sice se platí, ale bude to rychlejší. Před Mantovou odbočujeme na Parmu; všichni už jsou unavení a těší se k moři. Cesta mimo dálnici je příšerná, samých 50 km/h, vesnice, spousta aut. Bude nás to stát o něco víc, ale pojedeme po dálnici, i když se za ní platí.

Do La Spezie přijíždíme v noci a je to po celodenním cestování pěkný nápor, Karlovi stejně jako Dáše už začínají téct nervy z neustálé pozornosti za volantem, a tak se snažíme to neprotahovat. Město neznáme, ale nakonec přístav šťastně najdeme. Koupit lístky však nemůžeme, už mají zavřeno, i když okolí tak rozhodně nevypadá: pro auta, motorky a davy lidí není kam šlápnout. Dáša s Buldokem zjistí, že sem máme přijet zítra po sedmé, to už mají otevřeno, a pak se postavit do fronty aut. Místo na spaní najdeme v zatáčce silnice svažující se k nějakému vojenskému objektu. První skupina se tam jde okoupat, zatímco vařím jídlo, ale vrací se, že to není dobré a jdou spát. My s Majkou a Karlem si sníme dvojitou polívku na zídce u silnice, romanticky osvětlené petrolejkou. Po jídle jde Karel spát a my dva jdeme zkusit koupání. Nakonec to jde a je to velmi příjemné, ale Majce se daří si zarazit do obou nohou ostny z ježka, takže když se vrátíme, sedíme opět na zídce a pomocí jehly je taháme ven. Spát jdeme opět po půlnoci, v půl druhé ráno.

-nahoru-

Jameson a moře

Ráno je časné, už v 6 hod., abychom stihli odjezd. Bez snídaně rychle sbalit a do auta. V úzkých uličkách nás zdržuje jakýsi autobus, pak zase automat na benzín nechce vzít Karlovi desetitisícovku - zřejmě si jí vytisknul špatně - prostě do poslední chvilky jsme nevěděli, jestli to stihneme. Naštěstí přímo u trajektu byla funkční pumpa s obsluhou, a tak šel Buldok pro lístky a my nabrali plné nádrže a kanystry. Francouzskou celnicí jsme pochopitelně neprošli bez povšimnutí jako ostatní, ale kromě razítka do pasů po nás nikdo nic nechtěl. Byla to jen chvilička a už nás pozřel obrovský chřtán otevřených dveří trajektu.

Po chvíli rozhlížení sejdeme dolů do restaurace a obsadíme kruhový stůl, aby bylo kde snídat. Někdo kafíčko, jiný řízečky, pro mě sendvič. Prostě každý podle své chuti. Pavel podle své chuti začíná vyhrožovat whiskou. Jdeme zjistit ceny a zvykáme si na tu myšlenku. Dlouho nic, a pak je to náhle tady, stojíme uprostřed krámu, po levici chlast, po pravici cigára a všechno levné a kvalitní. Těžká volba. Nakonec se Karlovi zcela nečekaně podaří prosadit irskou whisky Jameson za 54 franků za litr. To Buldoka, který celou dobu straší, že pít whisky nebude, pohne k další akci a ke kase nese vedle whisky i pastis.

Za pár hodin už nás čeká korsické pobřeží. Očekáváme kontrolu na korsické půdě, ale nic se nekoná. Po prvním telefonátu domů, že jsme v pořádku dorazili, nám už nic nebrání, vrhnout se do prvního města - Bastie - a skrze ní nastoupat první metry místních silniček. Úchvatné pohledy potvrzují správnost původního rozhodnutí zahrnout Korsiku do seznamu našich polárek.

Po cestě se nám přihodila drobná nehoda, když Buldok zahlédl prodejnu vína stáčeného přímo ze sudu a hned spustil poplach, dal zastavit auta a běžel ho koupit. Nyní už opravdu vypadáme jako hospoda na kolečkách: dvakrát irská whiska, ballantinka, pastis, rum, víno, spousta lihu na vaření, svoji železnou zásobu - koňak - nepočítám.

Přes značné navigační problémy se nám podařilo najít odbočku na Salecii, kterou si Buldok našel na mapě v domnění, že je to opuštěná silnička k zapomenuté pláži. V podstatě to tipnul úplně přesně, jen to nebyla silnička, ale polní cesta, a nebyla úplně opuštěná, ale několik aut se po ní posunovalo rychlostí chodce, a místo zapomenuté pláže na nás číhal kemp. Ale nakonec nebylo tak zle, auta jsme nechali jet jen s řidiči a navigátorkami a tři jsme šli pěšky. Trvalo to dlouho, ale konečně se ozvalo spásné: "Vidím moře!" Docela pěkná písčitá pláž, obklíčená skalnatým pobřežím s osvěžujícím výhledem na mořskou hladinu. Sice to za tu strašnou cestu, místy schodům podobnou, asi nestálo, ale teď, když jsme tady, je to docela pěkné a raději tu rovnou přenocujeme.

První a vzácně shodná myšlenka na koupání byla rychle přeměněna v čin, a pak jsme začali pomýšlet na vaření. Jenže přesně v tom okamžiku se z okolních slanisek zvedla armáda vyhladovělých komářích samiček, které nás málem udusily už jen svým množstvím, a donutily nás k hromadnému úprku na místo, které jsem objevil po cestě sem. Je to souběžná polní cesta oddělená křovisky od "hlavní" silnice. Spaní bude poněkud stísněné, ale nějak se vejdeme.

-nahoru-

Salecia

Vstávám v půl osmé, jdu umýt nádobí a pak na prutu koupat červa na pláž. Pečlivě jsem si navázal na vlasec to největší olůvko a nejlepší třpytku a učil jsem se nahazovat. Při cca desátém náhozu se mi vlasec zapletl do navijáku a třpytka i olůvko letěly do vody a ani po pečlivém hledání se mi je nepodařilo najít. A to jsem přičinlivě zaangažoval i místního potápěče, který celou oblast prohledal křížem krážem s brýlemi. Zdrcen ztrátou jsem se rozhodl pro další pokus, ale jinou technikou. Na nedalekém útesu jsem nachytal rybičky a chytal jsem na těžké olůvko a lehký splávek. Tak se to nikde nekousalo a po cca dvou hodinách jsem měl na kontě už tři záběry a za dalších 10 minut jsem dokonce jednu rybičku chytil. Byla malinká, a tak jsem jí ani netahal z vody.

Při návratu jsem potkal ostatní, jak přijíždějí s auty na pláž a od té chvíle bylo na programu už jen koupání, opékání na slunci, spálení všech míst, kde to jen bylo možné, karty, deník psaný v blahodárném stínu a opět koupání. S odpolednem jsme potkali Čechy, kteří na konci pláže parkovali s katamaranem a později, když jsme šli na procházku k majáku, jsme ho i viděli. Bylo to pár latí, nafukovací plováky a stěžeň s plachtou. Nic moc, ale jeli na tom celá rodina.

Ona procházka se nám neplánovaně zvrhla, k majáku bylo moc daleko, a tak jsme se hlavně koupali na skalách, pozorovali moře brýlemi a meditovali o nesmrtelnosti chrousta a sasanek přilepených na čáře odlivu. Sám jsem procházku zakončil dřív, neboť mé ošklivé spálené tělo si toho žádalo. Vyzvedl jsem Majku na pláži a vydali jsme se uvařit domluvenou kašku bramborovu.

A tam přišlo překvapení. Jak se zdá, má ke mně Karel důvěru a co je dobré pro mě, je dost dobré i pro něj. Loni to byl stan a letos se mu zalíbil můj nový spacáček, neboť na něj postavil petrolejku a ta se pochopitelně zvrhla. Olejnatý petrolej bystře protekl, kam se dalo, a smrdí jak sedm čertů. Nicméně kášku jsme uvařili a to v tom okamžiku, kdy přišli ostatní a opět nastoupilo komáří komando. Ty bestie šedý si ale už zjistily, kam jsme se jim včera ztratili a čekaly na nás. A jen jsme přišli, už to začalo. Lunch, který měl být ke kaši, jsem smažil potmě za neustálého klení, ať už vlastního, či šesti zakuklenců, kteří se motali kolem mě. A na místo společenského večera jsme hned po jídle zmizeli ve stanech. Ze stanů se pak ještě dlouho ozývalo úpění od převalujících se spáčů, ať už proto, že jsme se lační slunce spálili až na hranici únosnosti, či pro těžké sny z bezprecedentní náročné túry, která nás zítra čeká odtud zpět na silnici v tom příšerném vedru.

-nahoru-

Pouští a pralesem

Vstávání je brzké, cesta volá a všichni kmitají, jen aby nemuseli jít v poledním žáru. Majka vyráží brzy, hodně před ostatními, aby dle vlastních slov došla zároveň s nimi. My ostatní jsme vyrazili až po odjezdu aut a pokorně přiznávám, že mě to málem stálo život. Horko v kombinaci s nutností dlouhého oblečení na mé zlé popálené tělo bylo těžkou zátěží pro můj termoregulační systém, až jsem měl dojem, že padnu. A to celé vedle Pavla, který si kráčel k vrcholu jako jura v rozpuku sil a provokoval svým bujarým úsměvem.

No nechť, nakonec jsem došel a hned jsme se jali poklízet náš dočasný domov, který po těch pár dnech vypadal už ne jako hospoda, ale bordel na kolečkách s dobře zásobeným barem. Na další cestě nás nejprve čeká další krátká zastávka u moře na vykoupání, pak neplánovaná návštěva pevnosti v Calvi, jednoho z údajných rodišť Kryštofa Kolumba. Tato zastávka, ač původně mimo plán, se ukázala být velmi plodnou, neboť přinesla kromě jiného meloun a 5 litrů vína.

Z Calvi nás Buldok vlekl kamsi do hor na návštěvu nejstarší vesničky Korsiky. Jmenovala se Sant Antonino a umístěná na vrcholu prudkého kopečka byla naprosto fascinující. Maličké domečky nalepené na sebe, miniaturní uličky se schůdky a průchody pod domy, zahrádky a okénka plná květin. K tomu výhled na okolní vysoké hory, hluboká údolí s dalšími vesnicemi a mořským zálivem. Přímo klenot zasazený do kraje. Procházeli jsme jí dlouho a předháněli se v superlativech. S večerem jsme pokračovali dál do jiné podobné vsi, jménem Pigna, která však již nebyla tak krásná, byť byla lépe opravena. Jak by taky ne, když byla celá znovu obnovena státem pro turisty jako forma zachování místní lidové kultury.

Další směr byl jasný, přehrada Barrage de Calacuccia, ale pro vzdálenost jsme se rozhodli spát dříve, asi u řeky. Ale chyba lávky, nikde nic, žádné místo na spaní ne a ne najít. Už byla tma, když jsme jednu cestu vybrali a šli ji s Pavlem okouknout. Místo bylo dobré, a tak jsme navedli Buldoka s Dášou, aby se šli zeptat do nedalekého domu. Buldok tam mluvil francouzsky tak vehementně, že si majitel radši došel pro brýle a onu větu - můžeme zde kempovat na jednu noc? On peut camper ici pour une nuits? - si přečetl přímo v knize. Ale nic nenamítal. A tak jsme sundali kus volného pletiva a zajeli až na konec cesty. Obě auta zůstala zaparkovaná na jejím okraji a my si lehli na ní, kol do kola kolem petrolejky, vína a spousty kostí od pošlého dobytka. Vína je celkem 7 litrů, tak snad chvíli vydrží. A vydrželo, snad právě proto, že Buldok opět vytuhnul, ačkoliv jeho koupi sám inicioval. My ostatní jsme se spařili, jak zákon káže a hlaholili jsme až do pozdní noci.

-nahoru-

Asco a Niolo

Ráno jsem úplně nechtěně vyprovokoval vstávání, když jsem Karla požádal o klíče k autu. Vzal jsem si prut a odešel k řece trochu prohnat ryby a během chvilky se zde objevili i všichni ostatní. A tak zatímco jsem běhal od tůně k tůni a prohledával, jestli tu od poslední povodně nezůstala aspoň čudla, chodili se ostatní koupat, dívat na řeku a na mě. Po hodině už bylo definitivně jasné, že žádná ryba tady nikdy nebyla, nebude a rozhodně není, a tak jsem se jal místo koupání červa koupat sebe. A rovnou jsem si pro ten účel postavil vířivou vanu. Pak už jen nadělit meloun, krásný, červený, znovu umýt, všichni diskrétně do křoví a můžeme jet.

Dnes na nás čeká přehrada Barrage de Calacuccia, na kterou jsme včera nedojeli. Ale předtím odbočka kaňonem řeky Asco k starobylému mostu. Buldok aktuálně přizpůsobuje trasu podle momentální situace. I jeho plány ale zaskočila lákavá tůň v řece, které nešlo odolat. Mohli jsme si paty vymknout, jak rychle jsme tam zapadli. A pak hned ven a na protější skálu a dolů a takhle pořád, dokud jsem si nevzal brýle a neviděl dole pod skálou ryby. Ta nespravedlnost, když dole jsem nenarazil ani na čudlu a tady si plavou jen tak, mě vyprovokovala k úprku zpět k autu pro prut. A zase nic, honil jsem vodu úplně zbytečně, ani mrkev jako návnada mi nepomohla, ani Pavlova kolegiální pomoc už nic nespravila.

V té chvíli se vrátili ostatní, kteří znuděni mými pokusy o rybolov odešli hledat onen slíbený mostek, a protože s nimi přišlo i několik místních a pozastavovali se nad faktem, že tam běhám jak mě pánbůh stvořil a ještě k tomu s prutem, zabalili jsme to a vrátili se do vsi napsat pohledy a vypít kafíčko.

Poté i přehrada byla a jaká krásná. Kupodivu všude s cedulemi s nápisy snad typu Zákaz koupání. V pozdním slunci, z nadhledu jednoho z okolních úbočí s výhledem na Monte Cinto. Ještě je třeba se zmínit o jedné věci, která nám od té doby velmi ztrpčuje cestu. Narazili jsme zde poprvé na prasátka a ta nás provázejí na každém kroku, na každém metru silnice. Nutno však podotknout, že k maximální radosti Dáši a Lucky, které od té doby tráví denně cca jednu hodinu rozhovorem s prasaty, o prasatech, či mezi prasaty a zdaleka ne vždy se jedná o pánskou část naší výpravy.

Spaní u přehrady jsme museli zavrhnout pro kritický nedostatek stromů, a tak se přesouváme stále výš, až k parkovišti a chatě strážce rezervace (M. de Poppaghia), kde opět s Buldokem vyjednáváme nocleh. Máme povoleno ulehnout ve 20.30 a vstávat musíme v 7. Sedíme tedy u stolečku a vaříme rizoto. Načínáme pastis a zjišťujeme, že nic moc. Zato víno se setká se všeobecným souhlasem. Když se všichni nasytí, přesuneme se za tmy na místo ke spaní. Je ve svahu, tak ho obkládáme kládami.

Pavel s Karlem, bratři z mokré čtvrti, si zalezou k dalšímu stolečku a až do pozdní noci je slyšet jejich hlaholení. Ti kanci to víno dopili.

-nahoru-

Lac de Nino

V 7 hodin byli všichni více méně schopni pohybu, a tak jsme vylezli zpět k autům a začala ranní příprava. Dnes půjdeme túru, tak snídáme vydatně. Po snídani odcházejí všichni do hor, jen já s Majkou máme 15 minut skluz.
Výstup začíná krásnou cestou podél potoka lesem borovic. Je tu příjemný chládek a krásné výhledy. Doháníme zbytek až nad čarou lesa, kde cesta pokračuje po kamenných plotnách a mořích. Majce není dobře a výrazně zpomaluje. Nahoru přicházíme s opravdu výrazným zpožděním. Ale stálo to za to. U jezera Lac de Nino, utopeného v okolních horách a zelené trávě, se pasou volně krávy, koně, poníci a prasata. Nedá nám to a sejdeme k nim dolů, kde rychle zjišťujeme, že celá louka je podmáčená. Přechod byl zakončen složitým rébusem, jak přejít po těch sušších místech a nezablátit se až ke kolenům. Dášu s Luckou jsem raději přenesl a jak se ukázalo za chvilku, ztratil jsem při tom Majčiny brýle.

Od jezera Buldok pozměnil plán a nazpět jsme šli jinudy, nejprve na hřeben (po trase GR 20) a dále pod ním. Cestou jsme vlezli do mraků, takže na nás padaly kroupy a déšť, kolem bylo slyšet bouřku. Je samozřejmé, že pod námi byly úchvatné výhledy lákající stisknout spoušť fotoaparátu, ale my z nich nezahlédli ani jeden, jen mlhu jak mlíko. Nakonec, když jsme sestoupili až na lesní cestu, začalo pršet, takže návrat do aut byl nanejvýš žádoucí. Když se tak stalo, sjeli jsme níž ke kaskádám Cascades de la Valla Scarpa, kde Buldok očekával lepší počasí a opravdu mu to vyšlo.

Při chystání na návštěvu kaskád jsme však vzbudili pozornost místního kance, který s pozoruhodnou obratností a vynalézavostí na nás začal vymáhat něco k snědku a byl ochoten kvůli tomu vlézt i Dáše do auta. Když jsem vyndal své vločky, stal se mi k mému pramalému nadšení tím nejvěrnějším druhem, až to vypadalo, že si dá kaskády s námi. Ale nakonec utřel on i my. Policista, který nás chytil už na odbočce k onomu potoku, nás varoval, že je to kvůli stoupající vodě po dešti nebezpečné, a tak nám o tom, co jsme mohli vidět, pouze Buldok povídal.

Místo toho jsme odjeli do Evisy. Koupili jsme bagety, pojedli a vydali se prozkoumat okolí, neb bychom tu chtěli noclehovat. Najít místo na spaní není jednoduché, kolem je všechno v prudkém svahu nebo za plotem. Nakonec se výběr zúžil na jakousi cestu s postelí, opuštěnou zahradu s hrobkou a nájezd nikam, maličkou mýtinu v šípkovém houští ve svahu nad silnicí. Nakonec jsme se ujednotili právě na tomto místě a stalo se naším domovem i garáží autům, ač to v jednu chvíli vypadalo, že se přístupový svah plný kamenů a štěrku se nepodaří vyjet. S tmou jsme již zdárně po večeři a pijeme další kanystr, který Buldok s Karlem bez uzardění koupili.

-nahoru-

Calanche

Nikdo nikomu výrazně neřekl, aby vzbudil ostatní, a tak vstáváme pozdě. Zatímco kolem se balí, spisuji deník a přemýšlím, kde jsem včera mohl nechat košili. Už jsem z toho dost špatný, v Alpách mi bude chybět. Náhle je vydán povel k odjezdu a sjíždíme zpět na silnici podívat se na 150 let starou hrobku, kterou jsme včera s Pavlem objevili.

Od hrobky jsme se vrátili na včera zakázané kaskády. Po cestičce pro kozy jsme přišli k nejspodnějšímu vodopádu a odtud přímo potokem vzhůru. S Pavlem jsme to vzali tak vážně, že lezeme vše, co se jen dá, až zákonitě skončíme někde, kam jsme vůbec nechtěli, v převisu těsně nad vodou bez možnosti pokračování. Jediný rozdíl mezi mnou a Pavlem byl v tom, že jsem se tam šťavil dýl než on, zatímco ostatní se dobře bavili a čekali, kdy tam konečně zahučíme.

Na kaskádách nás chytil déšť, a tak slibovaný výlet soutěskou Spelunca odpadá.

Před odjezdem dál si ještě vynucuji odbočku zpět k hrobce, abych se ještě jednou pokusil najít košili a povedlo se! Když jsem se včera upravoval do mé lesní toalety, odložil jsem ji na stranu, a pak na ni zapomněl. Rázem získávám titul vrchní tukan výpravy.

Když odpadla soutěska u Evisy, jedeme rovnou do Porta, tam snad nebude pršet. Co nám přívaly vody dovolí, prohlížíme si z okna, kudy jsme mohli jít. Tohoto místa je mi opravdu líto. V Portu neprší, i když je zataženo a dusno. Nejdřív si z cesty vedoucí na sever prohlížíme samotné městečko a v dáli oblast Calanche, kam i posléze pokračujeme. Zastavujeme na parkovišti plném aut a lidí a jdeme na pěší procházku na kamenitou plošinu na skále nad mořem. Cesta připomíná stezky v Českém ráji, jak Pavel při cestě poznamenal, a je úměrně tomu plná jiných výhledů chtivých turistů. Dále pokračujeme vysoko vzhůru na útes nad silnicí. Cestou se dává do deště.
Majka jde daleko za námi. Zatímco my jsme již sestoupili zpět k silnici k hospodě, ona je teprve na vrcholu a vysílačkou se ptá co dál, že ztratila cestu, šla zkratkou a teď visí na ostrohu, co nikam nevede. Posílám ji traversem zpět na cestu, ale prý se teď na chvíli odmlčí, protože je pod ní díra a v té bude potřebovat obě ruce. Když se za chvíli ozve s otázkou, jak se slézá převis, málem mě omývají a tahám dalekohled, abych alespoň viděl, kde je. Nakonec však dojde, jen si při skoku z toho převisu podvrkla kotník. Na další okruh už jdeme radši v oslabení. Měl krásný výstup i vrchol.

Je čas hledat místo na spaní, a tak jedeme dál na jih. Buldok ukazuje opět jakousi pláž a k ní silničku a opět tvrdí, že tam nikdo nebude. A jako na potvoru je tam zase kemp. Nenecháme se ale zviklat a jdeme se vyspat přímo na plochý útes nad moře. Zkouším ještě něco chytit, zatímco z ostatních je vidět jen rejdění šnorchlů po hladině. K večeři jsou kolínka (brrr), ale se svíčkovou omáčkou, takže si beru dvakrát. Popíjíme Jamesona a pozorujeme okolí až do příchodu jakýchsi dvou postav s obavami, že nás jdou vybrat. Ale jsou to jen rybáři. Záhy po jídle jdeme spát.

-nahoru-

Vinařská oblast

I dnešního rána se pokouším vstát časně, abych měl na chytání dost času, a opět se mi to nepovede. Ostatní kolem zase rejdí s brýlemi, ale nakonec mi stejně nakážou skončit a jedeme do Ajaccia. Nejprve však, že se zastavíme ve vinařské oblasti a koupíme si něco do kanystrů. I odbočili jsme z hlavní, hnáni příslibem dobrého vína a průvodcem slibujícím rozsáhlé vinné porosty a výhledy. Ve vesnici, kde zastavujeme, však o vínu nikdo nic neví, jen mávají směrem k horám. Když už jsme dojeli až sem, tak jen tak neodjedeme, hurá dále, tj. zpět dolů a jinudy opět nahoru. Jiná vesnice a situace se opakuje, v další si dokonce bereme průvodce, kluka na motorce a v další zkouší Buldok při pokusu získat informace od jakési starší paní snad všechny jazyky, češtinu nevyjímajíc, protože než k dotyčné stařence došel, zavřela se mu knížka s připravenou otázkou "Dá se tu někde koupit víno?"

Čím výš se po těch uzoučkých silničkách dostáváme, čím zamotanější ruce má Karel s Dášou od neustálého projíždění zatáček, tím víc se Buldok propadá do apatie a melancholie. Už ani nesleduje, kde jsme, a jen tiše skučí. Tvrdí, že ta silnice stejně nikam nevede, že tam žádný obchod není, a když, tak má zavřeno. Nakonec neměl pravdu, obchod tam byl a koupili jsme 5 litrů po 12 francích. Takže malý součet nám dává cenu za 5 litrů vína: 2x5 litrů benzínu po 35 Kč + 60 F za 5,40, tj. cca 700 Kč. Ale pěkně jsme se projeli a i srandy užili. Z Buldoka si střílíme ještě dlouho potom a dá se říci dodnes.

Tak dost bolo vina, teď Ajaccio. A zase je o zábavu postaráno. Hned na začátku jdeme do supermarketu pro bagety a jiné pochutiny, a když je na parkovišti potom sníme a chceme odjet, nabourá Dáša do vyrovnaných palet. A to není všechno. Ve městě nás zláká cesta po nábřeží, necháme se po ní zatáhnout do centra, ale není tu místečka k zaparkování. Odbočujeme tedy na jakémsi etoálu a hledáme, ale neuplyne ani 5 minut a jsme znovu na nábřeží a opět kroužíme po onom etoálu. Odbočíme tedy jinam, něco najdeme pro Borůvku, ale Panda si to jde dát ještě jednou. Tukaní kolečko. Konec dobrý, všechno dobré, parkujeme na hranici placeného stání, za cedulí konec, ale ještě na namalovaných čarách a jdeme si prohlídnout Napoleonovo rodiště.

Údajně ho tu nikdo v lásce nemá, nicméně na jednom náměstí má sochu jako římský jezdec a na druhém v klasické póze s kloboukem. Zajímavější však bylo vojenské muzeum, které ač malé, ukázalo nám chlapcům místní historii válek od starověku po současnost. Děvčata si zatím prošla město a pak jsme se pokusili navštívit Napoleonův rodný dům. Bylo zavřeno, ale Dáša prý má o něm obsáhlou pasáž v průvodci. Ani na tu však nedošlo, všichni toho mají dost. Jedem dál k Iles Sanguinaires, k majáku 12 km západně, budeme tam někde spát.

Nebylo to snadné, na samém výběžku pevniny je sice umístěn maják, ale i parkoviště a restaurace. A všude dav lidí. Kličkujeme před jakousi mládeží z autobusu, rodinkami se psy, turisty, běžci pro zdraví apod. Spíš náhodou si s Pavlem vyhlídneme místo, kde by spaní šlo, ale musí se to vyjednat s majitelem. Nakonec díky mému zmatení zavedu auta na jiné místo vedle, ale i to se srovná. K večeři máme výbornou smaženou sóju z Majčiny kuchyně a ono problematické víno.

-nahoru-

Menhiry

A opět stejný koloběh. Vstát, chytit čudlu, nahodit, čekat, přitáhnout, sekla se, do vody a vyndat. Snad jen, že dnes se to obešlo bez ztrát materiálu. Ale opět ani záběr. Nebýt toho, že mě moc baví chytat ony malé čudly jako návnadu, ani bych nevěděl, jak vypadá ryba. Po snídani pokračujeme dál na jih do Bonifacia.

První zastávkou měl být vodopád, který jsme nenašli. Další odbočkou je hrob manželky jakéhosi piráta, který jsme taky nenašli. Následovalo paleontologické naleziště Filitosa s menhiry za naprosto neuvěřitelných 20 F, které jsem zaplatil jen proto, že jsem s Pavlem upíjel z kanystru víno a měl jsem tudíž poněkud nesoustředěné myšlenky. Menhiři pravda byly pěkní, ale jeden za 2 F, to je opravdu docela dost.

V té době bylo poledne, a tak koupat. Naši i bratr, kteří tu na Korsice už byli, měli jako hlavní základnu Porto Polo, které je odtud nedaleko. Jedeme se tedy vykoupat tam, ale jsme tak umlácení, že na nějakou prohlídku rozhodně není kdy, jen rychle do vody a zase pryč.

Tentokrát do odbojného města Sartene. Je umístěno stupňovitě na ostrohu pod vysokou horou, domy jsou kamenné, uličky uzounké, není divu, že byli odbojní, jejich domov šel snadno bránit. Kupujeme tu bagety na další cestu a vyhlížíme hospůdku, kam bychom zašli na nějakou místní specialitu. Všechno je však drahé, a tak to zkusíme po cestě. Spíše náhodou zahlédneme ceduli k vesnici kousek od hlavní trasy a jedeme tam. Na návsi to rozhodně nevypadá, že tu někde je restaurační podnik, ale jdeme se zeptat. Má to být restaurace u Alexe, což je stavení na konci vsi, s verandou obrostlou vínem, s lokálem plným starých předmětů nejrůznějšího druhu od zemědělského a rybářského nářadí až po kolty a flinty z Divokého Západu a s majitelem, který stejně jako všichni neumí anglicky, ale hned se o nás stará jako o vlastní. Oba jsme s Buldokem zaskočeni jeho zájmem, stejně jako cenami 100 F za polívku, ale pak pochopíme. Nabízí celé jídlo a pro 7 lidí to bude jen za 500 F.

Alex má radost, dostáváme víno a jeden ze zaměstnanců se s námi dává do řeči. Je to složité, jdeme na to přes polštinu, ale jde to. Jen to trvá dlouho, máme už pekelný hlad. Před setměním nás vystěhují ven na verandu, dostáváme další víno a podává se rybí polévka s osmaženou bagetou, kterou si máme každý potřít česnekem a majolkou s česnekem a pepřem a dát do talíře. Je to moc dobré. Následují smažené ryby a osmahnuté brambůrky, ryby jsou malé, ale je jich plný tác. Závěr tvoří sýr. Je toho všeho plný talíř a celé to trvá přes tři hodiny. To už mají leckteří vraní hodinu, ale platit ještě né, Alex bude hrát na kytaru. Teprve po 24 hodině se nám podaří zaplatit a odjet.

Je toho nějak moc najednou a všichni propadají nervozitě. Místo na spaní nám u Alexe doporučili na pláži. Je opět krásná, hvězdná noc, jako tady vždy.

-nahoru-

Dobytí pólu

Rituální rybářský pozdrav novému jitru se dnes odbyl bez jakýchkoliv rušivých zásahů, ať už od lidí či od ryb. Obě skupiny mě tvrdě ignorovaly. Snad proto byl odjezd poměrně časný, jedeme se podívat na Bonifacio a to je daleko. Cestou se zastavujeme u poustevny pro zazobaného poustevníka, což je solidní kostelík pod skalní věží s křížkem.

Při vjezdu do Bonifacia se ukázalo, že jsme si nevybrali nejlepší dobu. Tradičně úzké uličky jsou k prasknutí narvané auty a tudíž i lidmi. Nakonec něco samozřejmě najdem a vyrazíme si prohlížet krásy města, ale lidí neubývá. Rychle upadáme do letargie, vlečeme se za Buldokem jako na popravu, což ho zjevně rozčiluje. Náhodou to bylo celkem pěkný město. Jenom to strašný VEDRO. (Dáša) A z celé Korsiky tam byly asi nejlacinější pohledy a suvenýry více i méně kýčovité. (Karel) Prohlídku notoricky nejklasičtějších míst a výhledů Bonifacia jsem absolvoval sám. Ostatním totiž bylo líto 10 franků za vstup na schodiště k moři, kde se ukrýval chodníček vytesaný ve skále. Na konci byla zamřížovaná jeskyně na úrovni vody. Taky možná poustevník. (Buri)

Oživení přichází až když Chief Commander vyhlásí nejjižnější pól na ostrově za majákem Cap Pertusato kousek odtud. Hbitě se tam s auty přesunujeme a šup do vody. Pól vypadá jako rybářský škuner či malý torpédoborec jedoucí plnou parou na břeh. Jen je kamenný. Zdárně zdoláváme jak moře, tak ostré skály pólu a vystupujeme na vrchol. Tam nás Náčelník přepočítá, a tak zvíme, že tam byl on, první pobočnice Lucka, druhá pobočnice Majka, první řidič Dáša, navigátor Pavel, druhý řidič Karel a potah, nosič, mula, primitiv: všichni zde.

Návštěva na pólu byla krátká, protože co tady - když to srovnám s výletem na Kokořín. A tak jsme vydali se zpět najít nějakou zapomenutou pláž na koupání. Po pár kilometrech ji opravdu máme, jen asi 4 metry široký pás oblázků před skalami a jsme tu skoro sami. Co by tu taky kdo jinej hledal, dyť to bylo místo, které zasáhl požár a všechno bylo spálený na uhel. (Buri) Na potápění to není, tak aspoň sbíráme pěkné kamínky, hážeme žabky, koupeme se, trefujeme se do jiných kamenů a do sebe. Po zralé úvaze tu nebudeme spát, je tu moc komárů, pojedeme trochu dál k východišti zítřejší vodní cesty. Přístupová silnice vede podél řeky, takže se to nezdá být problém. Ale na mapě nebylo vidět, že rozdíl mezi nimi je 50 výškových metrů. Nicméně nalezené místo je pěkné, kryté, voda čistá a ne moc studená. Večeře je bohatá, kaška se sojou, lančem a vepřovým ve vlastní šťávě, okurka a víno.

-nahoru-

Vodní turisté

Dnes vstáváme jako vždy v půl osmé a papáme krupicovou kašičku, co uvařila Majka. Čeká nás sedmnáct vodopádů a kaskád - Cascades du Polischellu. Jdeme jen v tričkách, plavkách a botvodách, jen já mám kanady, kraťasy, tričko, co potřebuje vyprat a klobouk. S námi se chystají i dvě auta Němců s provokativními nápisy jako 2:1 a Bierhoff 20 na sklech aut. Přemýšlíme, co jim tam napíšeme my a duševně se připravujeme na nástrahy túry. Klíče od Borůvky zavíráme dovnitř, otvírat budeme drátem.

A teď už šup, vzhůru po kamenech. Nejprve to jde lehce, ale pak přichází první tůňka. Děvčatům se tam nechce a obcházejí ji, my však hurá do vody. Je ledová až drnčí zuby. A tak to jde stále dál. Nakonec plaveme všichni a lezení si rovněž užijeme spolem, když nás zaskočí převis v komíně u jednoho ze skalních stupňů. Tento převis a plavání skrz vodopád se závěrečnou myší dírou patřil vedle závěrečného skákání ze skalních stupňů k tomu nejlepšímu, co nás potkalo.

Byli jsme velmi chytří, že jsme šli ráno, i když byla zima, odpoledne tu bylo lidí jako much.

Když jsme došli, zcela záludně nám změknul drát od otvírání dveří, a tak se tam ne a ne dostat. Nakonec přece a hned se dáváme do jídla. Jsem zádumčivý. Přináším si víno. Po této pozdní snídani pokračujeme dále směrem ke Corte, kde bude náš třídenní horský puťák. Jsem zádumčivý. Po cestě se stavujeme v supermarketu a nakupujeme bagety a další pochutiny. Hledám v autě whísku. Další zastávkou je muzeum římských památek v Alerii. Vstup stojí 10 F, a tak zůstáváme s Majkou venku. Jsem zádumčivý. V Corte zastavujeme u nádraží, zjišťujeme jízdní řád místního vláčku na zítřek a doplňujeme vodu. Na peróně, když hledáme vodu, uvidíme nejdříve velkou vodní pumpu pro lokomotivy, to nás trochu zarazilo, až při příchodu blíže je vidět také malý kohoutek. Nakonec úspěšně odjíždíme a nacházíme i solidní místo na spaní pod košatým stromem v místech startu nadcházejícího puťáku.

-nahoru-

Puťák

Budíček je časný, řekl bych až příliš, ale mám dobrou náladu. Tak dobrou, že mě ostatní podezřívají, že jsem ještě ožralej. Máme za úkol sbalit batohy, aby mohl Buldok s Karlem odvézt auta na místo určení - Corte a vrátit se vlakem. Sbalení není tak jednoduchý úkol, věci jsou po celém autě a je brzo po ránu, takže každý problém vyžadující rozhodnutí bolí. Situace se přiostřuje, když Buldok velí odjezd za 10 minut. Jakmile auta zmizí, všichni si posedají, vytahují knížky a vzpomínají, co zapomněli. Máme spoustu času, než se řidiči vrátí, a tak píši deník, koupeme se v řece pod námi a pozorujeme ostatní výletníky, co už pilně šlapou.

Přicházejí v 11 a během chvilky vyrážíme údolím Manganellu. První metry nejsou nic moc a ty další jakbysmet, především proto, že jsme zabloudili. Navzdory tomu, že na to někteří marně upozorňovali již od Náchoda. První vodopád a hned koupačka. Moc to neprotahujeme, voda je nelidsky studená. Další zastávka je u salaší. Sedíme u lavic ve stínu a baštíme nekřesťansky drahý kozí sýr a je nám fajn. Po chvíli se nedá nic dělat a musíme dál, ke kaskádám. Jdu opět jako vždy první, když mi Majka volá, ať už se po nich (kaskádách) podívám, že uděláme pauzu. Žádná cedule nebyla, a tak tvrdím, že u nich ještě nejsem, ale pak se pořádně rozhlédnu a ejhle, stojím přímo u nich.

Zastávka je to příjemná, dlouhá, koupeme se, skáčeme, děláme přehrady, jíme, čteme, spíme, prostě, jak kdo chce.

S večerem velí Chief Commander, že musíme dál, že hlavní prásk dne nás teprve čeká. A nekecal. Stavíme až po hodině u přechodu přes potok, kdy máme za sebou 450 výškových metrů a dost plný kecky. Aktuálně se mění místo na spaní z výšky cca 200 m pod chatou na 100 m nad chatou, takže jestli tam opravdu dojdeme, máme před sebou ještě 500 výškových metrů a celkem za den 1250.

Byla to síla, bolel každý krok, Alpy se stávají noční můrou. Majku jsme beznadějně ztratili, zmizela pod jedním ze skalních stupňů. Ostatní se ale vyškrábali až k chatě Rif. Petra Piana a po zjištění, že se tu volně spí, se jim dál nechce. Ale Buldok je neúprosný, zítra bude vedro. Co nastoupáme teď, zítra jak když najdeme. A tak opět dál, výš a výš. Nalezená loučka je výborná, ze tří stran sevřená skalami, plná zelené trávy, prostě hrozný kýč. Stavíme stany a vyhlížíme Majku. Ta po chvíli dorazí a začínáme vařit. Máme sóju s rýží a gulášovku. Je toho všeho jak pro regiment, ale nezbude ani zrníčko. Buldok tvrdí, že bude spát venku, tak jsem zvědav, jak dlouho tam vydrží.

-nahoru-

Mt. Rotondo

Vydržel přesně do půl čtvrtý. To začalo prvně pršet, a tak se odstěhoval do stanu. Déšť tím nezažehnal, krápe sice málo, ale v podstatě průběžně. Ráno je kalné, mraky se honí po celé obloze, strach z horka byl asi bezpředmětný. Přesto vstáváme časně, už v půl sedmé. Máme toho dnes docela dost před sebou: 600 m nahoru na Rotondo, 1000 m dolů a asi dalších 600 m na protější hřeben. V osm hodin nás sluníčko, matně naznačené přes mraky, zastihuje v úvodních pasážích nástupu na Monte Rotondo. Jestli byl včera výstup těžký, dnes to není lepší. V horních partiích se ke všem útrapám přidává ledový silný vítr a horolezecké pasáže.

Zatímco čekáme na Majku v sedle, zkouším, jak dopadl můj foťák poté, co jsem ho v Bonifaciu nechal na zadním okně. Když jsem ho našel, měl cca 60 stupňů, a tak si nejsem jistý, jak moc mu to ublížilo. Závěrka se nevrací, ale jsou to jen asi dvě políčka, pak už zase jde. Od sedla jsme došli s Majkou za ostatními k jezeru, a pak spolem dále, posledních 300 výškových metrů k vrcholu. Těsně pod ním je kamenný přístřešek a v něm se všichni choulíme nad čokoládou a hrozinkami. Na přání zapaluji petrolejku a rozhodujeme se, zda dáme napřed oslavu výstupu, či oficiální část, samotný výstup. Vyhrála varianta A, takže koluje ballantinka, a pak se jdeme fotit na vrcholovku.

Je to jako vždy problém. Buldokovi se musí postavit věžička, aby měl foťák ve správné výšce a na správném místě a stejně kolem chodí jak kvočna kolem kuřat a zase se bojí, že foťák spadne. Poslední cvaknutí závěrky a hurá dolů. Ale kudy? Na všechny strany jen černá propast, je zima a vítr neustává. Buldok pomocí průvodce navrhne a prorazí cestu do jakéhosi sedýlka a odtud kuloárem dolů. Tady nefouká, ale dalo se do deště, kameny kloužou. Závěr je v sněhových polích, prostě užíváme si až do bezvědomí.

K jezírku Lavu del Oriente, co jsme viděli z vrcholu, to bylo 600 m a věru stálo za to. Ráno jsme prakticky nejedli, takže teď vaříme polívku. Je naprosto přirozené, že vítr zesiluje a začíná opět pršet. Do toho přicházejí odspoda postavičky jen v triku a kraťasech, zatímco my se halíme do všeho, co máme a ještě klepeme kosu. Svůj příděl si každý odnáší do svého soukromého závětří, pak urychleně zabalit a fofrem dolů. A jak to bývá, jen jsme se pohli, vysvitlo slunce, takže svlíkáme všechno, co jsme pracně oblékli.

Klesáme stále níž a níž, kličkujeme mezi skalami a vegetací, klouzáme po kamenných plotnách. Další zastávka je opět o 500 m níž, u salaše. Nabíráme vodu a rozhodujeme se, co dál. Nezavolali jsme Hobrovi kvůli Alpám, a tak přemýšlíme, jak to udělat. Návrhy padají lecjaké, ale nápad obrátit zpět k autům se jako jediný setká se všeobecným souhlasem. Zvedneme se tedy a opět letíme držkopádem kamenitých cestiček stále dolů o dalších 500 m. Na silnici toho už mají fakt všichni až dost, ale do Corte je to dalších 500 dolů a asi 9 km. Není šance to dojít, někteří už padli, a tak otáčíme k řece. Míjíme ceduli vjezd zakázán, zákaz kempování. Naproti už parkuje jakýsi karavan, takže je snad vyberou jako první. Večeříme špagety s rajskou a svíčkovou, obojí v tuplované dávce, protože jsme se nemohli s Pavlem dohodnout, která je lepší. Máme postavené stany, obloha vypadá na déšť.

-nahoru-

Corte

Krápe! Vstávejte! Bude lejt, ať nezvlhnou stany! Jen to Buldok řekl, začalo chcát a vypadalo to na dlouho, takže opět vítězí zbabělá varianta. Buldok, Karel a Pavel jdou pro auta. Cesta byla podstatně delší, než jsme si včera mysleli, ale žádného stopa jsme nechytli. Nicméně cesta i počasí byly celkem příjemné - po dešti ani památky, dokonce i auta stojí tam, kde jsme je nechali. (Karel) My máme nečekané dvě hodiny času, a tak vaříme čaj, čteme, koupeme se a pomalu balíme. V okamžiku, kdy vyjde slunce, sušíme stany a skládáme je. Pak už nic nebrání odchodu a právě v tom okamžiku se objevují naši řidiči.

Máme v plánu včera zrušené kaskády, soutěsku s visutým mostem, ale nejprve přebalit auto. A náhle do ticha Buldok zvolá, že tedy dobře, na kaskády se nejde. Náladu vystihnul přesně, odpovídají mu menší ovace z naší strany, ale hlavně počasí nevypadá, že by nám nějak přálo.

Místo toho jedeme do Corte, horského sídla jediné samostatné vlády v historii Korsiky. V Corte lezeme na vyhlídkovou plošinu a všichni skučí, jak je bolí nohy. Po focení následuje sestup, který je ještě horší. Takže už jen vybírám drobné z fontánky, bereme benzín a vodu a pryč odtud.

Hurá na Bastii, koupit lístky na trajekt. Bohužel mají zavřeno, takže volně pokračujeme na Cap Corse a hledáme, kde koupit bagety. Nakoupili jsme až v poslední vsi v přístavu Maccinagio. Z něho má Buldok vybranou další malou cestičku k zapomenuté pláži. A co by jste řekli? Nejen, že tam byl kemp, ale i národní park, odkud nás po složitých přesunech po hnusných cestách vyhodil hlídač, že se tu ve 20:00 zavírá. Hnul mi žlučí, protože na placení vyhazovače prachy zřejmě jsou, ale na dva dvaceticentimetrové pruhy asfaltu ne. Vím, že jim trochu křivdím, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Místo toho jedeme dál do vnitrozemí a nacházíme cestu ke smetišti s moc pěkným místem na spaní. Fouká vítr, a tak stavíme zídku a jakousi zástěnu. Večeříme rýži s konzervou a nakládám fazole.

-nahoru-

S. P. V. S.

Vzhledem k Davidově skluzu v psaní deníku a jeho fyzické nepřítomnosti, zrovna asi někde šlape v Alpách, zbývající dny napíši Já - Velký Buldok, Chief Commander a nezaslouženě Tukan No. I, to vše v jedné osobě.

Po větrné noci vstávám hned, jak je to jen možné. Jedinec, co nám tudy včera jezdil jako po autostrádě, se ukázal jako neškodný blázen. Od Karla jsem vyškemral klíče od auta, čímž jsem ho vzbudil, a když se navíc trochu převalujete, šustíte, vylézáte ze Škvora, ze spacáku, sháníte se po ešáku, lžíci, vodě, vínu, dalekohledu, je naprosto vyloučeno, aby ještě někdo zůstal spát. Všichni jsou vzhůru, už jen polehávají. Na dnešek ještě nemám žádný program. Dalekohledem prohlížím vesnici na protějším kopci. Sice tam neplánuji cestu, ale co kdyby tam bylo něco zajímavého. Nic moc - zato na kopci opačném bylo v noci k vidění množství nasvícených budov. Tam pojedeme dnes.

David mezitím udělal fazole, no a pak odjezd. Oblast Rogliana. Být to kdykoliv jindy, asi bychom byli nadšeni, ale teď, když jsme již přesyceni přírodními i architektonickými zajímavostmi, jsme si prošli jednu z dalších hezkých vesniček, a tak největší rozruch způsobilo, když jsem zjistil, že se tady někde rozlévá víno. Pojem "vinařská oblast" vzbudil nadšení u Buriho, že mi opět připíše nějaké body do tukaního hodnocení, zato ostatní byli, diplomaticky řečeno, zticha. Ono místo se jmenuje gioielli, což jsem se domníval, je korsický název vinného sklípku. Ale vše bylo jinak, byl to název vesnice. Bohužel nemají červené, ale i růžové víno je velmi dobré. Bereme 5 litrů. Na takovýchto akcích bychom se klidně mohli jmenovat SPVS, neboť to byl již 30. litr ze studánky. Je jasné, že se sem zítra vracíme nakoupit na doma.

Odjíždíme na pláž. Program je jako vždy, jen s tím vínem jsme docela pohnuli. Hrajeme poker. Největší kafkou je Karel, ale kupodivu i Buri. Nad večerem přesun zpět na náš oblíbený smeťák. Vaří se sója s rýží, popíjíme víno a v klidu usínáme.

-nahoru-

Au revoir Corse

Tentokrát byly ranní procedury poměrně rychlé a tedy zavčasu odjíždíme k včera vyhlídnutému zdroji. V 10 hodin mají ještě zavřeno, což mi nebrání přelézt zábranu. Nalézám nepříliš nadšeného pána, který vyplnil naše požadavky: 2 x 1,5 litru rozlévaného vína + 4 láhve velmi dobrého vína muškátového.

Cestou na Bastii se chceme ještě naposled vykoupat. Teprve na potřetí nacházíme ucházející místo, ale do vody se nakonec nikomu nechce. V Bastii po jednom tukaním kolečku parkujeme a odcházím koupit trajekt. Řadíme se s autem do řady na molu, zamykáme je a odcházíme na prohlídku města. Bez nás trajekt neodjede. Obsadili jsme čelní pozice. Během hodinové prohlídky jsme nakonec téměř nic nepořídili. Všude byla polední pauza. Koupili jsme jen bagety, David sehnal sirky, našli jsme místo s vysokou koncentrací nacionalistických nápisů, neutratil jsem peníze na dary. Inu tady chcíp pes.

Náš trajekt mezitím přijel a chrlí ze svých útrob jedno auto za druhým. Během chvíle se loď vyprázdní a začíná nakládka. Naše čelní místo se ukázalo jako krajně nevýhodné. V La Spezii nepojedeme jako první, ale až na závěr. Parkujeme totiž až ve třetím patře. Když už nic, zabíráme si nejlepší křesla v místnosti na přídi. Při odjezdu pár posledních fotek a pak nás čeká pět hodin plavby. David s Majkou přinášejí flašku vína, tak je hned veseleji. Karel sahá do svých nedopitých zásob, které si já ordinuji proti mořské nemoci. Ráno jsem si nevzal Kinedryl. Také s Burim se to houpá. Hrajeme karty, popíjíme, ale nejvíc se už těšíme do Čech do normální hospody, na pivo a na smažák. Za zbylé peníze nakupujeme bezcelně chlast.

Konečně La Spezia, konečně pevnina. Teď už je to pohoda, odsuď se domů vždycky nějak dostaneme. Když jsme se vymotali z útrob trajektu, Borůvka opět neprošla přes celnici plynule, dostáváme razítka do pasů. V automatu kupujeme benzín, abychom dojeli k nějaké pumpě s obsluhou, kde bychom doplnili do plné, a pak odjíždíme. Hledáme nájezd na dálnici, čímž si Karel zvyšuje své tukan-skóre za okružní jízdu po městě, ale poté již úspěšně dálnice směr Parma. Nepříjemný úsek mezi Parmou a Mantovou, kde není dálnice, jedeme už tak pozdě, že nás neruší téměř žádný provoz. Bohužel se nám na těchto okreskách nedaří najít otevřenou pumpu. Budeme muset z Mantovy pokračovat alespoň kus po dálnici, kde jsou otevřený pumpy. Aspoň zase kousek popojedeme a odsud už by měl benzín vystačit až do Slovinska.

Po dálnici jsme jeli z Mantovy do Vicenzy. Dál opět pokračujeme po okreskách. To už je dávno po 24. hodině. Ačkoliv by Dave rád dojel až na místo zítřejšího srazu a vyhnul se zde zítřejšímu provozu, je to nereálné, máme toho až po krk. Ve 3 hodiny ráno jsme to zapíchli uprostřed kukuřičných polí před Pordenone, to nám ještě zbývalo 150 km na sraz s Hobrou.

Tento den jsem sliboval vyhlášení Velkého Tukana, ale nějak to nevyšlo, takže až teď. Le Grand Tucan est ... Martin Lard Buldok, v těsném závěsu za ním následují Karel Karevic a David the Mula, s větším odstupem pak Majka, která si mohla v Borůvce směle prozpěvovat: Já Tukanka čtvrtá mezi Tukanama, Tukanů je na tisíce a já jsem tu sama... Na dalších místech se umístila děvčata z Pandy Dáša a Lucka za své stravovací a jiné rozhovory, nejméně Tukaňáren udělal Buri. (rozhodčí soutěže) ... A navíc: "Ja Cochón, ty Cochón, ale gdo má peňauze je ešče vječí Cochón." (Buri)

-nahoru-

Setkání s Hobrou

Nepříjemně brzo přijel na blízké pole traktor. Jeho vrčení mě vzbudilo již v 7:00. Na tomto místě nás tedy už nic nedrží, takže vyrážíme hned během půlhodiny. Všechny činnosti se přesouvají až na místo odpojení "alpinistů". Včerejší prázdné noční silnice jsou dnes plné aut, pánové měli samozřejmě pravdu. Navíc Borůvka s sebou nepříjemně třese, což Davidovi připomíná vysypaná ložiska u Veverky, čímž Karla moc nepotěšil. V Udine konečně vjíždíme na dálnici.

Blížíme se k místu, kde si Dave s Hobrou naplánovali sraz, a tak se David chopil mapy kvůli orientaci. Řeku křižujeme správně, z pravé strany dálnice nás provází další řeka, ale železniční viadukt přes dálnici na mapě není. Nyní krátký tunel a hned za ním je pumpa, kde to má být. Ač na mé i na všech ostatních mapách, co Dave držel v ruce, byla pumpa nakreslena na obou stranách, ve skutečnosti je pouze v protisměru. V našem směru je jen parkoviště a tam Hobra není. Zato na protější pumpě od něj nacházíme vzkaz, že se zdržuje "u modré cedule s nápisem směr Moggio v místě křížení dálnice s cestou na Chiusaforte", což jak se Dave domnívá, je hned za příštím tunelem, kde ho také hledá. Ale podle ostatních by to mělo být až na sjezdu z dálnice, a tak poté jedeme tam. Jenže sjezd není, zřejmě ho zapomněli postavit a my jedeme dalších 12 km až na následující odbočku. Neuvěřitelnost této události je fantastická, ale je to opravdu tak. Na všech mapách je zakreslen sjezd, ale ve skutečnosti po něm není ani památky. (Dave)

Zde necháváme Borůvku, bereme Pandu a s Davem se vracíme hledat Hobru. Na nám známé pumpě necháváme vzkaz, když jsme ho zde před tím nedali. Jak se později ukázalo, Hobra se mezitím tady ukázal a bylo mu divné, že by jeho zprávu někdo jen tak sebral. Za dalších 10 km opouštíme dálnici a jedeme zase jako při příjezdu, jenže po vedlejší cestě. Na Hobrou popsaném místě nacházíme plakát SPCHS se zprávou, že tu pobýval u řeky, a o pár metrů dále další zpráva, dle které před dvaceti minutami odešel stopovat. Velmi to připomínalo Poběžovice V., kde jsme také hledali jednotlivé zprávy, abychom na závěr vystopovali prémii. Za další zatáčkou jsme byli u sudu. Hobra stál na krajnici a čekal na stopa.

Jsme rádi, že jsme se našli, i když teď už Buri, Dave i Hobra do Alp budou muset. Tam, kde jsme zanechali ostatní, už na nás čeká jídlo, slavíme mé narozeniny a naši alpinisté si začínají balit batohy. Téměř veškeré věci z auta se vybalily na karimatky, to prý vše budou potřebovat. Zřejmě si zapomněli objednat šerpu. Litujeme Buriho, že ač nejmenší a nejslabší, nechají ho Hobra s Davidem táhnout největší batoh. Vše bylo jinak, když jsme si batohy potěžkali. Hobrův, ač relativně malý, byl neskutečně těžký. David měl batoh jako vždy. A Buri? Ten svůj baťoh uválel do neforemné kuličky a daleko předčil Karlův z puťáku. Stejně se jim nepodařilo sbalit vše. Hobra nám zanechal dvě krabice s vločkami. Veškeré balení trvalo několik hodin, takže je jasné, že dnešní smažák odpadá.

Rozloučili jsme se s odpadlíky, dojedli první krabici vloček a jedeme do Slovinska pro levný benzín. Hned jedna z prvních cedulí u cesty "Pozor, otroci na cestě", vyjadřuje negativní vztah k pěším v této zemi. Míjíme ještě jinou ceduli "Pozor, žáby na silnici". Ale jinak jsme byli spokojeni. Na dálnici se chceme vrátit přes sedlo Koren, což je pouhých 250 metrů stoupání a 18 % stoupání. Cesta nahoru byla pouze na jedničku, ale z kopce na obrácené straně jsme pálili brzdy, což se nám nepodařilo za celou dobu na Korsice. Z Villachu se vzhledem ke stavu Borůvky, a k radosti Majky, rozhodujeme se pro cestu po dálnici přes Vídeň.

Když už nebude dnes smažák, chtěl jsem alespoň zítra po ránu čerstvé rohlíčky, ale i to padlo. Máme toho opravdu dost, za Grazem sjíždíme z dálnice a nacházíme plácek na vesnickém fotbalovém hřišti. Auta jsou pod střechou a my, kdybychom chtěli, mohli jsme spát třeba v brankovišti.

-nahoru-

Poslední den

K snídani jsme snědli druhou krabici vloček a poté již odjezd. Majka celou cestu přemýšlí, kde bychom ji tak mohli vysadit. Nejlepší bude nějaká pumpa či parkoviště před odbočkou na Bratislavu. Jenže tam, kde by se to už hodilo, nebyla jediná pumpa a vůbec žádné místo vhodné pro stopování. Odbočujeme na Bratislavu, jedeme několik km, ale nic. Sjíždíme z dálnice, stavíme na krajnici a chceme vysadit Majku. Za námi zastavili policajti. Vypadají dost drsně. Říkají něco o dálnici a taky o šilincích. Rozumíme dosti, abychom se rychle rozloučili a pryč.

Úspěšně dorážíme na hranice. V autě je flaška pastisu a ballantinky, dvě flašky vína, tři litry rozlévaného vína, navíc jeden nedopitý pastis a whiska a několik prázdných lahví. Celník si nás staví stranou. Asi nevěří, že jsme s tímhle byli na Korsice, to spíš vezeme nějaký kontraband. Prohrabává kufr a za sedadly mi našel v hadru zabalenou whísku. Ta je jen pro osobní potřebu, vysvětluji, takže mi jí nezabavil.

Jsme konečně v Čechách. Kupujeme si meruňky a hurá do Moravských Budějic na smažák. Oblíbené místo nezklamalo. Nacpali jsme se k prasknutí. A poté již směr Praha. Jako první opouštím výpravu v Jižním Městě, a tím pro mě končí Korsika 96. Ostatní se ještě rozvážejí domů.

© David, Buldok

-nahoru-

Národ plný vášní


Jean-Pietro se zakuckal. Vzpomněl si, jak včera večer šestkrát za sebou prohrál s Jeanette Magic. "Kruci, kdyby aspoň nebyla ženská", pomyslel si, žvýkaje Wrigley Spearmint. "Fuj, ta žvejka snad bude chutnat pořád stejně. Tu mám taky od Jeanette. Vlastně už od rána... jejda, já od rána nic jiného nejed. A ještě mě celou noc utěšovala, prej: ,Ty vyhraješ příště, tučňáčku, pojď se aspoň trochu pomazlit.' Kráva, ani jsem se pořádně nevyspal. Hlad mám, doufám, že mi tyhle fakeři nevykoupěj všechny bagety. Nemluvěj korsicky, francouzsky taky ne, túristi z pevniny - do háje, ani němčina to není, na Holanďany jsou málo blonďatý, ... Že by Poláci? Takový bych sem vůbec nepouštěl, komunisty špinavý. Lard Commandere, co to jako má bejt? Jsou fakt nějaký ujetý. Taky bagetu, jo? Sakra, voni mi to fakt sežerou! A to jaký prej jsou to chudáci! No sláva, přece něco zbylo i na místní, ,bonjour, Michele, une bagette, merci bocu', doufám, že matka navaří něco rozumnýho k večeři."

"Ty cochone, a teď pryč. Co to je za hráče, když nedokážou odlišit hru od reality. Snad od toho je doupě doupětem, aby se oddělily postavy ze hry od reality. Jeanette, ta potvora, ta to začala. Mě zná tak jasně, že prokoukla mojí fintu, ale to to musí vyslepičit ostatním? Pravda, aspoň jí jsem nemusel nechat pídžejovi na pospas, ale snad... do prdele, to je ale kráva. Ten debil Francois hned tahá kudlu - moc chlastá a jenom kouká na Pobřežní hlídku - je to kretén, ale všichni hned šli s ním! Merde, kam jim zdrhnu? Ještě že mi to hned chytlo, fakt nevím, co bych... no, snad by mě přece nezapíchli, je to jen hra! Hele, smeťák, tam... ježíš, no tam mě snad hledat nebudou. Do pytle, tady někdo stojí! Fuj, no to rozhodně nejsou místní a francouzsky snad taky neuměj, doufám, že mě neprásknou. Co tady, hajzlové, vůbec mají co dělat, do kempu patří! No, snad mě neprásknou."

"Tak snad už je od nich pokoj. Ale radši se pojedu podívat k ségře, třeba ještě nevychladli."

Jean-Pietro nastartoval svého Peugeota 106 3421TC2A a rozjel se směrem k horám.

"Do pytle, jsem si myslel, že už se na to vybodli, ale to auto naproti přece byl Francois. Tak zas na smeťák. Ti fuckeři jsou tu ještě - no jo, oni tu asi fakt budou spát."

"To se potkali zrovna tady náhodou, nebo už mě mají?! Jestli mě ty svině východní udaj', tak je zabiju!"

"Hi, Francois, tak nepotkals toho poseru? Jaks vyndal ten nůž na krájení dortu, hned se vypařil. No už se na něj asi vybodnem, ne? Hledáme už ho hodinu a půl! Škoda doupěte, bylo dneska docela dobře rozehraný. Ta jeho finta taky nebyla špatná, no je to blb. Co Jeanette, že už ho nebudem' hledat? Třeba to zas nebude taková ztráta, co? Pusu!"

© Karevic

-nahoru-