Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Bulharsko 2004: popis vybraných dnů od Zuzky

1. 8. 2004 neděle

Píšeš dnešek a zítřek, byla jsi nominovaná. A i kdyby Pepa hlasoval taky proti, tak ti to vůbec nepomůže. "No, to já jsem taky pro!" Ani argument, že většinu cesty v buse spím, nepomáhá... A tak otvírám dalšího plechouta Radegasta a přemýšlím, co se tak dneska celý den dělo. Vždyť jsem ho opravdu skoro celý prospala. Po pár hodinách se už za tmy budím s nedopitým plechoutem, vůbec nechápu, že jsem ho neupustila a nevylila.

No alespoň ranní odjezd si vybavuju dost zřetelně. "Čau, to máte kliku, odjezd je posunutý o půl hodiny!", vítá nás Dave na Florenci asi v 8:35. Včera jsme se u Dava v Pařížský při rozdělování jídla domlouvali, že sraz je v půl deváté a odjezd v devět. I Buldok si to tak pamatuje. Konkurenční bus do Sofie odjíždí kolem deváté, ten náš se teprve tou dobou objevuje na nástupišti. Kolem půl desáté se loučíme s Renčou, která přišla vyprovodit Davida a vyrážíme i my.

Prý jsme v Brně přibírali další pasažéry. No, nevím o tom. Já se budím až na autobusáku v Bratislavě. Hranice s Maďarskem (Komárno/Komárom) jsme absolvovali v podstatě bez čekání. V autobuse nás obešel panáček, skupině "B" (rozuměj "Bulharům", aspoň tak jsme kriteria jeho výběru odhadli my) vybral pasy, ostatní nechal být. V Maďarsku na benzínce koštujeme Vilagoš ser, tady nějaké světlé, jeho jméno rozhodně není třeba si pamatovat. Okupujeme dřevěný traktůrek, určený na hraní pro trochu mladší než jsme my, ale na chvilku odpočinku a popíjení je ideální. Na dalším maďarském odpočívadle už saháme po osvědčeném Radegastu, i když ho nemají v lednici.

Na srbských hranicích mě budí pohyb a hluk v buse. Ven a pasy s sebou, úředník totiž razítkuje venku, takže se všichni pěkně postavte do fronty. Pak ještě kontrola, že v buse nikdo nezůstal a jede se dál. Možná jsem ještě zapomněla napsat, že nám pouštěli pár filmů, ale časově to nedokážu nijak zařadit. Prostě jsem spala. Jen si vybavuju, že u televize, co byla blíž k nám, občas vypadnul obraz a tak se jí pár lidí sedících poblíž snažilo opravit. Prostě přišli a párkrát do ní třískli. A většinou nic...

-nahoru-

2. 8. 2004 pondělí

Kolona před bulharskou hranicí, venku už začíná být vedro. Na trávníku spousta odpadků, šílený smrad a taky spousta lidí, co tu stejně jako my čekají. Když míjíme boudičku se srbskými celníky netušíme, že příštích pár desítek metrů kolony nám bude trvat asi tak 3 hodiny. Ale je tu aspoň zpestření v podobě tří duty free shopů, teda spíš takových stánků. Hned dva z nich okupujeme. Tulamorka jenom za 7EUR, pro tu se místo v buldočím narvaném báglu vždycky najde. Už konečně dostáváme štempl i na bulharské straně a znova se vydáváme na cestu. Do Sofie přijíždíme kolem 13:00.

Odnášíme si bágly někam do ústraní a otvíráme mapy. V tu chvíli, už probuzená z cesty busem, (ze které jsem opravdu většinu prospala) si vzpomínám na svou nedávnou debatu s Bulharem Mišou z Max Plancku. Vyndávám své poznámky z té debaty a do Davova přesně naplánovaného itineráře vnáším hodně silný prvek chaosu. Původní plán vyrazit ze Sofie pěšky směr Vitoša je zcela zmařen a místo šaliny, co by nás přiblížila na jih města, kupujeme lístky na vlak, směr Plovdiv. Ve vlaku máme ještě docela čas vymýšlet kde vlastně vystoupit a jak pokračovat.

pozn. Na tomhle místě by bylo dobré se zmínit o přípravách na letošní polárku. Vlastně se žádné nekonaly. Účast Dava s Renatou byla do poslední chvíle sporná. Karlíka odradil společný jarní výlet na Křivoklátsko. Já jsem předchozí tři měsíce pobývala v Německu, kam Pepa na poslední tři týdny taky vyrazil. Emailová korespondence s Buldokem mě utvrzovala v tom, že aspoň on nejspíš pojede.

Týden před odjezdem přišla od Dava SMSka: "Jo! 1.9. v 8:30 jedem." Myšlena byla neděle 1. srpna, takže máme s Pepou celý den na to, abychom se prospali po noční cestě z Drážďan, dvakrát absolvovali cestu Praha - Jílové a zpět a zabalili si.


Přejíždíme místo, kam máme koupený lístek o dvě stanice a po očku sledujeme průvodčího, co on na to. Za tu chvíli prošel několikrát, ale doplatku se nedomáhal. Stambolijski. Chvíli se motáme u nádraží, čepujeme vodu, čímž se stáváme ještě o trochu víc středem pozornosti. Postupně se dozvídáme kudy na místní stanici autobusu. Sotva tam přicházíme, necháváme si naprosto laxně ujet bus, aniž bychom tušili, že jede na opačnou stranu. Ten náš jako zázrakem přijíždí vzápětí. Jedeme do vesnice Kričim, odkud nám hned navazuje další bus směr Devin. Mají tu ty spoje docela zmáknuté, Bulhaři. Necháváme si zastavit u přehrady poblíž Orechové Poljany, což autobusák chvíli nechce pochopit a po konzultaci s místníma se vydáváme po modré vzhůru. Modrá je to v mapě, do terénu značení nedodali. Po asi 200 výškových metrech bivakujeme. Vaříme gulášovku, popíjíme z našich alkoholických zásob a jdeme spát.

-nahoru-

5. 8. 2004 čtvrtek

Ráno nám do stanu vlezl medvěd v podobě Buldého. "Vstávat, brum, brum!" Platilo to jenom na Pepu. Napodruhé, už s Davidovou pomocí, mě ze stanu vytáhli i se spacákem. "Dobré ranko..."

Je opravdu krásně, ranní pohodičku by mohlo pokazit snad jen Davidovo zjištění, že mu myši v noci ohlodali šátek. (Naprosto nepochopitelně, protože chleba, co v něm byl zabalený, se ani nedotkli.) O pár dní později se záhada vysvětluje. Ohlodal ho Buldok. Přiznal se ve chvíli, když šátek ještě navíc omylem proříznul nožem. Taky si vzájemně líčíme divoké sny, které nás všechny často v noci budily. Že by začarované místo? Dave, cos to přidal za tajemné ingredience do včerejší večeře?

Vydáváme se po žluté směrem do vesnice Zabardo. Cestou potkáváme jen občas nějaké dřevaře nebo místní, co sečou louky. A taky jednoho vyjukaného koníka uprostřed cesty, co se k nám bázlivě otáčel zadníma, když jsme chtěli projít kolem.

Zabardo je poměrně velká vesnice s výběrem několika hospůdek a tak volíme tu, kde si můžeme vychutnat pivko pěkně venku a ve stínu. Je totiž pekelný hic, do kterého se musíme vydat. A pěkně do kopce. Další cíl je chata Izgrev o asi 400 výškových metrů výše, kde se napojíme opět na červenou. A taky tady vychutnáváme další pivečko "Zagorka", s opravdu vysokohorskou přirážkou, za 2 Leva. No, jestli nás trochu nenatáhli... Po lehkém obědě se vydáváme do Široké Laky, takže po červené směr Studenec a pak bychom měli odbočit na modrou a jít přes vesnici Kukuvica. Ale... Při jedné pauze nás Pepa předchází a na dalším rozcestí nečeká... Takže pokračujeme po červené. Jenže on pořád nikde a tak vysíláme buldočí spojku po směru cesty, Dave se vrací a já čekám u baťohů. Pepa nakonec přichází s Davidem. Prý jsme muly, co si nevšimly velké šipky na rozcestí. Kousek za ním na nás čekal na louce. No, nevím, když už se nemusím bát, kam zmizel, dává se do mě pořádná zima a vůbec mám takové smíšené pocity.

Na místo dnešního noclehu, kde se sbíhá červená s modrou, nám podle Buldoka zbývají asi 2 km. Je to nádherná louka, sice bez vody, ale s výhledem do protějšího údolí. Davova dnešní specialita na večeři vypadá trochu obskurně: čočka & cibule & hřiby a nějaké to koření. Ale kotlík jsme vyjedli rychle a pochutnali si. Budlé sice mlel cosi o otravách houbama a pak se debata stočila i na otravy paralenem, rohypnolem a alkoholem, ale právě on nakonec kotlík i vylízal.

Obloha vypadá tak všelijak, ale nakonec tmavé mraky vystřídalo nebe plné hvězd.

-nahoru-

8. 8. 2004 neděle

Slunce vycházející nad údolí pod náma nás příjemně budí. No, až na to, že jsme si postavili stan za keř, který nám ho trochu stíní. I já s Pepou vstáváme už relativně brzo, ale odchod do hory před devátou se zase nevydařil. Aspoň jsem se postarala o "veselou" ranní příhodu. Vynáším Pepův bágl ze stanu a křup ho...! Za chvíli už ležím na károšce, Pepa mi maže záda Dolgitem a Buld líčí: "No, víš, to se stává starším lidem... Mě už se to taky párkrát přihodilo... Ale pokud ta bolest nevystřeluje do stran, tak to není nic nebezpečnýho..."A pak se mě postupně všichni snaží ty záda protáhnout a uvolnit, ale je to docela mučení a vůbec nepomáhá. A protože mám toho housera jako přítěž, ujímá se Pepa mojí flašky s vodou, Buld mi odebírá fazole a tyčky od stanu.

A pak se z loučky nad vesnicí Delčevo vydáváme do hory, natrefit na hlavní červenou hřebenovku. Dřív narážíme na chatovou osadu bulharských zbohatlíků. Docela by mě zajímalo, jak často svoje auta týrají, aby vyjely až sem... Pak už následuje chata Popovi Livadi a nápad koupit chleba. A taky pár pivek Pirinskoje za pouhých 0,60 Leva, což je pro Bulda povelem zvýšit jejich přísun. Popíjíme a sledujeme blížící se mraky. Padají i varianty jako zůstat a pokračovat až zítra. Myšlenka na další rundy je ale nakonec zažehnána a my se dáváme na pochod klikatící se asfaltkou vzhůru. Pro urychlení to po chvilce vybíráme dyrčou lesem nelesem. A zase cesta, kterou bereme za vděk tak sotva na pár set metrů. Další dyrča, tentokrát pro pokročilé. Šup přes skalku a pak už většinou přes bodavé keříky. Buld to po chvíli vzdává a vrací se na cestu. Asi udělal dobře. Tenhle keříkový boj je lábuš tak pro fakíry. Jen doufám, že nahoru dorazíme dřív než Buld...

Objevujeme se na protějším kopečku poblíž červené, po které už kráčí Buldok. A po červené už pokračujeme pěkně po hřebínku, kolem vysílače Orelek a dál a dál. Většinu cesty jdeme po vápenci, takže vody není nikde ani kapka. Po několika kilometrech vápenec střídá žula a objevuje se bukový les.

A konečně potůček a taky pítko a korýtko. Tady to dneska zalomíme. Ve svahu nad náma je prázdná chaloupka, tak doufáme, že pokud se místní objeví, nepřivedou stádo ovcí, které by se usalašilo mezi námi. Ve chvíli, kdy už vaříme, přijíždí dva lidičkové (asi otec se synem) a pět koní. Slušně vychovaný Buldok nás jde radši představit, přeci jen budeme jejich nezvaní sousedé. A už do sebe klopíme dnešní porci hrachu, (i když já mám ještě pořád toho housera), zatímco koníci pomlaskávají u korýtka...

A pak už se jen chvíli ozývají nějaké lidovky z té chaloupky a my jdeme spát.

-nahoru-

11. 8. 2004 středa

Divoký večer plný rachejtlí, opileckých výkřiků a hlavně vysoké vatry naštěstí nezanechal stopy na našich stanech.

"Brum, brum!" Buldočí buzení nepřichází nijak vhod. Jsem už sice vzhůru, protože mě zima probudila dřív. A právě proto se mi ze spacáku ani trochu nechce. A navíc je pořád ještě tma. Ze stanu mě láká až Pepova myšlenka na teplou sprchu. Kouř jde z komína, v kotli je zatopeno a teplá prý už taky teče. Parádička! Ovšem až do chvíle, kdy teplá přestala téct. Takže šampon smývám už jen ledovou, jo není nad ranní otužování. Dave zatím připravil borůvkovo - rozinkovou rýži k snídani a pak už balíme a vyrážíme kousek zpátky po zelené, odkud jsme včera přišli. Po chvíli to ohýbáme prudce do kopce, směrem k chatě Vichren. Cesta nás vede k Ribnomu ezeru. Ryby tu opravdu jsou. Pepa a Buld fotí kytičky a panoramata, Dave si zpravuje žraloka. Cestou dál je menší jezero a pak už jen krpál a suťoviska k našemu sedlu.

Na sedle rozkládáme mapu a ještě než do ní stačíme nakouknout, je u nás bulharská babka a snaží se nám poradit. Mapu už asi někdy viděla, ale moc bych na její rady nedala. Sestupujeme dolů k Dalgovu jezeru a sotva se skláníme nad mapou, vehementní babka je tu zas. Teď jsme jí k mapě už nepustili.

Nabízí se nám několik variant, jak pokračovat. Nakonec se rozhodujeme sejít ze značené cesty k jezírku na protější straně údolí. Cestou míjíme další Ribno ezero, fantasií tu moc neplýtvali. Je tu poněkud nával. Bulharská paní rožní maso a zeleninu, o kus dál jsou rybáři. No, prostě park jak vyšitý...

A pak už je naše Hvojnato ezero. Původně jsme tu chtěli přespat. Jenže, vede tu modrá a žlutá značka a hlavně se tu trousí davy lidí. Dokonce tu prochází i slepec, kterého vede panáček od místní horské služby. Takže asi po hodince válení se na sluníčku vyrážíme nahoru k sedlu Vlahinski preval. Na jedné menší loučce bivakujeme. Teda se stavěním stanu rozhodně nepospícháme a pořád po očku sledujeme, jestli se ještě někdo neobjeví v sedle a nepůjde kolem. Objevují se akorát dva Češi, (což Dave identifikoval podle flašky od Mattonky s pomocí dalekohledu), takže je to příjemné setkání.

A už nás čekají akorát fazole a studená noc plná Perseid.

-nahoru-

14. 8. 2004 sobota

Predel se svými pouhými 1100 výškovými metry nás všechny nalákal na spaní pod širákem. A tak se všichni taky budíme poměrně brzo. Dave oživuje včerejší ohniště a za chvíli už voní kávička. Po snídani Buld netrpělivě popochází kolem ohniště a občas pronáší hlášení pro nervózní. Pak líčí, že je nervózní jako kůň, kterého zapřahají na dalekou cestu. "To je jako náš jezevčík. Ten taky pozná, když se někam jede a nervózně kolem nás pobíhá." Jak je vidět, buldočci jsou na tom stejně. Poznal!

Vyrážíme už v půl deváté. Nejdřív se motáme lesem a občas přeskakujeme nějaký potok nebo se prodíráme houštinou. Párkrát se vynoříme u nějakého školícího střediska, abychom k překvapení panáčků, co nás vytrvale sledují z okna, zase zapadli do ještě větší houštiny. Nakonec se ale zázrakem na nějaké cestě objevujeme a je tu i místní panáček, kterého se ptáme na cestu. Dlouze rozkládá celou mapu, odkládá kosu, odhání psa a pak jede prstem po červené značce na mapě. "Rila... tuka, tuka!" Pak ukáže jediným možným směrem, tedy tam, kam pokračuje cesta, po které jsme přišli. S díky odcházíme, nicméně na červené značce se později skutečně objevujeme.

Cestu si krátíme veselými pochodovými hrami, teda pokud se náš peloton netrhá a pokud moc nefuníme do prudkého kopce. Stoupání je čím dál prudší, ostatně nás dneska čeká převýšení asi 1200 metrů a to počítáno pouze směrem vzhůru. V lese si ještě zpestřujeme cestu sbíráním hub a požíráním malin a jahod. Na závěr je prémiové škrábání se do nekonečného kopce (sice po značce, ale i tak docela křovím) a přes několik předvrcholů, které se vždycky tváří už jako ten náš cílový.

Konečně dobyto! Jen tu dost fučí. Za vytrvalého větru jdeme po hřebeni až tam, kde je voda a hledáme tu místo na spaní. Asi po hodině máme vybráno, kde to fučí nejmíň. Ve chvíli, když je navařeno, to vypadá i na déšť. Asi máme kliku, pro tuhle chvíli nám ještě vichr déšť odehnal. Slejvák nás čeká až v noci.

-nahoru-

17. 8. 2004 úterý

Dneska, jak se zdá, naspěch nemáme. Snídáme smaženici ze "zbytku" včerejší hubové nadílky. A chlapci pak dlouze trápí kudlanku, co přistála Pepovi na krku. Trápí jí s foťákem i bez něj a když je omrzí, přijde na řadu kapitální saranče. Vracíme se na silnici, po které jsme včera přišli a zkoušíme stopa do Melniku. Docela máme štěstí a já s Pepou už se vezeme. Přibíráme Dava, který šel kus před náma. Pro Bulda, který vyrazil ještě o chlup dřív, už místo není, takže si jen vehementně máváme. V Melnice nám panáček zastavuje hned na začátku městečka u pěkné dřevěné zahrádky a právě tam vyhlížíme Bulda. Ten se objevuje ve chvíli, kdy máme upitou tak sotva půlku Pirinskova. Vlastně už také máme předjednané ubytování. Paní nás lapila hned při příjezdu a ještě se za náma pro sichr stavovala v hospůdce. Za 6 Leva na osobu, Dave to jde zkouknout. Vrací se nadšený, prý budeme obývat dva pokojíky v domku, je tam i kuchyň a nová koupelna. Prostě luxus. Dopíjíme, dopisujeme pohledy a jdeme se ubytovat. Dřív než bychom se v našem novém luxusním obydlí rozseděli, rozleželi a případně ti načatější z nás i rozespali, vyrážíme na výlet.

Ale i pouhých pár kilometrů nalehko se stává v tomhle vedru poměrně náročných. Tak konkrétně... Ještě než jsme opustili Melnik, Buldokovi utekla želva při focení. Dave ji musel dvakrát nainstalovat na příhodném místě na cestě. Chvíli po té nás Buldok zásoboval mirabelkami. Ve snaze přitáhnout si větev, se mu podařilo urvat aspoň čtvrtinu stromu. Něco jsme spásli na místě, (čehož někteří z nás později hořce litovali) a pár větviček jsme podstrčili oslíkovi, co stál opodál. Taky to sežral, osel.

Pak už se nám chvíli dařilo bez větších problémů a za živé debaty o počítačích a programování následovat zelenou značku, která vedla korytem vyschlé říčky a pak prudce stoupala vzhůru po úžasných slepencových Melnických pyramidách. Na jejich vrcholku potkáváme, jak jinak, buldočí známé, na které jsme narazili už cestou na Javorov. A pak už jen krátký sestup a věnujeme se prohlídce Rožeňského monastýru. Největší debatu rozpoutává způsob využití asi deseti metrů dlouhého stolu v jedné místnosti. Prý spíš než jako bowlingová dráha slouží jako místo pro kolektivní, či přímo štafetové šňupání čáry koksu. Ale zpátky do reality, já s Buldokem si jako štafetu předáváme toaletní papír. No, aspoň že ho Buldok s sebou měl, když už jsem vlastně kvůli němu spásla ty mirabelky.

Z monastýru se přesouváme hnedle do hospody. Ochutnáváme bulharskou specialitu "čuška bjurek", tedy papriku naplněnou sýrem a osmaženou ve vajíčku. Je to dobrůtka, jen to místní "domášnoje" víno kazí dojem. Takže ho měníme za lahvové.

A v konzumaci pokračujeme i večer po návratu do Melniku. Domácí víno je tu o poznání lepší a spokojeni jsme i s jídlem, jen kdyby ty porce byly aspoň dvojnásobné. S pozdější hodinou padají různé nápady - jít pokračovat v ochutnávce vín... Chlapci občas rozvášněně nadhazují, že se prý půjde za děvkama... A jak to dopadlo? Za chvíli už pěkně chručíme ve svých postýlkách.

©Zuzka

-nahoru-