Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

 
 


Bieszczady 2006, 5. 8. - 12. 8.

FOTKY

všechny fotky na flickr.com

4. 8. 2006 pátek

A kam vlastně jedeš na dovolenou? V týdnu před odjezdem jsem tuto otázku dostal opakovaně. S každým dnem bylo jasnější, že nepojedu s cestovkou na Last Moment ani na krkolomný přechod Alp ani na kola s Kudrnou, ale že to bude na Slovensko. To je tady vždycky.

V Nízkých Tatrách jsem ještě nebyl a jejich přechod se zamlouval i Burimu, se kterým pojedeme společně na čundr. Nicméně jen ze zvědavosti jsem navštívil knihkupectví, jestli neobjevím něco jiného, např. o Bieszczadech. Kolegyně ze Slovenska prohlásila, že to je pustina, že tam jsou medvědi a pašeráci a že tam sama nikdy nebyla.

Byla to náhoda, neboť jsem objevil průvodce Polské hory, kde bylo Bieszczadům věnováno několik stránek, od autora Ivo Petra. Pamatuji si ho dobře, kdy jsme podle jeho průvodce bloudili v r. 1999 ve Francii a od té doby nemá naši důvěru.

Rozhodnutí padlo opravdu v hodině dvanácté, neboli za 5 minut osm, kdy zavíraly obchody. Pojedeme do Bieszczad. A při pohledu do mapy jsem nedaleko (asi 60 km) objevil památné místo Duklu a o kus dál Bardějov se svými koupelemi. Bylo to jako když cestovatel Pampalíni zapíchnul prst do mapy, čímž určil náplň následující cesty.

Kromě průvodce a mapy jsem neměl žádné další informace. Dokoupil jsem polské zloté, ale na poslední chvíli jsem jich sehnal jen 100. Co se týče dopravy, tak se nic nezměnilo. Ráno pojedeme vlakem EC Košičan až do Košic, kde navazuje spojení do Humenného a dál do Sniny-Stakčín.

-nahoru-

5. 8. 2006 sobota

Budík v 6:00 se mi snad jen zdá, obzvlášť, když jsem balil do tří do rána. Podařilo se mi uválet pěknou kuličku, zálesák by omdlel. Rok od roku přidávám další nepostradatelnou věc. Letos je to mapník a stativ. K tomu mám ještě 6 plechovek Plzně, aby cesta vlakem lépe utíkala.

V 7 hod jsme se s Burim sešli na Hlaváku. Vlak má jet v 7:17, ale nakonec vyrážíme s 15 min zpožděním. V Kolíně přistoupili 2 Slováci. Máme sice místenky, ale až do Košic zůstaly stejně 2 místa volná. Cesta utekla dobře, i na piva došlo, a to jsme byli ještě vylepšit skóre v jídelním voze.

Podařilo se mi dokonce nastudovat plán cesty na následující dny. Bohužel s počasím to moc nevypadá. Po dnech tropických veder se konečně ochladilo a následující dny slibují vytrvalý déšť.

Do Košic přijíždíme s 20 min zpožděním, ale přípoj do Humenného na nás počkal. A odtud nám jel za hodinu vlak do Sniny-Stakčína. Nemohu nezmínit otázku, kterou se zaobíráme již dlouho a to je východní Slovensko a problematická menšina, kterou jsme v rámci maximální korektnosti přejmenovali na snědoSlováky. Hlavní obavu vzbuzoval večerní příjezd do Stakčína kolem 21 hod, kde budeme muset jít přes celou vesnici někam k přehradě, kde mám na mapě zakreslen kemp.

Předem mohu říct, že žádné problémy nebyly, ani nyní ani později. V 9 hod jsme ve Stakčíně. Tak trochu tajně jsem doufal, že by mohl ještě jet bus do Nové Sedlice nebo vesnice Runina, někam blíže k polským hranicím. Tak dnes nejelo nic a zítra v neděli až po 14 hodině.

Aspoň dobrá zpráva, že vyhlídnutý kemp mají také zakreslený na informační tabuli, kam vyrážíme. Jen co jsme vyšli z vesnice, padla naprostá tma. Konečně se v dáli objevila světla hráze. Bohužel po kempu a stánku s občerstvením ani památky, jen na předpokládaném místě je pokosená louka.

Na obloze se stahují mraky, tak stavíme stan a jdeme spát.

-nahoru-

6. 8. 2006 neděle

Vstali jsme v 7 hod, ale ani za světla jsme kemp nenašli. Cestu dál jsme nechali na náhodě. Potřebujeme se dostat do Polska a je jedno, jestli to bude z vesnice Runina nebo z Nové Sedlice.

Vystoupali jsme po asfaltce až nad úroveň hráze. Ve svahu nad cestou je altánek a o kus dál pramen vody, kde jsme u stolu uvařili kafe.

Zkoušíme stopovat. Jedno auto za 10 min neslibuje velkou úspěšnost, ale netrvalo dlouho a zastavuje starší Mercedez s ukrajinskou SPZ. Máme jisté pochybnosti, ale zase ve dvou s takovou bagáží si moc vybírat nemůžeme. Vzal nás nějaký Ukrajinec. Chvíli jsme se bavili, ale potom pustil nahlas ukrajinské lidovky a diskuze skončila. Představu, co asi dělá, jsem měl. „Převaděč“, lapidárně to zhodnotil trampík, kterého jsme potkali v dalších dnech.

Svezli jsme se asi 25 km až do Uliče. Odtud to je do Nové Sedlice asi 7 km. Část jsme šli pěšky. V Uličském Krivé hned vedle cesty stojí za shlédnutí dřevěný řeckokatolický kostelík.

Kus za vesnicí nás naložili nějací kluci s dodávkou a zavezli do Sedlice. Cestou jsme minuli postavu s delšími vlasy a batohem. „Kdyby to byla ženská, tak jim řeknu, ať zastaví.“, povídal Buri, „ale byl to hnusný chlap.“ Potkali jsme ho ještě několikrát. Opravdový tramp.

Začíná pršet, tak se jdeme schovat do hospody. Stáváme se objektem zájmu místních štamgastů. V Praze byl za prací každý z nich. Ne nadarmo z každého většího města na východním Slovensku vede přímý autobus do Prahy.

Už to vypadalo, že se z hospody nezvedneme. Po 3. pivu se mi chtělo do deště ještě méně než obvykle. Když konečně vyrážíme k výstupu na Kremenec (Krzemieniec), počasí nevěstí nic dobrého. Po pár metrech leje jako z konve. Pončo se stává nejdůležitější součástí výbavy a po zbytek dne jsem ho nesundal.

Výstup není navigačně obtížný, sledujeme vyšlapanou stezku. Lesy jsou krásné; husté a temné. Minuli jsme zbytky úzkokolejky. Bohužel více než po okolní přírodě dáváme pozor na rozbahněnou kluzkou stezku. Konečně jsme na Kremenci, kde se stýkají Slovensko, Polsko, Ukrajina. Fotíme se u rozmezí a po žluté pokračujeme po polsko-ukrajinské hranici k Velké Rawce. Mají zde být výhledy na poloniny, ale dneska je jen mlha, a tak po modré sestupujeme dolů do Polska.V dobré víře jsou zde vybudované chodníčky z napolo řezaných kulatin. Nyní za mokra jsou kluzké jako led, o čemž jsem se několikrát přesvědčil.

V 8 hod jsme v Ustrzyki Gorne. Leje jako z konve, takže ubytování v suchu někde v penzionu je velmi lákavá představa. Hned na kraji vesnice stojí restaurace Kremenaros. Za 20 zl/osobu jsme se ubytovali v přilehlé ubykaci. Ani nevadí, že v našem pokoji je propadlá podlaha. Hlavně je tu sucho. Uvařili jsme na vařiči něco k večeři a poté následoval totální výtuh.

-nahoru-

7. 8. 2006 pondělí

Probudil mne zvuk vydatného deště. Rychle si tenhle pokoj zaplatit na další den, než nás někdo předběhne, byla ráno moje první myšlenka.

A potom pořešit peníze. Máme jich dost, ale ne těch pravých. Tady chtějí jen zlotý a směnárnu tu nemají. Dopadlo to tak, že někde jsme platili v Eurech, ale většinou vyžadovali zloté. U chlapíka ve stánku se suvenýry se sice podařilo vyměnit Eura za zloté (poměr 1 : 3.8), ale to bylo až odpoledne po návratu, a to jsme hned utratili v Kremenároši za výborná polská piva. Takže zase nic.

V 10 h vyrážíme jen na lehko na okruh přes Tarnicu a Halicz. Chvíli to vypadalo nadějně, ale za chvíli opět leje. Jen na chvíli se roztrhly mraky a uviděli jsme kopce a poloniny nad vesnicí.

Konečně jsme na Tarnici. Stojí tu velký kříž a před lety zde stanul papež Jan Pavel II, tenkrát ještě jako řadový kněz.

Už po prvním dni si začínám měnit představu o Bieszczadech, jako lidmi zapomenutém kraji. Lidí je tu spousty, po kopcích vedou vyšlapané stezky a navigace je bez obtíží. Stačí ale opustit stezku a jsme v těžko proniknutelném terénu. A nebo zvolit jinou oblast mimo Ustrzyki Gorne a okolí, které jsou nejnavštěvovanější.

Z Tarnici jsme sešli zpět do sedla. Mezi zde odpočívajícími lidmi mne upoutal kluk v sandálech a dle batohu a tyček od Gemmy jsem nezaměnitelně poznal Čecha. Rozprava skončila dřív, než vůbec začala, když zjistil, že jsme jeli stopem s Ukrajincem. A to jsem neřekl, že jsme spali pod střechou. Už tak na nás koukal s despektem. Prostě jsme si nepadli do oka. On - opravdový tramp.

Pokračujeme na vrchol Halicze. Z výhledů opět nebylo nic. Přihnal se další slejvák s vichrem. Nám bylo ještě celkem dobře, ale potkali jsme rodinku s tak pětiletými dětmi. Byli bez pláštěnek a před sebou měli minimálně 2 hodiny pochodu. To jsem jim fakt nezáviděl.

Z Halicze jsem sestoupili do Bukowského sedla, odkud vede asfaltka do Wolosate a to se dá jít za každého počasí. Už v půli cesty ale svítí sluníčko. Před Wolosate se stavujeme na starém hřbitově a vedle prohlížíme vahadlovou studnu.

Z vesnice jedeme autobusem. Spíš to byl podnikavý taxikář, který v Tranzitu převážel lidi do Ustrzyki Gorne.

V Kremenárosi dáváme několik piv, takže jsem vytuhnul ještě před večeří.

-nahoru-

8. 8. 2006 úterý

Bezprecedentně náročná túra

Neodvažuji se cokoliv naplánovat, protože počasí rozhoduje za nás. Přes Polonina Carynska a Polonina Wetlinska bych chtěl dojít do sedla Orlowicza a eventuálně až na chatu Jaworzec. Podle mapy a časového rozpisu to mělo být schůdné.

Počasí nám přeje. Vystoupili jsme na Poloninu Carynskou, odkud vidíme všechny vrcholy v okolí. Na sever se táhnou nekonečné bukové lesy. Asi takhle si představuji, když Hobbiti šli Starým Hvozdem a konečně vylezli na holý vrch a pohled, který se jim naskytl.

Hřebenová cesta vedla vzrostlými travinami, později po vyšlapané stezce. Zanedlouho opět sestupujme do údolí Brzegi Gorne. Právě včas. S prvními kapkami dobíháme do baru asi 200 metrů od křižovatky. Bohužel nemají pivo. Možná to bylo lepší, protože pršelo přes hodinu a to je dlouhá doba. A na přilehlém plácku je možno postavit stan.

V půl 2 opět stoupáme a za hodinu jsme u chaty Schronisko. Tady sice pivo mají, ale 7 zlotých je moc. Nemají ale vodu, pro tu se chodí svahem asi 400 metrů do údolí. Ne příliš prošlapaná stezka vedoucí vysokou travou. A když jsem narazil na zválenou trávu a hovno, které mohlo být medvědí, tak to klidu nepřidá. Zatím o medvědovi všichni jen vypráví, ale neviděli jsme ho. Pramen byl vydatný, vyvedený do vany. Stačilo se jen vykoupat.

Z chaty vede hřebenová cesta až k sedlu Orlowicza pod vrcholem Smerek. Měli jsme štěstí na počasí a na výhledy. Před pátou jsme v sedle. Počasí vypadá nadějně, tak se rozhodujeme pokračovat po černé značce až k chatě Jaworzec.

Opouštíme hlavní trasu a držíme se vyšlapané stezky. Občas je i černá značka jako potvrzení správnosti cesty. První část vede přes louky plné borůvčí a travin a dál již lesem, který je hustý, neproniknutelný a bez výhledů. Za celou dobu jsme nepotkali jediného člověka. Pokud jsme si nějak představoval divočinu Bieszczad, tak právě takto.

V závěru už melu z posledního a k chatě dorážíme kolem 7 hod. Stavíme stan na plácku před chatou a s prvními kapkami bouřky se koupeme v nedaleké řece. Za chatou je altán, který využíváme k vaření. Popíjíme pivo a sledujeme blesky v okolních kopcích.

Byl to zatím nejlepší večer. Náladu mi trochu kazil fakt, že boty mám mokré skrz, ponožky též a nohy rozedřené a do rána se to nezlepší.

Co zítra zkusit sandály, třeba na tom něco je.

-nahoru-

9. 8. 2006 středa

Ráno to vypadá, že každým okamžikem začne pršet nanovo a ani boty přes noc rozhodně neuschly. Do Cisny, kam jsme původně chtěli dojít po málo chozené černé značce, pojedeme autobusem.

Nejbližší zastávka je v Kalnici, odkud nám jede autobus v 10:49. Cestou na zastávku se opět rozpršelo, tak nás vynechaný pochod skrz divočinu, zas tak nemrzí. Cesta by vypadala jako včera a byli bychom promoklí durch.

Autobus přijel s 5 minutovým předstihem, takže jen díky místním neprofrčel bez našeho povšimnutí. Pokud si na něj nemávnete, tak nestaví.

Městečko Cisna je oblastní centrum, ale aby tady měli směnárnu, to nemají. Chybí mi 1 zlotý na cestu vláčkem. Obešel jsem všechny obchody a byl i v bance, až jsem nakonec vyměnil 5 Euro u studentů v kempu.

Bieszczadská úzkokolejná železnice byla po dvouroční odstávce znovu otevřena v r. 1997, ale již jen pro potřeby turistů. Ve všední den jezdí 1x denně. Odjezd v 13:00 z Majdanu do Bolnice a zpět. Cena 9 zlotých. O víkendu je trasa prodloužena z Przelecz Przyslup do Wola Michowa. (www.kolejka.bieszczady.pl)

V Majdanu jsme sice s ¾ hodinovým předstihem, ale lístky nám prodali před nosem. Máme si je koupit cestou. Vagóny jsou narvané a to ještě přistavili 3 prázdné, kam se nacpaly davy čekající na perónu. Stojíme na plošině pro průvodčího a čekáme, kdy nás někdo přijde zkásnout.

V 13 hod vyrážíme. Suneme se rychlostí šneka, tak je hned jasné, proč těch 15 km pojedeme 45 min. Ne nadarmo se úzkokolejka jmenuje lesní železnice. Všude kolem jen les a neprostupné houštiny, občas přejíždíme říčku. Leje jako z konve. Ve vedlejším vagónu se cestující snaží ukrýt před slejvákem. My stojíme pod střechou na závětrné straně, na nás neprší.

Konečně zastavujeme na planině uprostřed lesů. Jsme v Balnici. Nevede sem silnice, zato železnice zde má dokonce 3 koleje. Cedule oznamující název zastávky a 2 baráčky jsou jedinou známkou civilizace. Jeden z baráčků je obchod, který otevřou denně na krátkých 15 min, kdy sem železnice přiveze davy turistů.

Za čtvrt hodiny vlak odjel a zůstali jsme tu sami. Nikdo nás zkásnout nepřišel, tak najednou mám zbytečných 35 zlotých. Přišla se na nás podívat psí rodinka, co vypadali trochu jako vlci, cože jim to tady zůstalo za žrádlo. Během poklidného popíjení lahváče se ozval zvuk projíždějícího gazika. Majitel obchodu právě odváží skupinku lidí, co je měl v podnájmu. Vjel na trať a balancující mezi kolejemi odkodrcal pryč.

Z Balnice jsme chtěli původně pokračovat po žluté do Wola Michowa. Až zde na místě jsem si uvědomil, že stojíme přímo na PL-SL hranicích. Jenže to bychom sešli do nějakého zapomenutého údolí a nic by to nevyřešilo.

Dopadlo to ještě jinak. Buri, který celý den vypadal, že je v posledním tažení, se nakonec zmátořil a nechal se přemluvit k pochodu po krásné stezce na polsko slovenském pomezí.

Cesta vede po hřebeni. Všude kolem jsou hluboké bukové lesy, obloha je skryta za korunami stromů a jen ojediněle se nabízejí výhledy do okolní krajiny. Takhle jsme šli asi 3 hodiny. Opět se zatáhlo, setmělo, a když padla mlha, tak les vypadal jak z fantasy literatury.

Před šestou jsme na hřebeni před Velkým Grúněm. Sice je zde několik pěkných míst s ohništěm, ale ještě pokračujeme dál. Za Velkým Grúněm to začíná být samé ostružiní a křoviny. Tak když se opět objevil les a vhodné místo, pro dnešek zastavujeme.

Konečně došlo na spaní uprostřed lesů, kterými se prohání medvědi a jiná divá zvěř. Stavíme stan. Buri chtěl i něco uvařit, ale představa, že se nám sem přižene hladový medvěd nás nakonec odradila. A i při jídle salámu se sýrem jsem měl obavu, že vůně pěkně uleželých potravin může přilákat hladové návštěvníky.

Došlo i na doporučený pepř, volně rozsypaný po zemi a všechny potraviny jsme dali do velkého černého igelitu, který za tímto účelem táhnu už z domova, a zanesli ho daleko od stanu.

A abych vůbec usnul a nemusel poslouchat každé zašustění a prasknutí, tak jsem si na usnutí pomohl zbytkem rumu.

-nahoru-

10. 8. 2006 čtvrtek

Samozřejmě se nic nestalo a medvěd nepřišel. Zato je krásné počasí a sluníčko probleskuje skrz stromy.

Pokračujeme dál po hranici. Už to nejsou lesy z předešlého dne, ale prodíráme se křovinami a ostružinami. Naštěstí je pěkně a výhledy jsou také četnější.

Kolem poledního stojíme na loučce u patníku s číslem 91/1 a osamoceným sloupem elektrického vedení opodál. Na stromě je namalovaná zelená značka, která podle mapy vede do vesnice Palota. Chvíli bloudíme po okolí. Nakonec jsme od patníku zamířili přímo do houštin. Značku nemáme, ale stezka tu vede a za pár minut se vynořujeme u portálu Lupkowského tunelu.

Podle mapy je trať mimo prevádzky, tak bez obav vstupujeme dovnitř. Tunel není nijak dlouhý, ale v obou světových válkách hrál významnou strategickou roli, takže byl několikrát zničen ustupujícími armádami, aby byl opraven vítězem a následně opět zničen, když se situace obrátila. Poslední rekonstrukce je z r. 1946. Od té doby trať fungovala až do 90. let, kdy v rámci celkového útlumu, byla trať vyřazena z provozu.

Takto aspoň slova mé obstarožní mapy z před 10 lety. Nicméně po chvíli, když jsme se nabažili tunelu a vrátili se do hledání značky, projel vlak.

Značku jsme našli. A dokonce i signál mobilního operátora, takže na krátké zkulturňující zastávce před návratem do civilizace si Buri stihnul vyřídit asi 10 SMS a několik hovorů.

V Palotě vedly naše první kroky do obchodu. Popíjíme Smädného mnicha a čekáme na autobus, který podle jízdního řádu nemá vůbec jet. Ale když místní tvrdili, že přijede, tak taky přijel.

Cestou do Medzilaborců míjíme tu tank, tu nějakou kaťuši. A když nic, tak aspoň dělo nebo kulomet – připomínky na Karpatsko-Dukelskou operaci.

Medzilaborce, kolegové Slováci prominou, je významné jen tím, že je zde muzeum Andyho Warhola. A protože kromě muzea a pozůstatků na osvobození, které v současnosti nejsou právě v kurzu; zde nic dalšího není, tak zbožnění A.W. dosáhlo nekritckých mezí. Rozebíraj tu každé slovo, čin nebo výtvor, co kdy pronesl nebo stvořil. Stručně řečeno – nějak jsem to nepochopil.

Na dukelském průsmyku jsem nikdy nebyl, tak když už jsme tak blízko, chceme se tam vypravit dřív, než dojde k „vypořádání“ se s minulostí.

Z Medzilaborců se přesouváme do Stropkova, odkud pokračujeme do Svidníku. Původně jsme chtěli zůstat tady, ale autobus nás vysadil na autobusovém náměstí mimo centrum. První pohled na okolí nevypadá nijak vábně, tak jsme raději popojeli ještě dalších pár kilometrů do Krajiné Pol’any. Vystoupili jsme přímo před panelákem plného problémové menšiny.

Za chvíli bude tma a na hledání místa na spaní pod stanem nemáme ani pomyšlení. Zamířili jsme do motelu na kraji vesnice, jestli by neměli ubytování. Na ceduli u cesty sice nocleh nenabízej, ale nějaká místa na spaní mají.

Bohužel nemají sprchu, po které jsme asi toužili nejvíce. A tak jsme se umyli v umyvadle na pokoji jak to šlo a Buri to dokázal včetně některých partií, které se v umyvadle obvykle nemyjí. A nohy to nebyly.

-nahoru-

11. 8. 2006 pátek

Včerejší hezké počasí je pryč. Odjíždíme autobusem na Duklu. Autobus měl končit ve Vyšném Komárniku, ale nečekaně nás zavezl až na hranice, odkud je to kousek k vyhlídkové věži.

Během dobývání průsmyku tu měl Ludvík Svoboda svoji pozorovatelnu a od 70. let tu stojí vyhlídková věž. Z dálky vypadá mimo provoz, až na místě je vidět, že již otevřeli a my jsme první návštěvníci. Pán od kasy nás ochotně zavezl výtahem na vyhlídkovou plošinu, kde nás ale zanechal. Mluvený komentář by byl zajímavější, ale ten je pro skupiny. Tak aspoň prohlížíme pár nakreslených mapek a skic.

Začalo opět pršet a padla mlha, tak nás brzy přestalo bavit luštit, který kopec je který. Dole u kasy nám ale doporučili návštěvu vojenského muzea ve Svidniku, kde mají větší expozici.

Od vyhlídky naše cesta vedla k mohyle a hřbitovu s bustami významných osobností bitvy a dál podél přírodního vojenského muzea. Mám pocit, že v každé vesnici mají exponátů víc a v lepším stavu než zde. Jedno rozpadající se letadlo a nějaká děla. Chybějí jakékoliv popisky nebo informace. Jediné, co do této oblasti může přilákat nějakého návštěvníka je právě tato bitva, i když si o tom můžeme myslet co chceme. Ale je potřeba to podat zajímavě a mít co ukázat. Zatím se to evidentně nezdařilo. Dukla nás vyloženě zklamala, tak doufáme aspoň v svidnické vojenské muzeum.

Muzeum je zavřené. Období masových návštěv je dávno pryč. Návštěvník musí zazvonit na zvonek. Za chvíli přichází paní středního věku a vpouští nás dovnitř. Výklad je opět pro větší grupy, ale tady to nevadí. V chronologickém sledu jsou na světelných tabulích řazeny události z dob před 1. světovou válkou až po Dukelskou operaci. Stručné, ale poměrně objektivní popisky zmiňují neslavné období, kdy slovenská armáda bojovala po boku Německa. Největší část je věnována Dukle a dokonce jsou nastíněny příčiny jejího neúspěchu. Slovenská armáda, se kterou se počítalo, že přeběhne na sovětskou stranu a usnadní přechod přes hory, byla na poslední chvíli odzbrojena a nahrazena německými jednotkami.

Druhé hlavní zjištění, které bylo léta tajeno, že operace skončila neúspěchem, ale totálním, až byla z rozhodnutí sovětského vedení úplně zastavena.

Paní průvodkyně nakonec ochotně vyprávěla a odpovídala na dotazy, občas ve velmi patetickém stylu až jsem se někdy stěží udržel.

Z muzea je to kousek k exponátům vojenské techniky vystavených na pláni hned vedle. Některé atraktivní kousky už dokonce museli schovat do depozitáře, protože jim je místní rómští spoluobčané rozebírají a prodávají do sběru.

Závěrem dne jedeme do Bardějova. Na nádraží jsme koupili lístky a zarezervovali si místenky. Oproti původnímu plánu pojedeme už v sobotu na noc. Aspoň odpadne hledání místa na spaní a v neděli ráno přesun k vlaku. Z Bardějova pojedeme vlakem v 16:58 do Prešova. Tam za 20 min navazuje vlak do Košic. Odtud v 20:20 pojedeme rychlíkem Laborec a ráno před sedmou budeme v Praze.

Bardějov je nečekaně pěkný, s historickým centrem, chrámem, vyhlídkovou věží a krásnými měšťanskými domy. Město je zařazeno na seznam UNESCO.

V informačním centru na náměstí se sháníme po kempu, ale ten tady nemají. Počtvrté spát pod střechou, když jsme vyrazili na čundr pod stan, mi potíže dělat nebude. Co by na to ale řekl pan D, radši nemyslet. Doporučili nám internát Stredného odborného učiliště (Pod Vinbargom 3). Na mapce to vypadalo, že je to přes celé město, ale bylo to 10 min od centra. S ubytováním neměl být problém, ale má přijet zájezd ukrajinských šachistů, tak to mají rezervovaný. Paní v recepci během domlouvání předvedla znalost všech slovanských jazyků a podle potřeby plynule přecházela ze slovenštiny do polštiny, ukrajinštiny a rusínštiny. Nakonec to záleželo na nějaké upratovačce, jestli ráno přijde uklidit. Dopadlo to dobře. Podmínkou bylo vystěhovat se zítra před 10. hodinou.

A pak jsme vyrazili do hospody. Seděli jsme přímo na náměstí na zahrádce a lámali do sebe Šariš, občas proložený panákem Demänovky.

-nahoru-

12. 8. 2006 sobota

Ráno není zas tak tragické a blahořečím si, že jsem včera odolal Buriho poňoukání, dát si ještě nějaké panáky kořalky. Jen v lehké kocovince vyrážíme do města na prohlídku. Obešli jsme celé historické centrum, chvíli poseděli v kavárně a nakonec vylezli na věž s krásnou vyhlídkou na Bardějov a okolí. To už je po poledni, tak na úplný závěr jedeme do Bardějovských Kúpelí. Trocha „hyeny“ před cestou domů nemůže škodit.

Z Bardějova sem jezdí městská doprava. První kroky nás zavedly do prodejny lázeňských oplatek. Velice nápadně připomínají karlovarské oplatky a chutnají stejně. Spořádal jsem jedno celé balení a uvědomuji si, že to byl můj dnešní oběd.

Bazén, resp. koupaliště je na opačném konci kolonády, tak se pomalým krokem suneme vpřed. Lázeňské domy jsou již jen připomínkou bývalé slávy ještě z dob Rakouska-Uherska, kdy sem jezdila honorace z daleka. Jednotlivé budovy vypadají poloprázdné a rekonstrukce by jim prospěla.

Konečně stojíme před branami koupaliště. Celodenní vstupné je za 100 Sk, od 13hod je za polovic. Dát jen tak zbytečně o 50 Sk navíc se nám nechce, tak čas do 1 hodiny strávíme někde posezením na zahrádce. Učinili jsme ale jedno závažné zjištění. Po důkladném prohrabání všech peněženek, kapes a tajných skrýší, ač to z počátku vypadalo neuvěřitelně, podařilo se nám utratit všech 5000 Sk, co jsem vyměnil před cestou. Zbylo tak na to poslední pivo, koupaliště a koupit si něco na cestu domů.

Příjemnou půl hodinku jsme proseděli na terase hotelu Astoria, pili Zlatého Bažanta a četli si denní tisk. Po 13 hod jsme na koupališti. Žádný velký vedro není a být to jindy, na koupačku bych ani nepomyslel. A k mé lítosti místní prameny nejsou termální. Zato mají blahodárný účinek na kardiovaskulární a zažívací trakt. Burimu bych hned naordinoval dvojitou kúru. Už od večera se cpe Endiaronem a vyhrožuje, že dojde i na Imodium.

Voda v bazénu je normální chlorovaná voda, jako kdekoliv jinde. Léčivý pramen vytéká ve fontánce „Ĺudový pramen“. Ochutnávám s nedůvěrou, abych si před jízdou domů nezpůsobil nějakou žaludeční nepříjemnost. Podezírám ale bardějovské důchodce, že si sem jezdí zdarma natočit minerálku. Jeden takový jel s námi a hned po vystoupení sem zamířil a táhnul s sebou několik PET flašek.

V 15:10 jede autobus zpět. Na vrátnici jsme popadli batohy a přesouváme se do BILLY vedle nádraží. Zbylo nám právě 150 Sk. A když jsme tak zvažovali, co koupit, nemohlo to dopadnout jinak. Pro každého 2 plechovky piva ve výhodné slevě. Jídlo nepotřebujeme, to nám zůstalo nesnězené z Prahy.

Vlaky jely jak měly a ve 20:20 sedíme v rychlíku Laborec. Když to porovnám s EC Košičan, tak je to socka. Kupé jsou po osmi místech a vagóny vypadají, že už něco pamatují. A ani tu nemají jedálny vozeň. Možná zaplať pánbůh.

Chvíli jsme měli doprovod, nějaký slovenský pár, ale ti brzy vystoupili. A když se dlouho nikdo nový neobjevil, tak jsme se osmělili a zalehli sedačky. Podařilo se nám udržet pozici až do Olomouce, kdy k nám kolem 4 hod ráno přistoupili kluk s holkou. Vlak je prý plný, ve všech kupé cestující leží a my jsme prý vypadali tak „nejschůdnějc“, že se nás podaří zvednout.

Uhádli. Jsme charita. Ze slečny vypadlo, že jede do Prahy kvůli zubům. Byla tady někde na pohotovosti a zubař byl prý sadista. Tak nakonec měla štěstí ještě jednou a ze své sbírky léků jsem vylovil svůj oblíbený Codein.

V Praze jsme načas a tím skončil výlet do Bieszczad, kde jak prohlásila kolegyně, to je divočina a žijí tam jen medvědi.

© Medvědobijce Buldok

-nahoru-